Ten obraz zlatý, obraz se k nebi tyčí,
zář oči oslepí, zář jeho oči ničí,
do snů se vkrádá, vrývá se do paměti,
Babylon hold si vzdává, Babylon sebe světí.

Ač z pece ohnivé žár stoupá žhavý
a obraz zlatý dotýká se hvězd,
Hospodin zástupů je králem slávy,
jen Bohu samému vzdáváme čest.

Tympány, housle, hudba, zpěv v jednom tónu,
cymbály, pozouny, klaňte se Babylonu!
Ať lidská srdce v jediném rytmu buší,
Babylon poctu žádá, Babylon žádá duši.

Babylon dává poslední příležitost,

Temnou, divnou mlhou bloudím sem a tam,
černá s bílou smíchaly se spolu.
Nevidím už, co je pravda, co je klam,
nevím, jdu-li nahoru či dolů.

Řekni slovo, řekni slovo, Pane,
ať pomine tahle šedá tma,
řekni slovo a zázrak se stane,
uzdravena bude duše má.

Nerozeznám dobře okraj propasti,
nevím, je­‑li na krok dosti místa.
Strach mám, abych neupadl do pasti,
kterou na mne pokušení chystá.

Přízrak noční sleduje mne potají,
divné hlasy otázku mi kladou,
divné hlasy otázku mi šeptají,

Šly zrána ke hrobu
Marie Magdalena
a matka Jakuba
a ještě jedna žena
sobě pro útěchu,
mrtvému na památku,
šly zrána ke hrobu
dva dny po Velkém pátku.

Šly zrána ke hrobu,
sotva se rozednělo,
oživit vzpomínku,
pomazat mrtvé tělo,
balzámem zpomalit
zánik a zapomnění,
na chvíli podržet,
co bylo a co není.

Šly zrána ke hrobu
a hrob byl otevřený,
tak dovnitř vstoupily
zmíněné již tři ženy.
Kampak se poděl ten,
za nějž šly držet smutek?
Chtěly mu prokázat
poslední dobrý skutek.