Výklad k Písni písní

Vyšlo v časopise pro mládež Bratrstvo 1-5/2010.

I. část Úvod „Jak jsi krásná, přítelkyně moje“, tak opěvuje milý tělesnou krásu své dívky. To není nic nemravného. Člověk byl stvořen mužem a ženou (Gn 1n). Sex a sexuální přitažlivost je také darem Božím. Je dobré se z něho těšit, správně ho užívat a Pána Boha za něj oslavovat.

Holubice (oči) jsou obětní zvířata (Lv 1,14) obětovaná také při uzavírání smlouvy s Hospodinem (Gn 15, 9) a později symbolizují manželskou lásku a věrnost. Stáda černých koz (vlasy) pasoucí se na bohatých pastvinách jsou znamením dostatku a Božího požehnání. Spolu s ovcemi (zuby), které jsou znakem krásy a Boží přízně, jsou obětními zvířaty (Lv 1,10). Karmínová stužka (rty) je znamením ochrany (Joz 2,18) a připomíná přikrývky a houně stanu setkávání (Nu 4). Mluvidla (ústa) jsou krásná nejenom svým tvarem, ale hlavně pro slova, která skrze ně přicházejí. Granátové jablko (skráně) má uvnitř proměnlivou baru jako spánky pod závojem. Jejich motiv se objevuje při výzdobě chrámu (1.Kr 7.18.20; Jr. 52,22n) a na kněžském plášti (Ex 28,33n). Věž (hrdlo) je útočištěm v době obléhání. Náhrdelník, amulet, vypadá jako řada štítů a proto má význam ochranný a obranný. Krásní a jemní koloušci jistě popisují tělesnou krásu (prsou), ale zároveň jsou obrazem zamilovaného páru, kdy jeden patří neodmyslitelně k druhému. Zpěv o krásách dívky tady končí. Oba odcházejí k „hoře mirrové a pahrbku kadidlovému“. Vůně kadidla přirovnává jejich cestu k pouti do chrámu. Tělesná krása milé, její erotická přitažlivost i bohatství duše je Boží dar milému stejně jako je zaslíbená země, její krása, bohatství a bezpečí Božím darem Izraeli. Krása člověka i jeho erotická přitažlivost nevede k sobeckému vzhlížení k sobě samému, ale je svěřenou hřivnou partnerům do jejich vztahu. Proto oslava dívčiny krásy je zároveň oslavou samého Boha.

Milý vede dívku na horskou túru, na té jsou mohutné cedry, dobré pastviny, prameny, spousta vody i sníh. Mohli tam potkat lvy, leopardy a další divokou zvěř. Cesta je náročná a nebezpečná. Ale dívka, která je tady poprvé nazvána nevěstou, je pevně spjata se svým průvodcem a ochráncem. Nemusí se bát. To je krásný obraz pevného pouta mezi dvěma lidmi a zároveň vyjádření vztahu mezi člověkem a Bohem: poutník a jeho průvodce, ochránce a vysvoboditel.

Milý je vázán k dívce pevným poutem lásky. Je to silný vztah, ve kterém nejde o žádnou magii, ale o pouto lásky, která zahání samotu, obveseluje víc než víno a je přitažlivější než vonné látky. Opět: láska je Boží dar podobně jako zaslíbená země, která sytí medem a mlékem (Ex 3,8), voní jako chrám.

A jsme v zahradě vůní. Vedle granátových jablek (Nu 13,23) tu jsou nard, šafrán, puškvorec a kadidlový strom. To byly součásti vonné směsi zapalované na oltáři před vchodem do velesvatyně, skořice byla součástí voňavek (Př 7,17), myrha se používala do oleje k svatému pomazání (Ex 30,23) a spolu s aloe a Balsamedronem také k balzamování. Zkrátka vůně „jako v ráji“. Taková je láska. Lze k ni přivonět, ale nelze ji uchopit. Lze se do ní ponořit, ale nelze ji ovládat. Může se rozplynout a zmizet. Zcela jistě je poctivá, upřímná a opravdová láska darem. I za ni máme Pánu Bohu děkovat a modře s ní nakládat. K takovému prožitku lásky zve milá svého milého.

II. část Píseň písní 5,1-16

Milý přišel do své zahrady, aby se těšil jejími plody, jedl a pil z jejího bohatství. Zahrada poskytuje jistotu a bezpečí jako země zaslíbená; oplývá medem a mlékem jako ráj (Iz 55,1). V takovém prostředí roste a sílí intimní vztah dvou lidí tak mocně, že se potřebuje sdílet v širším společenství přátel. Radost z prožívané lásky se odráží ve společenství kamarádů. I v lásce platí, že sdílená radost je dvojnásobná.

Milá spí. Ale i ve spánku čeká na svého milého. Je stále připravená tvořit společenství…

A on přichází. Volá svoji milou krásnými slovy: sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná. Stále se opakujícím slůvkem „má“ dává jasně znát, že je ke své milé připoután pevným poutem lásky. A ona je mu blízká jako rodná sestra; milá jako přítelkyně; čistá

a bezúhonná jako holubice. Láska na rozdíl od zamilovaného či erotického poblouznění je pevný vztah dvou lidí, který vytváří pevné společenství a je naplněním Božího záměru s člověkem jak

o něm čteme ve zprávě o stvoření. (Gn 2, 18-25)

Přestože milý přináší do vztahu požehnání, které je jako rosa skrápějící vyprahlou zemi (Gn 27, 28.39, Ž 133,3), čekající dívka se cítí zaskočena a váhá: „Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat? Umyla jsem si nohy, mám si je zašpinit?" Už je čas určený pro odpočinek. Je správné porušit řád? Je správné vstát, obléknout se, vzdát se své čistoty a vydat se do tmy, špíny, nejistoty a ohrožení? Má takhle pro lásku k milému riskovat?

Toužebně očekávaný milý je za dveřmi. Ovšem setkání zabrání zastrčená závora. Váhání a vnitřní zápas dívky způsobí, že nedojde k setkání. Jen vůně milého ulpí na petlici, aby byla připomínkou jeho blízkosti a zároveň neodolatelnou výzvou k jeho následování. Láska je připravena k zápasu! Dívka nedbá žádného rizika, vyráží do ulic nočního města a je připravena nalézt svého milého za cenu jakékoli oběti. Láska je odvážná, nehledí na sebe, na svou čest, riskuje a nedokáže zůstat pasivní. Jde ven… a překvapivě přichází neúspěch. Strážci městských hradeb se domnívají, že chytili prostitutku. Pro výstrahu, za trest nebo jen z pouhého potěšení ji zbili a zabavili ji závoj. (Ten prostitutka nesmí nosit.) Kdo se vydá cestou lásky, musí být připraven na nepředvídatelná rizika a veliké oběti. Láska je jako nemoc (v.8. „jsem nemocná láskou“). Je tajuplná, spalující a může přivést člověka až do blízkosti samotné smrti. Je nebezpečné milovat!

Jaký je tvůj milý, že ti to všechno stojí za to? Ptají se družky. Proč tolik riskuješ? Milá odpovídá písní, ve které opěvuje jeho tělesnou krásu. (V Písni písní jedině zde, v starověkém orientu velmi zřídka.)

Bílá a červená barva ukazuje, že milý je čerstvý, svěží, plný životní síly a energie. Je podobný králi nebo vojevůdci. Jeho hlava je jako umělecké dílo vyladěné do posledního detailu v černé a bílé barvě. Celé tělo je bez jediné chybičky, krásné na pohled jakoby šlo o sochu z nejdražších materiálů. Ale i nitro („břicho“ – doslova „vnitřnosti“) je krásné, plné citu. Celek je cedrový strom (Ez 31,3). Milý je překrásný a po všech stránkách přitažlivý svým zevnějškem i svým nitrem. Krásný je láskou sdílenou a opětovanou. Láskou, která jako Boží dar tvoří partnerské společenství a proměňuje i další vztahy.

Část III. Píseň písní 6.1-12

Milý odešel a dívka je sama. Věrné družky se strachují o jejich vztah a nabízejí pomoc. Ale dívka ví, že milý není ztracený. Nikam před ní neutekl, neodešel za lepší ani neunikl před zodpovědností. Nejsou spolu, ale zůstávají láskou spojeni a ví o sobě. Milý odešel do zahrady k záhonu balzámovému, aby trhal lilie a pásl. Přirovnání milého k zahradníkovi a pastýři odkazuje na vzorový a v Izraeli vysoce ceněný ideál člověka - správce země (Gn 1, 26 a 28) a pastýře. Strážce stáda a země má tvrdou práci: střeží stádo, brání ho proti šelmám, vyhledává mu klidné a bezpečné pastviny s dostatkem potravy; pečuje o zemi a chrání ji. Pastýř (Ž 23, J 10) je vzorem dobrého manžela, ochránce rodiny a současně je věrný Boží služebník. Někdy je „dobrý pastýř“ obrazem Pána Boha nebo Ježíše.

Nyní promlouvá milý: dívku přirovnává ke dvěma městům: k Jeruzalému a Tirse. Dnes by to asi většinu dívek přivedlo do rozpaků. Ale tehdy to nebylo nic mimořádného. Jeruzalém bylo hlavní město Judského království. V Bibli je přirovnáváno k žádoucí a krásné nevěstě (Pl 2:15; Zj 21,2). Ve slovu Jeruzalém můžeme zaslechnout hebrejské slovo „šalóm“ (pokoj). Druhé město, Tirsa (1 Kr 14,17), bylo 50 let hlavní město severní říše. Možná se jedná o dnešní zříceninu na pahorku Tell el-Fára nedaleko dnešního místa Nablus. Slovo „tirsa“ znamená půvab. Přirovnání milé k těmto dvěma městům oslavuje její pokoj a půvab. Zároveň odkazuje ke všemu dobrému, co dává Země zaslíbená.

Překvapivě milý ve svém chvalozpěvu označí dívku za „strašnou“. Milá je jako vojsko připravené k boji, které čeká v plné zbroji pod praporci na povel k útoku. Nenechme se zmást! Strašná není dívka. Není to ošklivka nebo příšera. Ale strach vzbuzuje její odhodlání, sílu a moc, s kterou je připravena jít do boje za svoji lásku. To je vidět na jejích očích. Jediným pohledem lásku vyznává, vyhlíží ji, obdivně vzhlíží k milému a vpíjí se do jeho tělesných půvabů. Jediný pohled stačí, aby milý podlehl a upadl do zajetí své milované a její lásky. Musí očekávat děsivý útok pod praporcem lásky, který ho ochromí a podobně jako uhranutí ho navždy změní. Milá je připravena ze všech svých sil bojovat o svoji lásku a svého milého.

Je čas vychválit dívku! Je nejlepší mezi ženami! Na ni nikdo nemá! Šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu (celý harém) nemůže soutěžit s jejími přednostmi. Zkrátka je jedinečná a pro milého jediná, čistá a krásná jako Jitřenka, Luna a Slunce. Nebeská tělesa byla v pohanských kultech oslavována jako božské bytosti. Ale Bible v nich vidí Boží dílo a dar člověku (Gn 1, 14 – 18). I láska je takovým darem.

Sestup milého do zahrady plné ořešáků, vinné révy a granátových stromů (symboly lásky) je obraz přijetí společenství proměněného láskou. V něm se otevírají netušená tajemství podobná jízdě v Amínádíbově vozu. Toto jméno se v Bibli vyskytuje na několika místech (Ex 6,23; Nu 1,7; Rt 4,19n; 1Pa 2,10; Mt 1,4; L 3,33). Nevíme, zda se tu píše o konkrétní postavě, nebo je zde jméno zmíněno pro svůj význam: „vznešený člověk“. Jisté je, že láska, kterou milý s milou společně objevují, je plná pozornosti a jemnosti i obrovské síly a dravosti; otevírá skrytá tajemství, aby oběma dodala vznešenosti vážených lidí.

Část IV. 7.kapitola

  Tanečníci vyzývají dívku k tanci, aby ji viděli v celé kráse a mohli ji v písni oslavit. Její jméno je Šulamítka. Slyšíme v něm výraz šálóm, pokoj. Snad „dívka pokoje a míru“? Šulamít může být také protějšek ke jménu Šalomoun. Žena Šalamounova - „Šalamounka“? Někteří se pokusili jméno přepsat na Šúnamitka, pak by to mohla být Šúnemanka Abíšaga z 1.Kr 1,3. Ale v Bibli nemůžeme přepisovat. Jisté je, že se ve jménu snoubí pokoj, mír a krása s moudrostí. Nebo tady nalézáme pozůstatek pohanského obřadu a vystupuje tu bohyně Ištar v obřadním svatebním tanci? I to je možné. Je to tanec táborový, kolový, mečový nebo válečný? Nevíme. Jisté je, že je to oslava krásy ženského těla. Tělesná krása je jistě důvodem k oslavě Hospodina! Právě v ní, můžeme spatřovat velikost Jeho darů i zázračnou krásu celého stvoření. A pokud by se snad jednalo o bojový tanec před zástupy bojovníků, je to obraz zápasu se silami ničícími lásku. Vždyť opravdová láska se musí vyrovnávat s celou řadou ohrožení! Ale Bůh stojí na její straně a chrání ji. Dívka je svojí krásou a bohatostí podobná Zemi zaslíbené. Jako země byla dána Pánem Bohem Izraeli, tak je láska dána lidem.

Nohy ve svatebních opánkách a krouživý pohyb boků ukazují lásku jako součást života. Láska není nehybná! Teprve v dynamickém pohybu života spatříme celou její krásu.

Břicho, pupek a prsa jsou znaky plodnosti. Rodit hodně dětí a mít pro ně dostatek mléka, to je znamení velikého a mocného Božího požehnání, které přináší jistotu do budoucnosti jednotlivcům i celému lidu. Hrdlo, popsané jako věž ze slonoviny, to je luxusní stavba vyzdobená drahým materiálem. Žena je umělecké dílo Božích rukou. Proto je oslavována a ctěna. Oči milé jsou jako Chešbonské rybníky u Batrabímské brány. Větší význam než zeměpisné údaje má symbolika slov. Chešbón souzní se slovem „myšlení“ a Bat-rabím znamená „dcera Velkých“. Dívka je moudrá a vznešená žena. Hlava je krásná jako pohoří Karmel (jižně od města Haifa). Nos je jako strážná věž. To není urážka. Žádný pršák nebo raťafák, ale nástroj citlivý a vnímavý k vůním.

Dívka je palma, dávný (i pohanský) symbol životní síly (Ž 92,13) a plodnosti. Sloupy v izraelských svatyních měly podobu palem (Ez 40,16; 41, 18; 1Kr 6,29). Krása a přitažlivost milé, dary Boží a znamení Jeho požehnání, vedou milého k rozhodnutí: Vystoupím na palmu! To znamená: společně přijmeme a budeme sdílet to, co je oslaveno, vychváleno a nabídnuto. „Já jsem svého milého.“ Patříme k sobě jako člověk patří Bohu, říká dívka milému.

Proto vycházejí na pole, které je posvátným místem a poskytuje ochranu proti zlu. Budou tam spolu vyhlížet nový společný začátek. Na vinici, v pucích vinné révy a granátových jablek bylo možno spatřit znamení a být účasten plodivých sil přírody. K tomu krásně voní „jablíčka lásky“ (Mandragora autumnalis/officinarum) a další afrodisiaka.

Byli jsme svědky obřadu posvátných zásnub, které slavili pohané při jarních slavnostech, nebo zásnub dvou lidí či dokonce vidíme obraz lásky Pána Boha k jeho lidu? V každém případě jsme se potkali s láskou, která si přivlastňuje a zároveň se dává; je štědrá i výlučná, vznešená i moudrá. Tak jako je tomu v lásce dvou lidí i v lásce mezi Bohem a jeho lidem.

V. část závěr  Dívka si přeje, aby její láska k milému byla veřejně oznámena a bylo ji požehnáno. Nechce vztah dál skrývat. Souhlas matky milého a její požehnání přináší ochranu a zařazuje oba do řádu společenství. Pak je vztah dívky a chlapce vnímán podobně jako vztah sestry a bratra. Dívka se nemusí bát posměchu a může být v domě matky milým poučována o lásce. Nejde o zasvěcení do tajů sexuálního života, ale o umění společného života partnerů. Vzájemné vyznání lásky a nejužší společenství těla a mysli je zobrazeno společným stolováním (víno a mošt). To všechno říká dívka ve chvílích, kdy milý ještě spí. Všechno se teprve připravuje. Láska se svobodně rozvine teprve až přijde její čas.

Obraz se mění: dívka přichází z pouště. Je to místo hledání a nalézání, tříbení, rozhodování, zkoušek; místo setkání s Hospodinem. Poušť připomíná cestu Izraelců z Egypta do Země zaslíbené. I v lásce přicházejí chvíle zkoušek, rozhodnutí, okamžiky zastavení a hledání Boží vůle. To dívka prožívá. Přichází posílena svojí zkušeností a opřena o lásku milého. Jsou pod jabloní, která symbolizuje život a plodnost. O bozích se v mytologii často vypráví, že se zrodili pod stromy (Tammůz, Apollo, Artemis, Romulus a Remus, Diana). Vztah dvou lidí zakotvený v lásce, která prošla zkouškami, pochybnostmi, zápasy a která se dotazuje na Boží vůli, přináší život zamilovaným a v jejich dětech i nové životní jistoty. To je událost kosmického významu; to nejcennější, co člověk může mít.

Láska je přirovnána k pečetidlu, k nejcennějšímu a nejvíce chráněnému majetku. Nosilo se na řetízku kolem krku v blízkosti srdce nebo jako prsten na ruce. Hospodinův pečetní prsten (Ag 2,23) je znamením Jeho vyvolení. Pečeť znázorňuje i velekněžský nárameník (Ex 28,6-12) a bohatě zdobený náprsník (Ex 28,15-21) Zde je zřetelný i symbolický význam textu: Milý je velekněz s náprsníkem, který stojí před lidem při bohoslužbě ve svatyni a milá je izraelský lid.

Píše se tu o lásce silné jako smrt.To je zvláštní přirovnání, které vyzdvihuje jednoznačnost, sílu a moc lásky, a zároveň bezbrannost člověka vůči ní. Čeho se smrt zmocní, to nevydá zpět! Podobně jako jednoznačná a ve své síle mocná čistá láska. Ne, láska není jen nezávazná hra, laškování či flirt. Je to plamen Hospodinův. V něm shoří všechno nepodstatné a zůstane ryzí zlato čistého obecenství upřímné lásky, která je Jeho darem a Jím chráněna.

Druhá polovina kapitoly připomíná, že na lásku neustále číhá nebezpečí. Tady jsou to druhové (bratři), kteří mladou dívku na oko chrání, ale ve skutečnosti chtějí jen zvýšit její cenu. Na hradbu dívčiny krásy přistavují cimbuří, dveře její náruče uzavírají deskou. Brání lásce. Ale dospělá dívka odmítá takovou manipulaci a kupčení se svojí krásou i láskou. V lásce je sama sebou a ani pohádkové bohatství Šalamounovy vinice na tom nic nezmění!



Láska má nevyčíslitelnou hodnotu. Nelze si ji koupit za žádné peníze a člověk ji může přijmout jen jako dar! Vždy bude v nebezpečí, ohrožována různými „přítelíčky“, kteří jen čekají na svoji příležitost. Je třeba se vymanit z jejich vlivu útěkem do „balzamových hor“. Taková je láska: darovaná, přijímaná, mocná, zápasící, vítězící, svobodná, ale neustále ohrožovaná.