Životní úroveň (soubor textů)

Tomáš Trusina, Víra a požehnaná úroveň života

  Jak se máte? Děkuji, dobře, nestěžuji si. Za mých mladých let mi zněla

tahle odpověď jako pochlebovačská fráze (stěžovatele tehdy vrchnost ráda

vyhodnocovala jako škůdce společnosti). Dneska si všímám, že k odpovědi

"dobře, nestěžuji si" je občas potřeba jisté odvahy. Čím víc se otevírá

možností, kam se vyjet rekreovat, čím vybavit obývák, písíčko či garáž,

čím lákavěji ty možnosti útočí na mé signální soustavy - tím víc podnětů

ke stížnostem, že jsem krácen. Když si nemohu dovolit to, nač mám tak

trochu nárok (vždyť to přece má spolužák nebo soused); tak se přece

nemůžu mít dobře. A tak jedna z důležitých odpovědí víry zní "Děkuji,

nestěžuji si". Mám se dobře, i když toho třebas nemám tolik jako

spolužák ve škole nebo soused odvedle.

Kde k tomu vzít odvahu a svobodu? Z toho, že patřím k požehnanému

společenství. K společenství obdarovanému Boží přívětivou věrností,

milostí, nadějí, pokojem, chlebem a vínem. Ve víře smím vnímat, slyšet,

prožívat, že základní náplně života, ba život sám, nemusím shánět ve

slevách a výprodejích ani v značkových buticích. Jste požehnaní.

Uslyšíte to, když zajdete občas na bohoslužby, dočtete se to, když si

otevřete příběhy Izraele nebo apoštolské dopisy. Když se projevuje Bůh

Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec Ježíše Krista, žehná. Obdarovává.

Obdarovaný pak vzdává díky. Obživen zdarma, ožívá vděčností.

Pak umím žít v nedostatku i v nadbytku - zvláště vzniká-li z porovnávání

se spolužákem či sousedem. A dokážu si přebrat i úskalí, skrývající se

pod pojmem "životní úroveň". Zjistím, že to není žádná pevně nastavená

laťka, kterou musím přeskočit v závodě o životní kvality. Ani

společenská terasa, na niž se musím vyškrábat, aby můj život měl úroveň.

Požehnanou úroveň život získává, když vím komu a za co děkovat.

Na dno to jde snadno

Oldřichu Villnerovi je jen 27 let, zažil toho ale víc než dost. Přečtěte si sami, jak se z pracovitého studenta průmyslovky stal úspěšný podnikatel a pak bezdomovec, kterého jsme potkali ve výdejním centru Nového Prostoru v Řeznické ulici v Praze. Právě si tam kupoval nové časopisy.



Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Kraslicích u Sokolova, v dětství jsme se ale hodně stěhovali. Osmou třídu jsem vyšel v České Lípě s prospěchem 1,18 a nastoupil jsem na střední průmyslovou školu obor technika administrativy. Mezitím se ale rodiče stačili rozvést a já začal pracovat, protože jsem chtěl mít svůj zdroj peněz. Dělal jsem noční na taxislužbě a přes den chodil do školy. Naučil jsem se spát dvě hodiny denně a školu jsem zakončil maturitou z ekonomiky, marketingu, managementu a psaní na stroji. Pak jsem šel na vojnu.

Co jste dělal po vojně?

Začal jsem pracovat pro cestovní kancelář. Skoro tři roky jsem byl mimo Českou republiku, hlavně v italském Caorle a v německy mluvících zemích. Po návratu jsem nastoupil na soukromou jazykovou školu a udělal si certifikaci z němčiny a angličtiny a také jsem měl našetřené nějaké peníze, tak jsem začal podnikat.

V čem jste podnikal?

Zprovoznil jsem úspěšný dámský klub Sweet Dream, kde zákaznice našly soukromí a příjemnou společnost a po prvních nesnázích, kdy jsem měl asi třímilionové dluhy mi podnik začal vydělávat peníze. V tu dobu jsem ale začal těmi penězi hýřit. Když máte skoro deset tisíc každý ráno, těžko jste za hodnýho kluka. Začal jsem těm penězům vyloženě sloužit, chtěl jsem mít stále víc. Začal jsem obchodovat taky se sklem, zase jsem spal jen ty dvě hodiny denně, pořád jsem se snažil vydělávat. A bohužel jsem začal pít.

S alkoholem nějak souvisí i vaše nynější situace?

V noci z 5. na 6. května 2000 jsem byl v motorestu daleko za Prahou a ještě jsem se „občerstvoval“, když mi volali kamarádi, že opékaj sele, ať přijedu. Došlo k bouračce, byl jsem pak 21 dní v kómatu. Rychlá záchranná služba si zapsala: subjekt má šanci na přežití 0,5 %. Podrobil jsem se asi čtrnáctihodinový operaci hlavy, oloupali mi ji jako banán - proto dnes pořád nosím čepici - a měl jsem ochrnutou levou polovinu těla. Doktoři říkali, že to je maximálně na LDNku a invalidní důchod – například kvůli posunutýmu oku dnes vidím všechno dvakrát.

Dneska ale není poznat, že byste například špatně chodil…

Tehdy jsem totiž skrze jednu holku z Český Lípy poznal víru a Bibli. Díky tomu jsem se zvedl z toho invalidního vozíku a rozhýbal levou polovinu těla. Pak jsem si našel přítelkyni a podnájem, zaplatil její dluhy a odjel pracovně na Maltu. Po dvou týdnech jsem se vrátil, byt byl prázdný a přítelkyně pryč. Dostal jsem se už z horších věcí, řek jsem si. Pak ale přišel domácí, že mu dlužím dva nájmy. Nechával jsem peníze na stole a přítelkyně mu je nikdy nedala. Následovalo pár pokusů o sebevraždu.

Tehdy jste tedy byl bez práce, bez bydlení – co jste dělal dál?Rozjel jsem se nočním vlakem do Brna a přišel do jedný firmy, že tam chci pracovat. Neodešel jsem, dokud jsem nepodepsal smlouvu o díle na 200 hodin. Když skončila tahle práce, odjel jsem do Prahy a poznal, co to je život lidí bez domova. Nejsem ale ochoten klesnout pod určitou úroveň. Sedět v tramvaji a nepustit sednout starou babičku, protože jsem unavený - nepřípustné. Člověk se pořád snaží být člověkem. Dělám brigády, jsem zaregistrovaný v několika personálních agenturách a ve svém "volném čase" prodávám Nový Prostor. Nemohl bych se ptát spoluobčanů "Nemáš prosímtě drobásek?" Snažím se dělat cokoliv. Po škole jsem si práci vybíral, nesmělo se tam moc dělat a musela být dobře placená. Dnes už mi je jakákoliv práce od uklízení veřejných toalet po práci asistenta managera stejně dobrá, protože jsou za ni stejný peníze za který je stejný rohlík

Dostal jsem se do situace, kdy jsou tři koruny hodně. Pro někoho to jsou drobný, který nechá jako dýško, pro mě to jsou tři rohlíky, na nichž se dá třičtvrtě dne existovat.

Tedy naprostá změna pohledu na svět?

Dřív jsem byl mladý a úspěšný, s hezkou přítelkyní a v prostorném domě a přišlo mi úplně normální sedět ve svým koženým křesle před velkou televizí, vychutnávat si dobré kuřivo a občas si dát skleničku něčeho dobrého. Když mě napadlo někam jet, tak jsem jel. Peníze vyřešily drtivou většinu všech starostí. Například: v devět večer otevřu špajz a zjistím, že není chleba. Co teď? Kdyby nebyly peníze, tak držím půst. Takhle jsem ale zavolal non-stop taxi službu a taxikář mi z večerky dovezl bochník.

Pak jsem ale zjistil, že peníze jsou sice dobrá věc, ale že mě nenaplňujou, že už mě nebaví je utrácet, že už mi nic nedávaj. A pak jsem začal pít. A důsledkem pití byla ta bouračka. Můžu si za ni sám a dodatečně bych chtěl poděkovat zdravotnici, která si v sanitce všimla, že nemůžu dejchat a prořízla mi krk, chci poděkovat hasičům, co mě vystříhali z tý zmuchlaný alobalový kuličky...

Co všechno se změnilo?

Začal jsem hledat jiný hodnoty. Vím, že peníze řešej problémy, ale už nikdy nebudu volat na taxikáře, aby mi dovezl chleba. Pokud ho vůbec budu tak nutně potřebovat - myslím si, že mě život naučil větší skromnosti. Ostatně všechno, co si vydělám na svý komfortní kolekci informací (NP) bych dal za to, abych ráno slyšel "Ahoj, dobrý ráno, chceš uvařit kafe?" Možná někdo řekne: "A co má bejt, ta moje mi vaří kafe už 12 let..." Člověk by měl zažít, co to je citová prázdnota a opuštěnost... Já jsem toho zažil hodně a bylo to dobrý, ale už opravdu nechci. Chci jednu ženu a neni důležitý, aby byla super hezká, ale aby byla hodná a aby mě měla ráda. 10 korun na polívku je fajn, ale hezkej pohled a dotyk zahřeje a zasytí možná mnohem víc. Materiální statky prodlouží život o den, dva - a každý z těch dní bude stejným utrpením. Citová stránka je ale důležitější.

Člověk získá pocit, že na tom světě není zbytečně, že je aspoň někdo, komu na něm záleží. Vím totiž, co by mi provedla spousta lidí, který mě potkávaj když prodávám NP, kdyby byli majiteli střelné zbraně. Vadí jim každý, kdo je jiný - ať už bezdomovec, nebo zazobaný podnikatel.

Přitom do podobné situace se může dostat každý z nich...

Jistě, ale nikdo si to neuvědomuje. To je na tom to nejlepší. Každý tam může být a nikdo to neví. Proto jsem rád, když vidím alespoň jednoho člověkaj - třeba malý dítě, který se zastaví, když dělám pravého kamelota a říká "mami, to je supr, koupíme si to od toho pána". Když si maminka NP nakonec koupí, tak mám energii na další den, ale ten dětskej pohled, ten zájem o halekající postavu ve Spálené mě nabije na dalších sto dvacet let.

Moc děkujeme.

Erazim Kohák, Smysl a konzum

Má život vůbec nějaký smysl? Všechny okamžiky a počiny našeho života, zapadají nějak do sebe, aby život byl srozumitelný a ne jen nesmyslný zmatek jako v I.Moj 1.1?

Zjevně ano. Pokud by život byl zcela nesmyslný, bez ladu a skladu, nebyli bychom schopní se v něm orientovat, rozhodovat, žít. Kdo žije, dokazuje svým účelovým jednáním, že jeho život není chaos, že tak či onak dává smysl.

Tak či onak – jenže jak? U mých rodičů to bylo jednoznačné. Jejich životům dávala smysl Masarykova Československá republika. Připadala jim jako naplnění všech tužeb, odkládaných od bělohorské porážky. Když přišel Mnichov, neváhali. Ač měli malé děti a věděli, že pravděpodobnost přežití je mizivá, bez váhání vstoupili do odboje. Koncentráky přežili jakoby zázrakem. Přesto po puči neváhali a znovu šli do boje. To byl smysl jejich života. Až mnohem později, když jsem četl V bílý šat oděni od Milady Šimsové, jsem si uvědomil, že to bylo složitější. Smyslem jejich života bylo sloužit Bohu svou oddaností Masarykovým ideálům.

Sám jsem to prožíval podobně. Díky svým rodičům jsem si byl vědom, že náležím k onomu společenství poutníků dějinami, ke kterému náleželi Hus a Komenský, Palacký a Havlíček, Masaryk a Rádl, Kosík a Machovec. Smysl svého života jsem nacházel v tom, že přidám další krůček k putování tohoto tak velikého oblaku svědků.Snad proto mi nevadilo, že se mnou život roztodivně cloumal. Kdo najde v životě smysl, nepotřebuje hodinky s vodotryskem.

A co všichni ti, kdo bloudí po uši zadlužení nákupními středisky, co asi hledají? Ale přece také smysl! Něco, proč žít. Pídí se, aby nahromadili víc hraček než u sousedů, než zemřou. Pro konzum obykle žije ten, kdo nemá, pro co žít.

A co vy? Máte?