Šly zrána ke hrobu
Marie Magdalena
a matka Jakuba
a ještě jedna žena
sobě pro útěchu,
mrtvému na památku,
šly zrána ke hrobu
dva dny po Velkém pátku.

Šly zrána ke hrobu,
sotva se rozednělo,
oživit vzpomínku,
pomazat mrtvé tělo,
balzámem zpomalit
zánik a zapomnění,
na chvíli podržet,
co bylo a co není.

Šly zrána ke hrobu
a hrob byl otevřený,
tak dovnitř vstoupily
zmíněné již tři ženy.
Kampak se poděl ten,
za nějž šly držet smutek?
Chtěly mu prokázat
poslední dobrý skutek.

A když si říkaly,
že to snad není k víře,
bázeň na ně padla,
jak kdysi na pastýře.
Dva muži stáli tu,
šat sněhobílý měli
a světlo svítilo,
až oči přecházely.

Tu ženy poklekly,
sklonily tváře k zemi
a muži řekli jim:
Zbytečně mezi těmi,
co v prach se navrací,
hledáte Pána svého.
Hroby jsou pro mrtvé,
ale ne pro živého.

Vzpomeňte, co slíbil
váš Mistr, Ježíš živý,
a znovu čekejte
veliké Boží divy.
K čemu jsou balzámy,
hroby a mauzolea,
když je teď před vámi
svátek vzkříšení těla?