Program z příručky Na lovu perly

Pomůcky: Biblické postavičky (přes ČKDB, mnoho sborů je již vlastní) nejméně podle počtu mládežníků plus jedna až dvě navíc, velký stůl

Poznámky: Práce s postavičkami vyžaduje, aby ji všichni účastníci brali vážně. Proto nejlépe před zahájením práce je vhodné požádat mládežníky, aby s nimi nedělali legrácky, protože tím celou práci, atmosféru a soustředění zcela shodí. Ideálně by během program vůbec neměli hovořit, kromě patřičného místa.

Je dobré se vyhnout tomu, že budou mládežníci blbnout a ohýbat postavičky do srandovních pozic. Výbuch smíchu dokáže prožití programu zcela pohřbít (ale rozkřiknout se na mládežníky neskončí o nic lépe!).

průběh:

Biblický text: Lk 10,25-37

Po částech čteme příběh milosrdného samaritána (nebo i převyprávíme) a zastavíme se u jednotlivých postav (k nímž můžeme a nemusíme zmínit jejich postoj – co byli zač a co udělali), a jejich reakci v dané situaci každý sám za sebe vyjádří postojem postavičky (nějakým gestem, …) a může za postavičku říct jednu krátkou větu, která doplňuje či vystihuje její postoj (např: „Stydím se“).

Necháme postavičky stát, poodstoupíme a chvíli tiše sledujeme. Můžeme obejít stůl. Prohlédnout si z různých stran. Pak se lze otázat, jak na mládežníky vzniklý shluk postav působí.

Můžeme i vyfotit a pak postavičky sklidíme a pokračujeme.

Neexistuje špatná reakce. Postavy mohou naříkat, nadávat, vymlouvat se, být bezradné i ze situace utíkat

1. loupežníci: Nejen lupiči, ale často to byli i povstalci a bojovníci za svobodu. Nezřídka byli také Izraelité, byli bližní onomu přepadenému víc než Samaritán, ale přesto ho neušetřili. Snad ho měli za zrádce (který se nepřipojil k povstání) nebo prostě měli hlad.

Položíme na stůl postavičku přepadeného. Pak přijde řada na mládežníky, kteří podle uvedeného postupu umístí kolem ní lupiče.

2. kolemjdoucí: Kněz a Levíta. Zaručeně Izraelité. Nepomohli a šli dál, ačkoliv dobře věděli, že mají povinnost pomoct. Nebyli si jistí, jestli je zbitý naživu. A jestli je Izraelec. Avšak pokud to byl Izraelec, tak i kdyby byl mrtvý, měli povinnost ho pohřbít, ale zároveň by se kontaktem s mrtvým znečistili a nějaký čas by nemohli do chrámu, přičemž oba v chrámu pracovali. O tom asi hodně přemýšleli, co je teď lepší. Docela obyčejně ale mohli mít také strach, že tam lupiči ještě jsou. Anebo se jednalo o obyčejnou lidskou lhostejnost.

Obdobně jako předchozí. Netřeba vyjadřovat kněze a Levíty zvlášť.

3. Samaritán: Patřil k sousednímu národu (zjednodušeně řečeno). Vysoce pravděpodobně tedy přepadený člověk nebyl jeho bližní. Spíš nepřítel a jinověrec. A nebylo by divné, kdyby ho tu nechal. Navíc loupežníci mohli být poblíž a třeba za chvíli půjde kolem nějaký Izraelita, který se o svého bližního postará, tak proč bych měl já? Přesto raněnému pomohl jako jediný.

Opět vytvoříme skupinu Samaritánů s jejich pocity a motivacemi.

Závěr: Dočteme biblický text (verše 36 a 37)

Kdo byl bližní? Ne ten, kdo by měl být. Ne člověk blízký - Ne příbuzní, národ, rodina, souvěrci, ale ten, kdo raněnému pomohl, byť by to byl původně i nepřítel.

Ježíš otáčí celou tu otázku naruby: Kdo je můj bližní? Komu mám pomoci a komu ne? Koho můžu přepadnout a koho nechat umřít? - Neptej se, kdo je tvůj bližní a raději buď bližním. Pomáhej tomu, kdo to potřebuje bez ohledu jak blízký ti je.

To je Ježíšova odpověď na úvodní otázku (verš 25-28)