Exodus 15,22–27;16

Postřehy pro učitelku

• oba příběhy, příběh žízně a hladu, jsou více příběhy o lidské malověrnosti a sklonu propadat panice a zoufalství než o skutečném nedostatku na poušti

• hned po Maře, kde je hořská voda, dorazí Izraelci do Élimu. Tam bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Vody je tam v podstatě nadbytek, o tom svědčí i množství palem. Stačilo chvilku počkat, mít trpělivost, víru a naději a ani reptání, ani zázrak, se nemuseli konat.

• Izraelci po třech dnech cesty pouští asi ještě nebyli bez zásob vody; kdyby nenerazili na onen hořký pramen, možná by ještě pár dnů šli bez reptání. Ale když narazili na pramen, zaradovali se předčasně, příliš se na ten pramen upnuli. Lidé mají sklon vymýšlet si vlastní plány, jak by měli být zachráněni. Když záchrana nepřichází podle jejich představ, reptají. Pýcha člověku brání vzdát se vlastních nápadů a přijmout Boží řízení. Prostě přišli, oddechli si a vida – pramen byl hořký. Každý známe podobné situace z vlastních cest.

• Izraelci musí vědět, že jen Bůh jim může dát vodu, po které touží. Nevolají kupodivu k Bohu, ale zkoušejí Mojžíše: „Co budeme jako pít?“ Vlastně skrze Mojžíše PŘIKAZUJÍ Bohu, aby něco udělal. Nejsou ani schopni oslovit Boha přímo, protože nevěra je vždy spojená s pýchou.

• Mojžíš naopak reaguje správně, modlitbou, „úpí k Hospodinu“. U Mojžíše se pak velmi často setkáváme s tím, že stojí jakoby na obou stranách – Hospodina „hájí“ před Izraelem a Izrael, své bratry, hájí před Hospodinem. Ani v běžném životě před námi příliš často nestojí volba „buď moj blízcí, nebo Bůh“. I když Bůh je před lidmi vždy na prvním místě, přece je správné, když cítíme odpovědnost a soucit k lidem kolem nás, když pro nás jejich věc je i naše věc.

• Hospodin mu ukázal dřevo Řešení problému je až komicky jednoduché, do vody stačíhodit určité dřevo (možná reguje s látkou, působící hořkost vody) a věc je vyřešená. Toto jednoduché řešení je obdobou bohaté oázy, do které přijdou potom – tolik povyku nebylo třeba a řešení bylo vždy na dosah.

• nepostihnu tě žádnou nemocí

[nedokončeno]