Paní farářová (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2009
 
Občas mi říkají "paní farářová"
  
Radek Kačena je manželem farářky. Podniká v oboru IT. V současné době žije s rodinou na faře v Letohradě.
Jak skloubit profese...
Vystudoval jsem stavební fakultu, protože jsme bydleli v Miroslavi, našel jsem si práci ve Znojmě, kam jsem dojížděl.
Časem jsme se přestěhovali do Znojma na faru, kterou jsem pomáhal dávat dohromady a žena tam měla nastoupit na sbor. Manželka začala pro sbor pracovat už při mateřské a v tu chvíli vyvstal problém. Kdo pohlídá děti, když má biblickou, návštěvu, svatbu, pohřeb? Zkoušel jsem se domluvit v práci na volnější pracovní době, ale zle jsem pochodil, a ještě mi „utáhli šroub“.
Nakonec jsem si udělal živnostenský list a přešel na volnou nohu. Od té doby je to bez problémů. Dneska už jsou děti větší, ale tehdy to hodně vyřešilo. Jako soukromník můžu rozvrh přizpůsobit ženině rozvrhu. Jinak si to ani nedokážu představit.
Manžel farářky není paní farářová
Je pravda, že mi tu občas říkají „paní farářová“. Ale je to úplně jiné. Od paní farářové se očekává, že bude manžela podporovat, žehlit mu košile, dělat, co členům sboru na očích vidí, ale od manžela farářky se nemusí očekávat téměř nic.
Když jsme nastupovali do Znojma, očekávali, že jim opravím faru. Manželka s nadsázkou říká, ze ji tam vzali právě kvůli tomu, že jsem stavební ing. Pak mi všechny starší babičky ve Znojmě říkali pane inženýre, coz mi dost vadilo. V Letohrade skutecně nikdo nic neočekával. Já sám se musím vnucovat a říkat, co je kde potřeba udělat. Vnucuji se jako koordinátor drobných staveb - pokládali jsme dlažbu či nyní zateplujeme kostel.
Takže záleží na sboru. Kde jsou samí staří lidé - Znojmo - očekávání měli. Kde jsou všechny generace a sbor fungoval i před tím, než jsme přišli - Letohrad - očekávání není. Ale kdo ví, třeba to není pravidlem. V Letohradě ale necítím, že by se ode mě něco čekalo proto, že jsem manžel farářky.
Otevřená fara
Vyhovuje mi, že fara je otevřený dům. Žena a většina dětí s tím taky nemá problém. Sám jsem sice vyrostl v dost uzavřené rodině, ale mé povaze není uzavřenost vlastní. Když chce člověk soukromí, tak si zaleze do kanceláře nebo do ložnice, a je to.
Kdyby bylo návštěv moc, tak se musí vymezit hranice, ale takhle je to akorát. Ani nevím, kde by byly hranice a nevadí mi to, protože se toho nezneužívá. Někdy se dveře netrhnou, jindy je celý týden klid. Když několik dní nikdo nepřijde, tak si někoho pozvu:)
Farářka je autorita
Farářka je autorita, a taky se tak chová, tak už to je. Moje žena dokáže dobře oddělit kdy je farářka, a kdy je „doma“. Samozřejmě, že se vyjimečně stane farářkou i doma. A když si toho někdy všimnu a vadí mi to, tak na to upozorním a problém se ihned vyřeší.
Kačena, Radek
 
  
Roli "bratra faráře" známe – káže, má biblické hodiny, konfirmační cvičení a chodí na pastorační návštěvy. Jak je to ale s jeho blízkými? S jeho rodinou? Jak je to s jeho ženou – „paní farářovou“? Jaká je její role? Má nějaké konkrétní povinnosti? Jsou pevně dané? Kdo je určuje?
O životě na faře a jejich postavení jsme mluvili se třemi „paními farářovými“, zástupkyněmi třech generací. Nejmladší z nich je Darina Bártová, která žije na faře v Náchodě, dále Ruth Šormová v Novém Městě na Moravě. Marta Kellerová, nejstarší zástupkyně, žije nyní mimo faru, na Vysočině. Položili jsme jim stejné otázky. Zajímalo nás, jak svou roli prožívají, co jim přináší? Jaké jsou jejich povinnosti a závazky, a jaké radosti.
1) S jakým očekáváním jste se stala paní farářovou?
2) Kde končí fara a začíná domov?
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
4) Myslíte si, že se pozice paní farářové proměnila?

Darina Bártová, žena faráře, t.č. na mateřské
1) Vyrostla jsem v domě, který byl vždy plný lidí. Moji rodiče jsou velmi otevření a společenští lidé. Do církve jsem se dostala ale až skoro v dospělosti díky severočeské mládeži, kde jsem poznala svého muže. To, že bude studovat teologii mi řekl až v první den studia na fakultě. Fandila jsem mu, protože fara - díky otevřenosti Bártových, Keřkovských, Kittových - se pro mne stala symbolem otevřeného domu, po kterém jsem vždy toužila a vlastně mi přijde přirozenou součástí života. Proto si nemyslím, že „paní farářová“ je profesí, protože každá máme tu svou, ale jistě se atmosféra na faře přenáší do celého sborového života.
Farářská rodina by neměla být jakýmsi výstavním exemplářem, za který se zbytek sboru schová, a když jsou požádáni, aby pomohli sirotkovi, vdově, aby šli s někým míli, aby se rozdělili o chléb, řekli: Jděte na faru, ty to mají v popisu práce. Raduji se vždy, když se setkám s aktivními tvůrčími křesťany, je to pohlazení po duši.
2)Nikde nekončí fara, ani nezačíná domov. Fara je náš domov. Otevřenost fary je však relativní pojem. Já mám společnost ráda a jsem ráda za každou návštěvu. Přítomnost lidí mi dobijí „baterky“.
3) Jak zasahuje vaše pozice paní farářové do vaší profese a opačně?
Momentálně to mám jednoduché, protože jsem s dětmi doma, ale až přijde čas, ráda bych se ke své profesi vrátila, a pak to bude náročnější. Svoji profesi (sociální práce) můžu dělat kdekoli – to je výhoda.
4) Pro současné paní farářové je jejich role snad svobodnější a členové sboru více respektují jejich vlastní obdarování a nechávají na nich, jakým způsobem se do života celého sboru zapojí. Jsem za to ráda, protože mám radost z týmových akcí, kdy nestojí odpovědnost jen na jednom člověku. Církev je živoucí organismus a kdokoli jakkoli přispěje k jeho růstu, povzbudí tím všechny jeho členy.

Ruth Šormová, žena faráře
1) Na první sbor jsem se stěhovala s dychtivým očekáváním a s představou, že „život na faře“ bude mým naplněním, neb vlastní profesi jsem se díky komunistům věnovat nemohla. Moje očekávání se neplnila jen zčásti, ale nevadí mi to, okolnosti přinesly jiné, nečekané věci.... Jinak je pro mě důležité, abych to, co ve sboru dělám, dělala ze svobodného rozhodnutí, ne z povinnosti.
2) Když se člověk pro „otevřenou faru“ rozhodne sám, je to fajn a nese pak dobrovolně všechny milé i nemilé důsledky. Sama jsem ráda, když lidé na faru hodně a rádi chodí, ale zažila jsem i časy, kdy jsem zoufale trpěla nedostatkem soukromí nebo spíš tím, jak nám práce, sbor a soukromý život splývají v jedno. Nastavit hranice je určitě možné i nutné, jako rodina se bez toho neobejdeme. Ale musím přiznat, že i když to oba víme, dost často se nám to nedaří.
3) Nemám pocit, že by tahle role mou práci nutně olivňovala, jen když chci. Zároveň vím, že, zvlášť v prostředí tradičního sboru a malého města, nemohu ze své role vystoupit, spíš ji nějak nesu, někdy zvesela, jindy ztěžka. To se týká práce i vztahů, pozice „ženy z fary“ prolíná vlastně úplně vším, co žijeme.
4) Projevilo se to hlavně díky převratu v roce 1989, ale souvisí to zřejmě obecněji s proměňující se rolí muže a ženy. Tak je i v církvi normální, že žena faráře má svou práci a dělá ji ráda, nečeká se tolik jako dřív, že je její nepsanou povinností starat se o sborové „zázemí“. Hodně manželek farářů to stejně dělá, ale snad už ne tolik proto, že se to od nich čeká, ale že samy chtějí. Pro mě je příznakem téhle proměny i to, že mohu čas od času někomu bez obav říct, aby na oslovení „paní farářová“ (které mě celé roky štve) zapomněl a říkal mi jménem.

Marta Kellerová, v důchodu
1. Přišla jsem na první sbor v roce 1966 a myslela si, jak to vše zvládnu levou zadní. Byla jsem dva měsíce vdaná, poprvé od maminky a strašně se mi stýskalo po Praze. A sestry ve sboru mi dávaly najevo, jak jsem hloupá a mladá a nic neumím. Byla jsem naštvaná a uražená a pak mi nějak došlo, že mají pravdu.
Na druhém sboru, tradičním, jsem zase trochu zápasila s přehnanou úctou k farářské rodině a snažila jsem se, abych byla vnímána jako normální ženská. Děti nám od mala říkaly křestními jmény ale sestry je přeučili na tatínka a maminku neb se to na farské děti nehodilo.
2. Když žiješ na faře, tak je to tvůj domov a je fajn, když je otevřený pro okolí. Samozřejmě je to někdy náročné, jindy obohacující, ale obojí patří k životu. Bez umění přijímat druhé není fara farou.
3. Jsem z generace, která neměla moc šancí se jako žena faráře uplatnit ve své profesi (pokud nebyla dělnická či zdravotnická). Mou hlavní profesí se stala výchova našich čtyř dětí. Bylo to moje rozhodnutí a necítila jsem to nijak úkorně. K výtvarničině jsem se vrátila až když poslední dítě vylétlo z hnízda po roce 1989. Samozřejmě s bázní a třesením. Třiadvacetiletá přestávka v profesi na sebevědomí moc nepřidá.
4. Myslím, že ano. Jak ze strany sborů (už si nedělají nárok na paní farářovou, že zastane všechno), tak i žen farářů. Jsou vzdělanější, emancipovanější a odhodlanější se své profesi věnovat. Mají k tomu mnohem lepší podmínky než naše generace. Ale být dobrou ve své profesi, být dobrou paní farářovou a ještě při tom dobře vychovat děti není vůbec žádná legrace!

 
 
 
Autor: 
Kačena, Radek
Autor: 
Bártová, Dariana
Autor: 
Šormová, Ruth
Autor: 
Kellerová, Marta
Rok vzniku: 
2009