Poslechnout či neposlechnout - autorita u mládeže (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2010

Autorka je ředitelkou a výchovnou poradkyní na Střední zdravotnické škole - Evangelické akademii Brno.



Jako odborná učitelka na střední zdravotnické škole jsem vždy v rámci pracovního úvazku vyučovala odbornou praxi ve zdravotnických zařízeních. Je to výuka dosti specifická, probíhající v reálném prostřední u lůžka nemocného. Nejde pouze o nácvik praktických dovedností a speciálních výkonů, ale i nácvik způsobů jednání a řešení složitých situací, a to za přítomnosti mnoha osob přítomných na oddělení. Studenti se pod vedením odborné učitelky stávají členy pracovního týmu a očekává se od nich nejen šikovnost, ale především spolehlivost - jde o zdraví pacientů. Atmosféru a pracovní návyky ve velké míře ovlivňuje právě odborná učitelka. Mladá ambiciózní učitelka dokázala svým přístupem mnohým z nás podlomit sebevědomí natolik, že jsme se jí báli, vyhýbali jsme se obávaným výkonům a praxe pro nás znamenala velký stres. V následujícím roce nás na praxi převzala vyučující, která byla zásadová, systematická a nekompromisní. My jsme ji hodnotili jako přísnou. Nebylo už možné se některým činnostem vyhýbat, takže se nám podařilo získat zdravou dávku sebevědomí. Ve třetím ročníku jsme absolvovali měsíční praxi v nemocnici, na kterou jsme chodili bez učitelky. Měli jsme dokázat schopnost pracovat samostatně v týmu sestřiček. Jednou nás paní učitelka přišla zkontrolovat. Sledovala nás nenápadně, jak pracujeme, potom si sedla na lavičku na chodbě, založila si ruce a řekla:“Já tady nemám co dělat, vy to zvládáte úplně samy.“ Jednoduchá věta, ale byla to ta nejpůsobivější pochvala, kterou bych od ní očekávala.



Autorita je pojem, který má velmi pestré možnosti interpretace z pohledu nejrůznějších disciplin a oborů lidské činnosti. Je to pojem, na který má snad každý člověk nějaký názor a vysvětlení. Tím hůře se hledá kompromis a návod na to, jak si autoritu (učitele) získat a udržet.



V dnešní době se diskutuje o tom, že dochází ke krizi ve vnímání autority učitele, na kterou je často pohlíženo jako na utlačující a manipulativní prvek. Za tím často stojí rozvolnění vztahů žáků k učitelům (a naopak). Stále větší důraz je kladen na hodnoty demokracie a svobody, ale v některých případech jsou mylně chápány jako synonyma pro anarchii a destrukci.



Každý učitel si přináší do začátku své pedagogické praxe základ, který určuje míru jeho autority. Je známo, že přirozenou autoritu mají více muži než ženy, osoby s vyšší postavou a jasným, zřetelným hlasem. Také osoby se zdravou dávkou sebevědomí, prokazatelnými vědomostmi a dovednostmi. U učitelů dále hrají roli jeho mravní postoje, způsob života, žebříček hodnot a odborné dovednosti, způsob oblékání, vyjadřovací schopnosti. Proces vytváření a udržení autority učitele není nikdy ukončen. Zkušenosti jsou velmi důležité a je potřeba s nimi pracovat. Každý žák je jedinečnou osobností a proto působení učitele může být chápáno jednotlivými žáky různě a i pohled na učitelovu autoritu se jistě u každého z nich liší. Velmi důležité pro pedagogickou praxi jsou informace o žákovi, jeho schopnostech, sociálním zázemí, plánech do budoucna a životních prioritách.



Často si učitelé kladou otázku, co má vliv na získání autority u žáků? V dnešní době se nemůžeme spoléhat pouze na to, že profese učitele vzbuzuje u veřejnosti autoritu automaticky. Změnami ve společnosti se posunulo společenské postavení učitelské profese, do značné míry ovlivněné rolí učitele v období totalitního režimu. Čím jsou žáci a studenti starší, tím více si na svých učitelích cení jejich odborných znalostí, srozumitelného a poutavého předávání nových informací, férovosti, schopnosti přiznat vlastní chybu, smyslu pro humor, nadhledu a důslednosti. Jednou ze zásadních chyb, kterou může učitel udělat, je porušení pravidel, která sám vyhlásil. Získání a udržení autority učitele je často obtížné, ale její ztráta naopak velmi snadná.



S autoritou souvisí systém pravidel a řádu, které jsou podmínkou pro přežití sociální skupiny, společnosti, pro rozvoj jedinců a předávání zkušeností. U budoucích zdravotních a sociálních pracovníků, ke kterým studenty na našich brněnských školách Evangelické akademie připravujeme, tvoří předávání pravidel a zkušeností učitelů jeden ze základních principů vzdělávání a výchovy.



My učitelé jsme obvykle příliš netrpěliví, chceme poznat vliv své autority okamžitě. V mnoha případech zpětnou vazbu učitelova působení zažíváme až po setkání s absolventy, kdy často slyšíme slova ocenění a uvědomění si hodnoty získaných vědomostí a zkušeností učitelů.



Před časem jsem od manžela dostala obrázek, který jsem si pověsila do ředitelny. Na fotografii jsou zachyceny dvě dámy z období 20. let 20. století. Pod obrázkem je napsáno: “Učitelé mají dopoledne pravdu, odpoledne volno.“ Obrázek není pouhou recesí, ale vyjadřuje neplatnost tohoto dávného postoje k učitelské profesi.



Těžko se hledá návod na to, jak si získat autoritu a udržet si ji. Moje zkušenost mi říká, že má-li učitel své žáky rád, má-li rád svoji práci a dokáže to dát najevo, má připravený prostor pro získávání autority ve třídě.

Svobodová, Hana

Maminka, trenér a učitel mají vždycky pravdu

Valach Mgr. Filip Dušek je pedagogem na víceletém gymnáziu v Praze.



Proč se ve škole vyžaduje respekt k autoritě učitele?



Proč poslouchat? Protože se to dělá. Protože učitel je starší člověk. Protože to tak po staletí fungovalo. Když se chci něčemu naučit, budu svého učitele poslouchat. A priori předpokládám, že daný předmět umí. A kdybych ho neposlouchal, prostě se na mě „vybodne“.



Respektování autority učitele je škola pro život. Zkusila jsi někdy žít bez autority? Bez autorit se dostáváme až k bezbřehému relativismu, který ve svém důsledku vede jen a jen k potlačování lidských práv a svobod všech (a nakonec i k úplné stádovosti a totalitě). A což takhle neposlouchat šéfa či nadřízený orgán?



Jak se zkrátka říká: „Maminka, trenér a paní učitelka mají vždycky pravdu. A když ji nemají, tak platí první věta.“



Vždycky? Nevyplatí se někdy neposlechnout?



Možná. Když jde o člověka, který je nečitelný a nestálý ve svém jednání. Nebo se ukáže, že tomu, co učí, nerozumí. Taky když umí jen křičet a zapomíná, že všichni jsme lidé, kteří si s sebou neseme své životy i s jejich trápeními.



A kde se bere v žácích neposlušnost vůči učitelům?



V rodině. Poslouchejte si učitele, o němž vám rodiče pořád říkají: „Je to blbec a našemu broučkovi nerozumí“. Také příliš liberální výchova vede k růstu dětí-pánů, kteří „přece nikoho nebudou poslouchat“. Každý dětský psycholog by potvrdil, že dítě potřebuje ke svému zdravému vývoji i mantinely svého chování.



Mnoho dětí svůj vzdor vůči jakékoliv autoritě jen zkouší. Tu je moc dobré jim dát přesnou hranici. Jako rodič přece nenechám své dítě lézt po lustru a ještě ho nepochválím za to, jak je obratné. Z vlastní zkušenosti nemám pocit, že by o můj dětský zadek zlomené vařečky byly na újmu mému citovému životu a vztahu k rodičům.



A problematika autority pramení též z pozic dětí v rodině. Když rodiče nejprve budují kariéru, a pak mají děti, tak se nediv, že své potomky v pubertě nezvládají. Vždyť by ve svém věku už mohli mít vnoučata. A nebo děti z rozvedených rodin, kde si rodič dítě ve všem předchází. Byť tyto děti paradoxně v mnohých učitelích vidí tu ztracenou rodičovskou autoritu. Ve své třídě mám příklady obou.



Setkal ses někdy s větším útokem na svou autoritu?



Od malých dětí u nás ve škole nevídám útoky na učitelskou autoritu, pokud se učitel sám umí postavit k žákům přísně. Problémem jsou starší, kteří už s učiteli někdy spolupracovali na nějaké akci nebo projektu - ti si pak občas myslí, že si mohou dovolit i více. A pak nastane buď konflikt, kdy učitel jednoznačně určí hranice, nebo dovolí, aby s ním bylo vláčeno.



A jak si buduješ pověst „učitele-autority“?



Prostě důsledně nutím lidi ve svém okolí dodržovat pravidla a neustále jim je připomínám. Pak umím taky dost a účinně zařvat. Pro mnohá děcka (aspoň v Praze) je postava učitele-muže už sama o sobě autoritou. Mám zkušenost, že u adolescentů mnohdy vzbuzuje respekt odbornost a rozhled učitele jen o málo staršího, než jsou oni sami.



Důležitá je určitě jistá otevřenost, umění naslouchat. Ale zároveň umění nechat si i své soukromí. A jak říkám, prosazovat řád a pořádek. Když dá člověk dětem najevo, že je má rád a respektuje je, a přitom má ve výuce jasný řád, tak studenti vycítí autoritu a možná i pocit bezpečí. Je to takový nesmírně těžký celoživotní balanc mezi pozicí kamarád a policajt. Přirozená bázeň před učitelem vzniká asi tak jako u Boha - je přeci taky žárlivě milující.

Dušek, Filip

Na rizika mladej člověk nemyslí

  

Autorita je vždy snadno zneužitelná, za minulého režimu se to však stávalo běžně. Už na základních a středních školách vás „označkovali“ podle toho, z jaké rodiny jste pocházeli. Na vysokých školách se vyhazovalo a obzvláště Komenského evangelická bohoslovecká fakulta (KEBF – dnes ETF) byla pod neustálým politickým tlakem. To se zhoršilo zvláště za normalizace, kdy vedení fakulty vystupovalo výrazně prokomunisticky a s jeho souhlasem docházelo k vylučování „neposlušných“ studentů. Mezi nimi byla i farářka Věra Pleskotová (tehdy Matulová), která v roce 1974 spolupodepsala petici na podporu farářů, jimž byl odebrán souhlas k vykonávání duchovenské činnosti.



Jak by podle vás měl vypadat učitel – přirozená autorita?

Tak to, myslím, všichni vědí, ale (skoro) nikdo to neumí. Vlastní objevnou definici nemám. Snad jen zkušenost: nejhorší byla vždy s těmi, kteří si nárokovali nadpřirozenou autoritu.

Co bylo impulsem k tomu, že jste se rozhodla podepsat petici za faráře, jimž bylo zakázáno vykonávat své povolání? Uvažovala jste o rizicích, která vám podpis přináší?

Některé z farářů potrefených odnětím státního souhlasu (který byl podmínkou k vykonávání duchovenské služby), jsem znala a vážila si jejich práce. Přišlo mi zcela přirozené připojit se ke znepokojení některých studentů nad represivním postupem příslušných úřadů. Na rizika mladej člověk nemyslí.

Přemlouvali vás, abyste svůj podpis odvolala?

Vzpomínám si na sezení před komisí složenou z učitelů fakulty, kam byli postupně zváni všichni signatáři. Pro mě překvapivým výsledkem pohovoru bylo označení pěti zatvrzelých, kteří byli pak fakultou exemplárně potrestáni vyloučením (na různou dobu) ze studia. (Já jen na rok.)

Co ostatní spolužáci? Jaký byl postoj těch, kteří nepodepsali petici?

To jsem věru nezkoumala. Zato si pamatuju, že signatářka Lydie Mamulová považovala za potupu, že nebyla shledána hodna vyhození.

Jaké pro vás byly důsledky podpisu petice?

Poněkud skličující osobní zkušenost s represí ze strany fakulty a jejích učitelů jsem tehdy vnímala jako nespravedlnost, ale nikoli neštěstí. Musela jsem, pravda, opustit seminář v Jirchářích (bohoslovecká kolej) a najít si práci, ale na roční působení v divadle Ateliér (dnes Ypsilonka ve Spálené ulici) v roli uklizečky vzpomínám ráda ( zejména na účinkování Evy Olmerové a pánů Vodňanského a Skoumala). Po roce jsem se směla vrátit na fakultu a dostudovat. Po určitých potížích se získáním státního souhlasu jsem nastoupila do církevní služby.

Po revoluci jsem obdržela od rehabilitační komise KEBF dopis, v němž se fakulta omlouvá a přiznává, že na mě po studiu sama vypracovala posudek, kterým mě nedoporučila k udělení státního souhlasu pro práci, pro kterou mě připravovala. Přiznávám - to byl zásah. Nevěděla jsem to a nechtěla jsem to vědět. Svých učitelů jsem si chtěla vážit. K čertu s tou přiznanou pravdou!

Od té doby jsem pokročila jen o krůček: zklamání, nespokojenost a stud ze selhání autorit je mor. Některé věci je třeba vydržet. Například církev.

Pleskotová, Věra

Hubená, Ester