Smlouva (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2008
Smlouva
Syndrom potopy (a proč ten pláč?)
V noci se někdy probouzím, jsem zpocený a třesu se hrůzou. A musím se bránit pláči.
Teolog ve mně mi říká: „syndrom potopy“.

Proč ta hrůza?
Tomu je snadné rozumět. Když i ta moje postel je jako malá loď na vlnách. Lodička se tak snadno převrhne, nebo může tak dlouho pršet, že se všechno ztratí ve vodách… Bytí je tak křehké, stačí tak málo… Proto ta hrůza.

Ale proč ten pláč?
Mám strach, že se mi ztratíš Ty… Budu o tobě vědět, budu vědět, že jsi. Ale nebudu vědět kde, jak jsi daleko, jestli nemíříš pryč ode mě, nebudu vědět, co myslíš a žiješ a chceš. Jestli tě vody (nebo srdce) neunáší jiným směrem, pryč ode mě. Jestli tě nestaví do boje proti mně. Jestli o mně ještě vůbec víš. Jestli já jsem se neztratil Tobě!
Vody mi pronikly k duši, chaos se dostal do nás a mezi nás.
Kdybych tak věděl, že na mě nezapomeneš. Že se nepostavíš proti mně.

Pokouším se v té tmě a samotě s Tebou mluvit. Ano! Myslím Tebe! Ty, Bože, i ty, má ženo, i ty, moje dítě, i ty můj příteli, i ty, s kterým pracuji, i ty, koho denně potkávám, i ty… Ale je tma a ticho a nejistota je hrozná.

To je syndrom potopy, takhle je život „po potopě“.
Je ve znamení hrůzy. Bytí je křehké…
A ve znamení smutku. Samoty a nejistoty, co Ty…

Nový příběh - smlouva (duha na obloze)
Gen 9, 8-17
Ale život „po potopě“ je také ve znamení „smlouvy“! Příběh o potopě končí totiž uzavřením smlouvy mezi Bohem a Noem, a tím začíná nový příběh.
Jestli se divíte, že se dá žít, i v té popotopní hrůze a smutku, tak – to má jen tenhle důvod: je tu tato možnost, je slib, smlouva,

Zavázal ses mi. Neztratíš mě nikdy docela ze zřetele a já nemám ztratit Tebe.
Vídám duhu na obloze!
Mám prsten. Ty ho máš taky.
Byl jsem pokřtěn… A další a další a další.
Jsou úmluvy, které nás váží, a které trvají.
Mám podepsanou listinu ve svém stole. Ty ji máš taky.
Nemohu všechno, co mě napadne, a ty taky ne. Chaos se mezi nás nedostane už nikdy tak naprosto.

Nová smlouva (kalich)
To jen v noci a ve špatném snu se mi to zdá…
Tak nahmatám prsten…
Nebo si můžu číst bibli. Starou a raději Novou smlouvu. A těším se na neděli. Až zase budu moci v zastoupení Ježíše – totiž Boha, říci „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.

Jun, Pavel
 
Smlouva, nebo vztahy?
  
I přel se sociolog s právníkem: co bylo prvotní - společenské vztahy nebo smlouva? Je společenský vztah smlouvou regulován nebo i utvářen? Chvíli se zuřivě přeli a nenacházeli společnou řeč. Nakonec došli k závěru, že se na začátku nepochopili. Pokud i vy jste se dostali do podobné situace, pak vězte že náš rébus má dobrý konec. Prvotní jsou společenské vztahy! Smlouva vyjadřuje primárně společenský vztah, kterému je právem dána forma, závaznost a vynutitelnost – a tak vznikne vztah právní.
Pohleďte na následující řádky – jsou stručnou rekapitulací naší debaty a nakonec i tím, na čem se shodl právník a sociolog.

„Tak si piš!“, řekl právník sociologovi.

Smlouva je ... (pohled právní)
V právu soukromém narazíme na smlouvu nejčastěji. Smlouva je zde považována za nejfrekventovanější právní úkon vůbec (například když kupujeme chleba v obchodě, uzavíráme kupní smlouvu!). Teorie práva smlouvu chápe jako dvoustranný právní úkon složený ze dvou vzájemných a obsahově shodných projevů vůle dvou stran. Tyto právní úkony jsou vzájemně adresované. První z nich se nazývá návrh (oferta) a druhý přijetí návrhu (akceptace). Aby smlouva vznikla je mezi jejími stranami nutné dosažení konsensu (=objektivně seznatelná společná vůle stran zaměřená na uzavření smlouvy a dohodě o obsahu smlouvy). Tak je také stanovena závaznost smlouvy již od dob římského práva, jenž tuto skutečnost vyjadřovalo úslovím „pacta sunt servanda“ - smlouvy se mají plnit.
V současnosti náš právní řád rozeznává dva druhy smluv – smlouvy nominátní a inominátní. První z nich jsou občanským zákoníkem výslovně upraveny (nalezli bychom mezi nimi například smlouvu kupní, nájemní, darovací, o dílo nebo o úschově či o přepravě osob), takže stanoví jejich podstatné náležitosti a druhé nikoliv.

Sociolog se už delší dobu ošíval, pak namítl: „A to je všechno?! A kde je v tom všem člověk?!“ „Ještě jsem neskončil. Teď to hlavní!“ pohotově odsekl právník.

Svoboda jako základ smlouvy
Autonomie vůle stran, která je základním principem smlouvy, je typická pro celé právo soukromé. V právu závazkovém se projevuje jako smluvní svoboda, vycházející také z rovnosti subjektů.
Smluvní svoboda má tedy v právu výsadní postavení. Ale o jakou svobodu se jedná? Jde o soubor více svobod:
- svobodu uzavřít nebo neuzavřít smlouvu
- svobodu volby toho, s kým smlouvu uzavírám
- svobodu volby obsahu
- svobodu volby formy (ústní nebo písemná)
Uvedené svobody realizujeme svým rozhodnutím projeveným navenek. My sami se rozhodneme, zda jednat či nejednat. „Oferta“ je naší hozenou rukavicí, nezáleží však na nás, zda bude zvednuta. Zde se spojují naše práva s právy ostatních. Druhý s námi musí také chtít jednat. Přihlásit se k nám!
Také svoboda volby adresáta je důležitá. Představte si, že můžete učinit či neučinit právní úkon, ale vždy tomu tak bude s panem Vomáčkou! Byla by nám taková svoboda k něčemu?
Volba obsahu je stanovením vzájemných práv a povinností. Ty jsou našimi mantinely při naplňování smlouvy.
Ne všechny smlouvy vyžadují písemnou formu. Není-li však smlouva písemná, je to, na čem jsme se dohodli, v případě sporu zapotřebí dokázat. Především svědecky. Svěd(t)ci to však neměli vždy lehké! Pokud by třeba vaši známí v 17. století kupovali pole, postavení svědka bych vám nedoporučoval. Svědky tehdy bývali malí chlapci, kterým byly hranice pole ukázány, následně byli zbiti a poté obdarováni.

„Jauvajs! A to je jako zmlátili?“ podivil se sociolog.
„No, v podstatě ano, ale účelem takového jednání bylo zajistit důkazní situaci v případě budoucího sporu. Pravda - trochu kruté. Na začátku bylo trauma. Jeho smyslem bylo, aby si chlapci dokonale zapamatovali hranice pozemku a v případě sporu to správně odsvědčili. A smysl obdarování byl právě v odměnění jejich možného budoucího svědectví.“ odpověděl právník.
„Víš, co? Já to teď zkusím říct po svém.“ řekl sociolog.

K čemu nám je smlouva?
Smlouva vytváří nebo potvrzuje vztah mezi aktéry. Smlouva určuje (koriguje) jejich vzájemnou činnost, ke které se dobrovolně zavázali (potom bychom mohli za smluvní vztah považovat i to, že desetkrát ročně uklízíme společné chodby v paneláku – avšak pouze pokud jsme to jako povinnost přijali!).
Smlouva určuje podobu takového vztahu. Jejím nejvýznamnějším aspektem je vymezení hranic našeho vztahu s jinými lidmi, kteří jsou aktéry smlouvy. Takovéto hranice nás nejenom omezují, ale v jejich rámci vzniká prostor k jednání.
A proto je dobré uzavírat smlouvy - dávají jasné obrysy a hranice. Navíc, pokud jsou v písemné podobě, můžeme je dobře uchovávat.

I ve smlouvách se realizuje naše svoboda. „A pak že nemám pravdu!“ zakončil právník.

Jeřábek, Martin
Junová, Miriam
 
Budu Loupežníkem...
  
Starý Lotrando ležel ve velikánské jeskyni na balíku nevydělaných hovězin a přikryt byl koňskou dekou.
„No tak, Vincku, ty loudale,“ ozval se těžce. „Vedeš už mého kluka?“
„Drahý otče,“ zvolal mladý Lotrando klekaje, „kéž vás Bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bližních a nevýslovné pýše vašeho potomstva.“
„Pomalu, hochu,“ řekl starý raubíř. „Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování. Myslel jsem si, že ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho živ bez práce. Ale hrom aby, kluku, jaká teď byla pro naše řemeslo mizerná léta.“
„Ach otče,“ vzdychl mladý Lotrando, „neměl jsem tušení, že strádáte.“
„No jo,“ bručel starý. „Víš, mám pakostnici a už jsem se nemoh' pouštět daleko odtud. A nejbližším silnicím se kupci, filutové, nějak vyhýbali. Nejvyšší čas, aby mou práci převzal někdo mladší.“
„Drahý otče,“ řekl mladý pán horlivě, „přísahám vám při všem na světě, že převezmu vaši práci a budu ji plniti čestně, ochotně a ke všem co nejvlídněji.“
„Já nevím, jak pochodíš s vlídností,“ zavrčel starý. „Já jsem to dělal tak, že jsem zapích' jen ty, co se chtěli bránit. Ale poklony, synáčku, jsem nedělal nikomu, víš, jaksi se to při mé živnosti nehodí.“
„A jaká je, drahý otče, vaše živnost?“
„Loupežnictví,“ řekl starý Lotrando, a skonal.
Tak zůstal mladý Lotrando sám na světě, zdrcen do té duše jednak smrtí pantátovou, jednak přísahou, kterou se mu zavázal, že bude po něm loupežníkem.
Čapek, Karel
Biblický odkaz: 
Genesis 9,8–17
Autor: 
Jun, Pavel
Autor: 
Jeřábek, Martin
Autor: 
Junová, Miriam
Autor: 
Čapek, Karel
Rok vzniku: 
2008