Společenství jako komunita

Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2005

 

Rozhovor s ThLic. Mgr. Michaelem Martinkem

Ptali se Marie Medková a Tomáš Groll

 

Michael Martinek v současné době vede

církevní vyšší sociálně pedagogickou

a teologickou školu Jabok v Praze, kde

žije v tříčlenné komunitě. Je řeholníkem

salesiánské kongregace římskokatolické

církve, jejíž posláním je práce

s mládeží.

V čem spočívá život v komunitě?

V čem se liší od života v rodině?

Jde o vytvoření skupiny, společenství lidí,

kteří spolu žijí a jsou schopni základní

věci života spolu sdílet - společné bydlení,

finanční hospodaření, osobní vztahy.

Není to ale těsná trvalá vztahovost jako

manželství, protože naše komunity se

personálně obměňují. Během desítek let

řeholního života vystřídám několik komunit

a v každé žiji s jinými lidmi.

Náhrada rodiny?

To už bych neřekl. Trošku mi někdy vadí

bezmyšlenkovité srovnávání komunity

s rodinou. Je tam prvek společného

života jako v rodině, ale není to taková

vztahová hloubka nebo trvalost, která

je dána manželstvím a dětmi. I v rámci

společného života je v komunitě víc samostatnosti

a svobody každého jedince.

Každý máme spoustu zájmů, vztahů a aktivit,

o kterých ti druzí třeba ani nemusí

vědět.

Je něco, co vám komunita bere?

Určitě kousek svobody. Základní dvě věci

navenek viditelné jsou společné bydlení

a společné finanční hospodaření. Takže

jistým způsobem jak v té otázce finanční,

tak v otázce životních podmínek je to

ztráta kousku svobody. Víc mě nenapadá.

Spíš mám pocit, že mi daleko víc dává.

Má vaše komunita nějaký přesný řád,

denní pravidla…?

U nás je řád spíš propojen s pracovním

řádem. Od půl osmé v kapli máme školní

mši a před ní se scházíme na společnou

komunitní modlitbu. Po mši je společná

snídaně a pak se rozcházíme do svých prací.

Během dne se potkáváme a vždycky se

najde nějaký bod, kdy se setkáme všichni

tři. Třeba večerní zprávy. Středu večer

máme rezervovanou, tu prožijeme spolu.

Říkal jste, že vaše společenství je

řeholní. Znamená to, že máte každý

osobní řád duchovního života?

Tady se trochu prolíná to společné a to

osobní. Způsob života máme trochu jiný

než v klášteře, ale osobní závazek je v podstatě

totožný. V římskokatolické církvi řeholník

jakékoli kongregace, ať má jakýkoli

způsob života, se stává řeholníkem tím, že

složí slib chudoby, čistoty, poslušnosti.

To je osobní závazek, který každý z nás

v dávné či blízké minulosti složil, a tím

jsme vázáni. V rámci tohoto závazku je

určitá podoba nebo určité množství modlitebního

života. Naším posláním je práce

s mládeží. A máme naši vlastní spiritualitu

salesiánskou, která je postavena na

principu modlitba prací, modlitba v akci.

Modlitební život máme propojený s praxí,

na množství času stráveného přímo modlitbou

se neklade tak velký důraz.

Máte čas či příležitost být sami, když

přijdete domů?

Záleží na osobě, každý má jinou potřebu

být sám. V našem případě je ta míra hodně

rozdílná, ale respektujeme se navzájem.

Každý má svou buňku, svůj pokojíček

s předsíňkou a vlastním sociálním zařízením.

Takže, když se kdokoli z nás do toho

svého prostoru zavře, tak to, co se děje ve

společných prostorách téměř nevnímá.

A pak taky není problém říct, že potřebuji

prostě zmizet, odjet na víkend.

Není život v komunitě uzavíráním se

před světem?

Záleží na řádu. Naše zaměření je vyloženě

sociálně otevřené, komunikativní. Když

se tady bavím s lidmi v práci, kteří mají

své rodiny, zjišťuji, že my řeholníci v komunitě

máme osobních kontaktů navenek

někdy víc než oni. My se té naší „rodině”

zas tak věnovat nemusíme, protože jsme

dospělí chlapi. Těch lidí, se kterými se

stýkáme, ať už jako kamarádi nebo v různých

pastoračních vztazích, těch máme

daleko víc než člověk mimo komunitu.

Jak jste se dostal do této komunity?

Můj provinciál řekl: „Hele, potřeboval

bych, abys skončil ve Fryštáku a šel na

JABOK. Přemýšlej o tom. A kdyby sis myslel,

že by ti to sedlo, byl bych rád.” Toto

je forma poslušnosti v naší podobě. Není

to nějaký příkaz bez řečí, je to forma nabídky,

otázky a člověk se může dostatečně

zodpovědně k tomu postavit.

Co dává komunita společnosti?

Jednak v té individuální podobě se každý

člen komunity nějak výrazně pro společnost

angažuje v rámci pracovního zařazení

i v rámci svých dobrovolných aktivit. A určitě

právě na základě hluboké křesťanské

motivace je ta angažovanost každého člena

komunity v průměru větší než angažovanost

běžných lidí. I proto, že ti mají své

prvotní poslání v rodině. A druhá rovina,

komunita jako celek. Konkrétně u nás na

JABOKu, všichni nás více méně vidí jako

komunitu. Vidí nás, jak tady společně

bydlíme, nějak nás znají. A právě, že to

jsou kolegové nebo studenti, před nimi se

nedá hrát divadlo. Vnímají kvalitu našich

vztahů. A podle toho něco usuzují o našem

způsobu života, věrnosti závazku, který

jsme dali a jistým způsobem to může být

příklad k vytváření vzájemných vztahů,

pokud naše svědectví je dobré, positivní.

Může být někdo z komunity vyloučen,

když je rušivým elementem?

Jakmile někdo složí celoživotní řeholní

sliby, je trvale členem provincie, kongregace

jako celku. Z řádu může být člověk

vyloučen pouze v případě velmi vážného

veřejně viditelného selhání. Co se vyloučení

z komunity týče, je to v kompetenci

provinciála. Ten citlivě hledá jinou komunitu,

kde by se ten člověk mohl zapojit.

A jinde to pak třeba funguje.

Je v komunitě něco jako vedoucí?

Vždycky je ustanoven jeden vedoucí.

U nás se používá označení ředitel. Ten

má určitou pravomoc, ale když je komunita

jen o pár lidech, všechno probíhá

dialogicky a bratrsky.

 

KOMUNITA

Miriam Junová

Přestože komunita patří k základním

sociologickým pojmům, samotný pojem

není chápán jednoznačně. Neexistuje jednoznačná

definice (sociolog G.A. Hillery

shromáždil téměř sto různých definic komunity!)

S pojmem komunity se pracovalo

už od vzniku sociologie, systematicky

zkoumána byla až počátkem 20.století.

Samotný termín představuje obec v nejširším

slova smyslu. V sociologii je komunita

spojena s tradiční společností

(společnost před dobou industrializace,

globalizace). Zde je komunita dána lokalitou

a jedinci, kteří se v ní nacházejí,

navzájem se dobře znají a jsou spolu v aktivních

jednoznačných vztazích. Všechny

potřeby jejích členů jsou uspokojeny,

komunita je soběstačná. Komunita jim je

bezpečným místem, jistotou, domovem.

Život pouze v komunitě je ale zároveň

značně zkreslující, je odtržen od reálného

života, jedinec jako by si vytvářel vlastní

mikrosvět (únik z nejistého okolního

světa?). Modernizací došlo k rozmělnění

základních znaků komunity (mezilidské

vztahy i potřeby jsou méně jasné), nakonec

se ztrácí i sepětí s konkrétní lokalitou.

Komunita už nemá pevné ukotvení,

vyskytuje se v mnoha různých podobách

(komunita vědců, umělců, …).

 

MŮJ OSOBNÍ PORADCE...

Pavel Jun

Mám osobního poradce pro styk s veřejností.

Ne, nezískal jsem velkopanské

způsoby. Myslím, že ho máte taky, totiž

jeho kolegu, beztak od stejné monopolní

firmy (Snake, Eden, s.r.o.)

Ten můj osobní poradce pro styk s veřejností

(dále už jen OPPSV) mě všude provází

a radí mi co a jak. Šeptem mi pomáhá

s hodnocením lidí, které potkávám.

Učí mě je posoudit i odsoudit. Myslet

pragmaticky. Často mi říká: „Soustřeď

se na svoje zájmy“. A: „Buď diplomat“.

Nebo: „Dávej si přece pozor na to, jak

působíš.“

Učí mě opatrnosti. Napovídá mi, kdy se

vyhnout a někdy mě pošle do boje. Učí

mě, jak udělat dojem a nutí mě k tomu.

Uč í mě chování. Udržovat správnou

vzdálenost. Ukáže včas na vznikající

pouta. Vede k obezřetnost i. Učí plnit

správně roli.

Neustále mě napomíná. Často se na mě

zlobí. Probouzí ve mně pocit méněcennosti

a ohroženosti.

To on mě naučil oblékat! Nemyslím na

šaty. On je spíš přes brnění, převleky

a masky.

Takže mám osobního poradce pro styk

s veřejností. Jako vy.

Jen se chci zeptat: taky se vám podařilo

párkrát mu utéci? Nebo spíš někdy odešel,

protože „př i tomhle nemohl být“,

za tohle nechtěl převzít odpovědnost,

možná se za vás styděl?

Já párkrát prožil chví li, kdy jsem na

hodnocení, posuzování, souzení, „hodnotu“,

varování, chování, roli... a kus

místa mezi mnou a druhým docela zapomněl.

Vnímal jsem druhého v „nahotě jeho

tváře“. A on asi mě. Nebyl mezi námi kus

místa, kam by se můj poradce „vešel“.

Nikdo nám neprostředkoval . Nebyly

vedlejší myšlenky, pocity, motivy. A...

proč to bylo docela. Jinak, než to mělo

být podle varování mého poradce...?

Bylo to Tak Dobré.

Nejčastěji, opakovaně a z vláštním

způsobem jsem to zaž il ve skupině.

Ta většinou musela nejprve prožít

bolestné chvíle, kdy naši „OPPSV“ dělali, co mohli. Varovali

nás. Upozorňovali, že t i „druzí

za to nestojí“, na to, jak jsou jiní. Pak

na nebezpečí, které tu je, říkali: „tohle

je šílené“ a ukazovali dveře ven. Někteří

z nás odešli. (I já jsem dvakrát odejel.)

Ale z nějakého důvodu párkrát pár lidí zůstalo a...

A pak, když naši OPPSV postupně neochotně

zmizeli..., se všechno změnilo

tak, že to bylo předt ím nepředstavitelné.

Vznikla aspoň chvílemi pouta,

která nesvazovala. Komunikovalo se ne

s opatrností a podezřením a pragmaticky

a na povrchu a přes myšlenky a z odstupu,

ale tak – z hloubky srdce a bez

strachu a s takovou radostí...! Svlékla

se brnění, sundaly se masky. Čas plynul

jinak. Práce se dělala jinak. Energie bylo

tolik navíc...

Může se tomuhle ř íkat „komuni ta“

– zvláštní způsob komunikace, za vyloučení OPPSV?

Mohu to tak mít i s Bohem, co myslíte?

 

anketa

Komunita je parta. Pokec. Důvěra. Pohoda. Sdílení. Alena, 22 let

• Společenství svázané více než parta kamarádů. Mají nejen společné zájmy, ale

také cíle, hodnoty, životní styl, sny. Vzájemné pouto je prostě uloženo hodně hluboko

a velice pevně. Vlastimil, 29 let • Komunita je společenství lidí, kteří

jsou k sobě něcím, více či méně těsně, vázáni a komunikují spolu. Například sbor,

rod nebo třeba open source programátoři. Přemysl, 27 let • Pro mě je

komunita společenstvím živých organismů byvše vespolek k uspokojení minimálně

jedné jsoucí podstaty žití, třebas lidských jedinců tlachajících u piva. Rád bych věřil

tomu, že na rozdíl od člověčího stáda komunita zachovává alespoň základní prvky

kultivovanosti, tedy že si již jmenovaní pivní mozoulové provoplánovaně nebudou

mlátit půllitry přes hlavu, ale jimi cinkat na znamení svornosti. Petr, 33 let

• Skupina lidí, které spojuje touha dělat, myslet, tvořit „něco jiného“. Funguje asi

jako „stát ve státě“: vedení, pravidla, síť komunikace, byrokracie, zahraniční politika…

V dobrém i špatném smyslu. Hana, 23 let

Otázka příště: „ Kdy se prostor mění v chrám?“

 

SKAUTSKÝ ODDÍL KOMUNITOU? Alena Popelová

Většina skautských oddílů, které znám

osobně nebo z doslechu, rozhodně jsou

komunitou. Někdy připomínají až komunu.

V oddíle, kam jsem chodila jako

13-tiletá holka, na výpravách kolovaly

svačiny do posledního drobku. Nepodělit

se by si přece nikdo nedovolil.

Myslím, že mladší děti (vlčata a světlušky)

společenství tolik nevnímají, víc si

všímají osobností vedoucích a zábavnosti

programu, výpravy a schůzky jsou pro

ně asi jako kroužky a školní výlety. Pro

puberťáky, kteří vytrvají, a hlavně pro

rovery (skauty od 15ti let) je oddíl hlavně

banda vrstevníků. Skauting staví výchovu

na společných zážitcích v přírodě, při

práci, při sportu a také vyžaduje hodně

vašeho volného času. Takže jednotlivci

toho mají spolu hodně za sebou.

Když má oddíl problémy, všichni zúčastnění

to bolestně nesou a důkladně to

trápení rozebírají na takzvaných radách...

Nic se v oddíle dlouho neutají...

V oddílech bývá ke slyšení svérázná hantýrka,

notoricky známé fórky a historky,

které jsou pro nově příchozí nepochopitelné,

jakkoli se skauti snaží být otevření.

Nepochybně je oddíl skvělý prostor

pro výměnu názorů na všechno možné,

v oddílech se potkávají děti z různých

církví s dětmi bez vyznání - samé užitečné

zkušenosti.

Někteří lidé dokonce říkají, že se jim oddíl

stal druhou rodinou, že je v pubertě

ovlivnil víc než rodiče. Mnozí si také

nacházejí v oddíle partnera, dokonce se

pak i doma oslovují přezdívkou!

Myslím, že diagnóza je tedy jasná, v dobrém

i v tom horším: co oddíl, to živá komunita.