Zazpívám Pánu svému o jeho vinici,
někdy slavně milému svému dobrodinci,
kteroužto z lásky své sobě
vzdělal byl k ozdobě:
hodné o tom zpívati, příklad sobě bráti.

Vinici svou Pán vštípil na vrchu úrodném
v místě, které oblíbil, nad jiné příhodném,
kterou i plotem ohradil
a kmenem vysadil
výborným, i kamení škodlivé vybral z ní.

A lis i věži vzdělav, již čekal ovoce:
ale nic nedočekav, jal se horlit prudce.
Vždyť mu místo chutných hroznů
ošklivou a hroznou
neřest ovoce zlého přinesla trpkého.

Již tedy – Pán dí – pojďte, a v této různici
mezi mnou a mou suďte nevděčnou vinicí.
Co jsem ještě měl činiti?
Co víc obmysliti,
když i dlouhočekání mé šlo jen v zmrhání?

Proto, co myslím nyní, již vám to ukáži.
Vinici své svou péči pryč vezmu i stráži.
Odejmu plot, hradbu vzdálím,
sem i tam rozválím.
I přijde na spuštění v mém se jí zhoštění.

Tak jsme i my hřešili proti tvé milosti
a kázně zasloužili svou mnohou bujností,
po dlouhém nám shovívání
žes sáhl k švihání,
spravednost poznáváme, hanbu odtud máme.

Avšak se vždy těšíme tvému smilování,
že nenecháš, věříme, věčně v pošlapání,
shledáš rozptýlené zase
v libém tobě čase
a v nás obnovíš sobě svou církev k ozdobě.

Ó Bože, jenžs nás přijal, plané ratolesti,
namísto těch, ježs vyťal, dej ovoce nésti.
Nedej zůstati planými,
k ohni oddanými,
ale tvou až k věčnosti ať kvetem milostí.