Ó světlo světa, Kriste náš,
kéž tmu svou září přemáháš!
Ať svět již pozná spásu tvou
a věrně kráčí za tebou.

Všem, kdo tmou kráčí s úzkostí,
ať vyjde slunce milosti.
A ty, kdo cestu ztrácejí,
nacházej a veď k naději.

Hluché otvírej k slyšení,
němých ať ústa jasně zní.
Svobodu víry poznat dej,
v srdcích žár lásky rozdmýchej.

Rozptýleným buď domovem,
do pochyb vcházej v Duchu svém.
Ať nyní i na věčnosti
všichni tě slaví v radosti.

Jako jelen mučen žízní
po tekoucích vodách řve,
tak, můj Bože, ve své trýzni
blízkosti já žádám tvé.
Jako země vyprahlá
žízní tebe duše má.
Kdy už, Pane, ve svém chrámě
zjevíš nám své mocné rámě?

S pláčem chléb svůj denně jídám,
duše moje běduje,
svět když mým se směje bídám,
ptá se mne: „Kde Bůh tvůj je ?“
Hořem duši vylívám,
že už cestou nezpívám
tam k Siónu zpěvy díků
tobě, svému Slitovníku.

Duše, proč tak teskníš ve mně ?
Proč ten pláč a bolný sten?
Čekej, doufej, Bůh tvůj zjevně

Zachovej nás při svém slovu
a dej k němu víru živou,
ty sám, Ježíši, Pane náš,
kterýžto mdlobu nás všech znáš.

Ó pastýři izraelský,
opatruj malé stádce své,
věrnými správci obdař nás
a svévolníků zbavuj nás.

Poněvadž my sami z sebe
nemůžeme nic bez tebe,
v tvou ochranu se dáváme
a o to tebe žádáme:

Pas nás na horách zelených,
na trávnících přerozkošných,
pastvou slova nás obdaruj
a bludů škodných uvaruj,

ať moc pravdy slova tvého
nevyjde z srdce našeho,

Zazpívám Pánu svému o jeho vinici,
někdy slavně milému svému dobrodinci,
kteroužto z lásky své sobě
vzdělal byl k ozdobě:
hodné o tom zpívati, příklad sobě bráti.

Vinici svou Pán vštípil na vrchu úrodném
v místě, které oblíbil, nad jiné příhodném,
kterou i plotem ohradil
a kmenem vysadil
výborným, i kamení škodlivé vybral z ní.

A lis i věži vzdělav, již čekal ovoce:
ale nic nedočekav, jal se horlit prudce.
Vždyť mu místo chutných hroznů
ošklivou a hroznou