Přátelský ke všem generacím (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2009

Ten pacholek kouká do mobilu i při čtení z Písma!!!

  

Před pár lety jsem v zahraničí potkala specialistku na život seniorů ve sboru. Navštěvuje kostely a sborové budovy a sleduje, jak vyhovují starším lidem a těm, kteří jsou nějak omezeni v pohybu nebo, jak říkají odborníci, jejichž smyslové vnímání je sníženo. Pečlivě sleduje co chybí a co by se dalo upravit. Pravda, církev si může dovolit hradit její mzdu a hlavně má prostředky na potřebné úpravy a vybavení - kvalitní zábradlí, vhodné židle, zesilovací zařízení, čitelné nápisy, madla, bezbariérový přístup, místo, kde se dá odložit hůl apod.. Máme naději, že dnes už stavební fakulty i jiné školy vedou studenty k větší citlivosti k potřebám seniorů a lidí s postižením. Jistě existují i užitečné příklady, které nevyžadují stavební úpravy. Třeba jen dobře umístěná lavička před kostelem nebo vhodně rozmístěné židle, aby při Večeři Páně nemuseli všichni stát. Nenašel by se v církvi někdo, kdo by se tomuto tématu věnoval a dal dohromady pár lidí a dobré nápady?



Ne vždycky je to otázka peněz. Také náplní práce specialistky na život seniorů ve sboru není jen zájem o materiální vybavení. Všímá si skladby programů, jestli začátky sborových akcí vyhovují seniorům, jestli někdo organizuje svoz nebo doprovod apod.. Bariery staví i naše nevšímavost, stereotyp nebo neochota něco měnit. A ti, kterých se problém nejvíc týká, se většinou sami neozvou. Na druhou stranu pomáhání má také svá pravidla. Někdy taková super-ochotná sestra nebo bratr může napáchat víc škody než užitku. Vzpomínám na prchajícího muže, který se děsil jakékoliv sborové akce, aby nebyl uměle vtahován do děje, který by ho jinak docela zajímal.



Sborové prostředí je jedinečné tím, že se v ideálním případě potkávají na jednom místě všechny generace. Nedávno jsem navštívila sbor, kde jsem nebyla víc než třicet let. Už tehdy na mne vybavení sborových místností působilo jako sbírka odložených židlí po předchozích generacích. Když jsem uviděla stejný, jen o dost sešlejší, nábytek a dokonce stejné nic neříkající dekorace na stěnách, padla na mne tíseň. Jaká generace to tady žije? Tady se schází nedělka a mládež? Členy sboru jsou lidé, kteří mají nádherně zařízené byty. To jim nezáleží na sborovém prostředí nebo zde fungují silné vnitro-sborové staromilské siločáry? Vím, že na mnoha místech je nedostižný ideál, aby si sami děti a mládež mohli přizpůsobit místnosti pro své aktivity. Ale jak se mohou cítit ve sboru jako ve svém, když kolem sebe ani očima nezachytí něco, co je „jejich“, co je jim blízké?



Ráda vidím, že některé naše sbory svým vybavením i programem, dokonce třeba fungujícím mateřským centrem, jsou „přátelské“ k miminům a jejich maminkám. Vidět v kostele po bohoslužbách frontu na přebalovací pult, to je opravdu nádherný zážitek. Moc bych si přála, aby si tyhle děti zvykly ve svém sboru žít a stal se pro ně druhým domovem.



Jistě, materiální vybavení není všechno. V anglické reformované církvi udělují certifikát Sbor přátelský dětem. Aby sbor certifikát získal, musí splnit několik kritérií. Např. sborové prostory a vybavení musí být pro děti bezpečné, ti, kteří mají na starosti dětské a mládežnické programy, se musejí stále vzdělávat, jsou vytvářeny příležitosti, aby děti i mládež byli zapojeni do bohoslužebného života, mládež má prostor pro vyjádření svého názoru, sbor má zpracovanou vizi nebo plán pro rozvoj práce s dětmi a mládeží atp.. V této církvi je ustavena komise, která poměrně jednoduchým způsobem prověřuje žádost sboru a rozhoduje o přidělení certifikátu. Jednou za tři roky se hodnotí, jestli programy skutečně běží. Nevím, jak by něco takového fungovalo v naší církvi, ale připadá mi, že jmenované požadavky nejsou nic mimořádného a měly by platit i bez certifikátu. Zároveň si dokážu představit, že inspirace se dá snadno přenést z jednoho sboru na druhý a zdravé hecování by také nemuselo být na škodu.



Téma „sbor přátelský všem generacím“ mne svádí k přemýšlení o prostředí a programech, které hýčkají všechny generace. Sborový život v sobě nese také přijetí odpovědnosti a konkrétních úkolů. V mezigeneračním prostředí navíc velkou míru tolerance. Někdy to vypadá, že už ani nemluvíme stejným jazykem. S úzkostí sledujeme, že naše děti víc žijí ve virtuálním světě a vytvářejí nám neznámá nová společenství. Co nové komunikační technologie udělají se sborovým životem? Snad nás čekají i příjemná překvapení.



A ten pacholek s mobilem? To byl můj syn. Vůbec jsem se nemohla soustředit, měla jsem pocit, že to každý vidí. Až další neděli jsem si všimla, že v mobilu pozorně sleduje čtený text z Bible....

Grollová, Eva

Zkusili jste už?

- uklidit před kostelem a modlitebnou?

- zkrášlit nástěnku před kostelem nebo pořídit pěkné barevné nástěnky do sborové klubovny, kde by se mohly průběžně prezentovat aktivity generačních skupin ze sboru?

- pořídit a průběžně doplňovat nástěnku s fotografiemi aktivních členů sborů (s krátkými popisky)?

- zřídit pro rodiny s malými dětmi dětský koutek, hernu (se zvukovým přenosem z bohoslužeb) nebo dokonce samostatnou skupinu Nedělní škol(k)y?

- pomoci faráři vést vyučování náboženství, pro které společně vymyslíte zajímavější název (Dětský klub, klub Rybička atp.)?

- uspořádat pro děti ze sboru i z okolí a z okruhu známých Den dětí, dětský karneval, víkendový či táborový pobyt nebo podzimní Pochod broučků (večer s lampióny)?

- vyrobit nástěnku z pěkných provázků, na které se omalovanými kolíčky připínají obrázky z nedělní školy, výtvory z mládeže, pozvánky, apod.?

- omalovat sklenice na tužky nebo obalit plechovky na tužky zajímavou tapetou?

- po domluvě se staršovstvem zavést na bohoslužbách pravidelný zpět s kytarou (např. písní ze Svítá)?

- udělat v kostele stálou výstavu obrazů?

- nalepit čtverečky z filce na nohy židlí, aby při šoupání nedělaly hluk?

- vyrobit polštářky na židle nebo pěkné obaly na polštářky ze zbytků látek, starších prostěradel, apod.?

- navrhnout „dovozovou“ službu pro lidi, kteří se nemají jak dostat na bohoslužby nebo těžko chodí?

- zeptat se nejstarších členů, zda jsou pro ně písmena ve zpěvnících nejsou příliš malá a v případě, že ano, pořídit zvětšené fotokopie?

Medková, Marie

Co byste změnili?

  

V našich sborových prostorách bych provedl zateplení kuchyně, udělal bezbariérový přístup (i když vím že to prakticky nejde), a zvětšil skříň na zpěvníky.



Lavičky před kostel. Není si kam sednout, a tak lidi postojí a pak rychle odcházejí.



Abych se cítila v kostele dobře, ráda se spokojím s jakoukoli dýchající místností zásobenou dostatkem tepla a světla. A když se přidá naladěný klavír, případně varhany, kterým visí tóny u méně než dvou rejstříků ze tří, jsem téměř v sedmém nebi. K tomu mi chybí hlavně moji milí. Lidé, kteří se do kostela přišli nadechnout nebo jen oblažit ostatní svou milou a nekomplikovanou přítomností a přispět k Duchu setkání. Když chybí ti dva poslední, "sebenačančanější" sborové prostory toho moc nespraví.



Náš sbor bude přestavovat faru pro nového faraře a tak doufám,že už bude mít parametry moderní fary. Postrádáme koutek pro maminky s dětmi,aby se měly kam uchýlit,když děti zlobí.