Manželství ( soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2007, 8/2007, 7/2000
 
Rodina není institucí pro sex 
Jednoznačně doporučuji mladým lidem, aby uzavírali sňatek a nežili spolu příliš dlouho „bez prstýnku“, jen tak „na psí knížku“, „na hromádce“. Rodina není „instituce“ pro sex, ale především pro výchovu dětí a soužití dvou lidí v různých fázích života, od mladosti až do stáří. Vztahy založené jen na citech jsou vždy křehké. Zamilovanost přejde, je dobré tyto vztahy právně upevnit. Jsou-li partneři sezdáni, ať již na úřadě nebo v kostele, jsou k sobě i právně vázáni. Odejít jeden od druhého je mnohem složitější. Také ekonomické vztahy, odpovědnost jednoho za druhého, povinnost mu poskytovat pomoc, je vázána na právní vztah.
Napodobování Západu a změny v naší společnosti
V současnosti napodobujeme, ne vědomě, trendy, které jsou na Západě. Ženy se snaží získat vlastní profesi a ekonomicky se zajistit. Protože je možné poměrně snadno si pronajmout byt, nebo žít sice každý zvlášt u rodičů, ale stýkat se, tak to tak mladí lidé opravdu dělají. Žijí spolu jaksi „na zkoušku“. Sňatek uzavírají (pokud ho vůbec uzavřou) až tehdy, když čekají dítě. Soužití bez prstýnku je z hlediska muže i ženy nevhodné. Nezvyknou si opravdu společně žít, hospodařit, plánovat budoucnost, a mají pocit, že kdykoliv mohou odejít. A také odcházejí. Třeba se pak zase někdy k sobě vrátí, ale tato právní i společenská nesvázanost další soužití ohrožuje. Z obou se stávají cynici. Pokud se přece jen vezmou, sňatek není radostný, ale spíše formální. Je to škoda, když se mladý člověk chová jako by byl starý a bral si toho druhého jen z rozumu.
Děti se rodi později a je jich méně
Prvorozené děti se dnes rodí zhruba matkám o 4 roky starším, než se rodily v začátku 90. let. Druhorozené děti se rodí ženám až po 30-ti letech. Pětinásobně se zvýšil počet dětí starších matek, kdy již je vyšší riziko spojené s otěhotněním a přenosem různých dědičných chorob. Ve vyšším věku se těžko rodí druhé či třetí děti. Žena i muž v takto „odloženém“ snatku již mají vybudován vlastní životní styl, jejich přizpůsobivost jeden druhému i ochota ze svých zvyků slevit se snižuje. I to je důvodem, proč se pak již nežení a nevdávají. Pokud muž neuzavře sňatek, nebo ho nechce uzavřít, tak i jeho právní odpovědnost za dítě je relativně nižší. Na jedné straně to sice handicapuje matku dítěte. Na druhé straně ale mateřství dává ženě vyšší právní statut a citovou i sociální zakotvenost. Stát si hraje na jakéhosi kolektivního otce, který matky podporuje, zvláště ty svobodné. Tím se snižuje role a ekonomický význam muže pro potomky.
Snížení významu otcovství
Každý z nás napodobujeme své rodiče. Jsou pro nás vzorem, i když si to neuvědomujeme. Je vysoce pravděpodobné, že se toto sňatkové chování, tedy neuzavírání sňatku, bude přenášet i do dalších generací. J.W.Douglas již v roce l964 prokázal v řadě výzkumů, že zvláště mezi 11-14 rokem je vliv rodiny na dítě větší, než vliv školy nebo kamarádů. A právě sňatkem neuzavřené, pouze partnerské soužití se po 10 letech nejčastěji rozpadá. Například ve skandinávských zemích se 64 % dětí rodi jako nemanželské. Příčinou je především výrazná sociální podpora státu svobodným matkám. Sociální výhody jsou tak výrazné, že mnoho žen chce a má děti, ale odmítá se vdávat, protože by sociální výhody svobodných matek nemohly využít. Vázanost na stát je určitě „volnější“, než vázanost na partnera, otce dítěte. Individualismus, snaha o nezávislost a sociální politika státu nakonec vedou k tomu, že rodina jako forma soužití ustupuje do pozadí. U nás se děje něco obdobného. Dávky svobodné matky jsou sice celkově nižší než ve Švédsku nebo Norsku, ale jsou pro ženy, které nemají kvalifikaci dostatečně vysokou k tomu, aby se snažily těchto dávek využít a nevdávaly se. A tak dochází k paradoxu. U žen vysokoškolaček připadá na 10 sňatků jen jedno nemanželsky narozené dítě. U žen bez kvalifikace připadá 7 nemanželsky narozených dětí na 10 porodů. Přitom se všeobecně ví, že rodina je pro malé dítě oporou. Otevírá mu sociální svět, motivuje ho k postojům ke vzdělávání,ke společenských kontaktům, vytváří mu sítě vztahů. Ne nadarmo o někom, kdo se nechová dobře, prohlašujeme, že mu chybí „kinderstube“, tedy dětský pokoj, čímž se myslí dobrá výchova v rodině.
Sňatek zabezpečuje dítě
Matka by měla mít zájem uzavřít sňatek i proto, že tím je částečně právně zabezpečeno její dítě. Nikdo neví, co se s ním stane, zda bude žít dlouho či krátce, zda u něho dojde k nějakému úrazu a z toho vyplývajícímu zhoršení ekonomické situace. Není-li uzavřen sňatek, odpovědnost otce za dítě i matku je výrazně nižší. A to nejen v dětství dítěte, ale i v jeho dospělosti. Bohužel se mladé ženy často samy odmítají „vázat“ na otce svého dítěte, a tím je i sebe sama sociálně znevýhodňují v dalších etapách života. Otec dítěte, pokud je solidní, vždy platí na dítě výživné. Ale tyto dávky platí jen do jeho osmnácti let. Pokud otec například souhlasí, aby se jeho syn nebo dcera vzdělávali i na vysoké škole, musí k tomu dát souhlas a pak platí peníze již jen do rukou dítěte samotného. Dospělé či skoro dospělé dítě ale obvykle ještě bydlí doma s matkou v jednom bytě. Takže je to matka, která se pak musí dohadovat s vlastním dítětem, aby jí z peněz od otce přispívalo na nájem, na elektřinu, na zařízení v domácnosti. A s tím jsou často komplikace.
Píšu tyto řádky asi příliš pragmaticky. Nezdůrazňuji právo žen a mužů na seberealizaci, identitu a podobné někdy módní fráze. Píši zde o dávkách a sociálním zajištění. Bez romantismu, pouze věcně. Osamělost muže a ženy ve stáří a často i jejich chudoba má svoje kořeny i v sebestřednosti v jejich mládí, v době, kdy se stávají rodiči. I z těchto neromantických důvodů je dobré si včas pořídit prstýnek.
Šiklová, Jiřina
 
Balancování na hromádce
  
Máme-li zodpovědně přistoupit k problematice „života na hromádce,“ musíme se nejprve podívat na základní pojmy tohoto termínu: Co je život? Co je hromádka?

1. Pojmy
1.1 - život – I přes snahu největších myslitelů světa ucelená definice života stále chybí. Nevíme co život je, proč tu je, nevíme ani kdy začíná a nedokážeme se shodnout kdy končí. Na povahu života odkazuje jen málo zdrojů, které jsou však ve vzájemném rozporu a moc toho neobjasňují: život je obnošená vesta, život je jen náhoda, život je žebřík do kurníku, život je pes,... Nejpovedenější pokus o definici života učinil Jan Werich: „Život je to jediné, co máme doživotně a co stojí za to, aby ho člověk dožil až do konce. Ono se s ním v podstatně nic jiného dělat nedá.“
1.2 - hromádka – Je zdrobnělina od slova hromada, hovorový výraz pro psí exkrement. Hromádka je též forma, do které se tvaruje neštěstí, do hromady se tvarují nesmysly. V evangelickém prostředí: Hromádka, Josef Lukl (1889-1969) - kontroverzní evangelický teolog, interpret marxismu, obdržel a časem vrátil Leninovu ceny míru.
2. Život na hromádce
Hromádka je kupovitý útvar složený z jednotlivostí, které jsou vrstevnatě rozmístěné. Je otázkou, jaké je její složení (viz 1.2). Hromádka je pyramidního tvaru, nebo se aspoň směrem od své základny zužuje. Její vrchol je tedy špičatý, či v lepším případě jen zakulacený. V každém případě život na špici hromádky je obtížný a nejistý. Jeden člověk snad rovnováhu udrží, ale pro dva lidi je balancování na vrcholu hromádky už značně složité. Aby se udrželi, musí být jedním tělem (srov. Mt 19, 5 - 6), jednou duší a plně koordinovaní. Při drobnějších neshodách oba padají z hromádky dolů – často každý na jinou stranu hromádky. Pokud šlo o hromádku "neštěstí", pak nad takovým pádem člověk dlouho nenaříká. Pokud šlo o "snůšku všeho možného", není se nad čím divit. Jestliže se ve společném balancování vyskytl jeden a více potomků, není jasné, na kterou stranu hromádky oni spadnou. Pokud spadnou na stejnou stranu jako jeden z rodičů, pak ten na druhé straně platí potomku alimenty.
V některých případech je hromádka balancováním udusána, takže se dvojice dostává na pevnou zem.

Emanuel EmDr. Prof. PhD. Chmelík
 
Není Hromádka jako hromádka, nejlepší je ta manželská
  
„Co říkáš na život na hromádce?“ ptají se mně mladí i starší, teď i redaktor Bratrstva. Záměrně nechápu: „Co tím myslíš? Není hromádka jako hromádka, znám různé hromádky. Jak si hromádku představuješ?“

„Dva se mají rádi a chtějí spolu být.“ – „Jak dlouho?“ - „Jak budou chtít, rok, dva, celý život!“ – „Ještě nevědí, jak dlouho?“ ptám se dál. „To neví nikdo“, zní odpověď. „Co budou dělat, když se pohádají?“ – „Smíří se!“ – „A podruhé, podesáté?“ – „Když to půjde, budou spolu dál, když ne, hromádka bude rozházena.“ – „A kdo rozhodne, jestli to půjde?“ – „Řešíš neřešitelné, život rozhodne, osud, co já vím!“

Jsme u jádra. Jako by znovu zavládl starý determinismus: nemá cenu jít proti větru, osudu, citům. Dokud se máme rádi, žijeme spolu, když ne, nic nenaděláme. Tak to vnímá člověk, který ví o lidské nestálosti.

Vím o ní také. Nadto mě ale celým životem nese poznání, že život je dar a dobrý vztah také. Dary ovšem mají svého Dárce. A tento Dárce nikdy nedá dar bez další výbavy, totiž síly dar kultivovat a rozvíjet. Trpělivě a vytrvale. Kdo zná i tento zdroj sil nad své vlastní možnosti, může se rozhodnout i tam, kde jiný střízlivě zhodnotí své možnosti a celoživotního rozhodnutí se neodváží.

Když dva plánují manželství, ale protože ještě nepřišel čas, žijí spolu zatím „na hromádce“, chápu je. (Jen se možná ochuzují o jednoznačný start společného života, daný svatebním „ano, ode dneška společný stůl, byt, postel i jméno“. Rozjezd společného života na etapy mnohý vztah poškodil.) Ale kdo se nerozhodne nikdy k onomu „dokud nás smrt nerozdělí“, nepoznal dar síly odjinud než z vlastních zdrojů. I jemu rozumím, ale rád bych mu ten zdroj ukázal.

 
Klinecký, Pavel
 
Svatba není převzetí klíče od společné domácnosti
  
Nejsem již gymnazista. Mám přítelkyni, kterou miluji, které si vážím a se kterou bych rád byl po zbytek života. Díky tomu jsem rád za každou chvíli, kterou s ní můžu být. Svatbu nezavrhujeme, těšíme se na ni a mluvíme o ní. Ale zatím ke svatbě „neuzrál“ čas. (Svatba je i právní akt, který má pro obě rodiny ekonomické dopady.) Rodinu zatím neplánujeme. Studujeme, pracujeme.
Od rodičů jsem se osamostatnil, ale nemám dostatek peněz na to, abych bydlel sám. Mám tedy bydlet s chrápajícím kamarádem, co si nemyje nohy, a snažit se ho přemluvit, ať dnes přijde domů radši později, anebo mám být s člověkem, který je blízký mému srdci a těšit se na něj cestou z práce? Jasně že si vyberu druhou variantu. Vždyť je to lidské a logické.

A tak spolu bydlíme. Vaříme, nakupujeme, uklízíme, staráme se o kočku. Dohadujeme se o špinavých ponožkách a neustlané posteli. Večer probíráme společné zážitky, cestou z kina dojmy z filmu. Přijímáme společné návštěvy. Spojuje nás nejen vztah, ale i společné „doma“. Poznáváme se, učíme se společné toleranci. Prostě žijeme v pro nás hezkém vztahu a jsme rádi, že k tomu přispívají i společné debaty o tom, jakou houbičku na nádobí koupit. Svatební akt je vyznání před Hospodinem a před lidmi. Není to žádost o kopii klíče ke společné domácnosti.

Pokud se partneři svobodně rozhodnou žít takto společně již před slibem manželským, chápu je stejně jako ty, kteří se pro toto nerozhodnou. On rozchod dvou lidí bolí jak ty, kteří se vodí za ruku v parku, tak ty, kteří se drží za ruku každý večer před usnutím. Anebo pozitivně. Ani jedna z forem předmanželského vztahu nezaručuje, ale ani nevylučuje budoucí šťastné manželství.

Endirger, Miki
 
Hromádka sexu
O životě na hromádce a o sexu před manželstvím se toho v bibli zrovna moc nepíše, protože datum svatby a podobné detaily se v příbězích obvykle neuvádějí. Abrahamovu synkovi Izákovi nevěstu vybrali a přivedli; sám do toho nemluvil, seznámil se s ní až při svatbě a zamiloval si ji (Gn 24). Jeho syn Jákob měl manželky hned dvě (musel si je vysloužit) a ty mu do ložnice přivedly i své dvě služky, ale tam šlo o početné potomstvo, čímž se tohle vyprávění tématu života na hromádce poněkud vymyká. Král David sice prokazatelně žil s Betsabé už před svatbou (později se stala jeho ženou), ale tahle story patří spíš do kolonky nevěra, protože Betsabé byla v té době manželkou kohosi jiného. Tak to vezměme odjinud:
“Opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj” (Mt 19,5-6). Být jedno tělo s víc partnerkami (partnery) dost dobře nejde; a být s partnerkou jedno tělo a mezitím spát s jinou, to není život jednoho těla, nýbrž pokus o amputaci jedné poloviny. Bible předpokládá věrnost: být jedno tělo můžu jen s jednou. (Příběhy starozákonního mnohoženství berte třeba jako předmluvu k tomuto závěru, který zmiňuje i Ježíš.)
V Páté Mojžíšově se najde pár opatření, která ekumenický překlad nadepsal “ochrana cti ženy”. Jedno z nich praví: “Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý svůj život ji nesmí propustit” (Dt 22,28-29). O datu svatby tu nic není - zato o tom, že spí-li dva spolu, potom k sobě patří na celý život.
Keřkovský, Jan
 
Zakládání nového parku a manželství
  
Svatba kvapná, málo platná
Když se zakládá park, je možné postupovat dvojím způsobem. Architekt se zamyslí a navrhne trasy cest. Někdy se strefí svými odhady do spontánního počínání chodců. Záleží také na respektu k uspořádání parku. Druhá možnost je zasadit stromy a zasít trávník. Za čas přijde cestář a vydláždí vyšlapané stezky.
S manželstvím je to také tak. Buď ho nejdřív založíte a slíbíte si věrnost v dobrém i ve zlém. Uvidíte, jak jste si vybrali a jestli v něm ukázněně umíte žít. Nebo s manželstvím nespěcháte a sbíráte zkušenosti. Vstoupíte do něj, když už po určitou dobu žijete s někým, s kým jste prožili zamilování i vývojové krize. Běžíte dlouhou trať po cestách, které jste spolu vyšlapali. Víte, že se cesty občas mění.
Dřív povinnost, dnes odpovědnost
Dřív se kladl důraz na trvalost a řádnost manželství. Neúspěch byl považován za nedostatek vychování a byl společensky sankcionován. Mnoha manželstvím pravidla vlastně vyhovovala. Nebylo nad čím váhat, kdo se jimi řídil, nemusel se života tolik bát. I veřejné mínění mělo dobré viditelně oddělené od špatného. „Řádnost“ se cenila a vyplatila. Povinnostem zvenčí přikazovaným dnes odzvonilo. Ovšem čím méně má mladý člověk vnějších vodítek, tím větší díl odpovědnosti zbývá na vlastní výběr, úsudek, tvořivost, schopnost improvizace a etické rozhodování mezi těmi nesčetnými možnostmi a příležitostmi.
Každý partner je umělec!
Manželství má odjakživa dvě rozdílné funkce: Partnerství a rodičovství. Partnerství je vztah získaný. Jeho trvání závisí na tom, jestli se v něm díky soužití a sdílení s druhým rozvíjíme a prospíváme. Odmalička rosteme jen ve vztazích. Jakmile se vývojový úkol naplní, vztahu hrozí zánik, pokud se v něm neobjeví nový poutavý obsah.
Umělci dlouhodobých vztahů jsou lidé, kteří se naučili utvářet něco tak neuchopitelného, jako je vztah dvou lidí. Vztah je květina trvalka, která potřebuje údržbu, zalévat a občas přesadit do nové půdy. I krátkodobé vztahy mají svou krásu a smysl, ale pro manželství, které počítá s dětmi, jsou riskantní.
Partnerství = pramen rodičovství
Rodičovstvím se vztah získaný mění rázem přes dítě ve vztah vrozený. Ten nelze opustit, rozvést ani popřít. Trvá zrozením dítěte navždycky.
Spokojená manželství bývají ta, která jsou vyživována radostnými události a silnými city vzájemnosti v partnerství. Partnerství je zdroj pro rodičovství. Když ten vysychá, rodiče nemají kde brát, a manželství se stane prázdnou institucí. Děti sice formálně zaštiťuje, ale nehřeje a nesytí. Proto záleží na tom, jestli pěstujete partnerský vztah ještě dřív, než se narodí děti, aby se příští rodičovství nepodobalo jabloni, kde v kořenech sedí žába na prameni. Řešení je skryto ve stálém hledání: Jak to udělat, abychom si mezi sebou a spolu ochočili něco, co nejde sobě ani druhému přikázat? A abychom si to navíc i udrželi na dobu nezbytně nutnou k početí a porození dětí a udržení společného domova po dobu nejméně dvaceti let, než se děti postaví na vlastní nohy?
Žádné návody, ale podpora
Mladému a nezkušenému člověku nepomohou návody a dobré rady, ale podpora. Tu lze hledat v jakémkoli rozhovoru a sdíleném čase s těmi, kdo si kladou stejné otázky, kdo už něco zažili a komu na nás záleží. Jestliže člověk nedoprožil ještě všechno, co bylo potřeba se svými rodiči, měl by se k nim ještě ke každému zvlášť i přes překážky vracet. Anebo hledejte někoho, kdo by se mohl takovým dobrým rodičům podobat. Nenechte se odradit tím, že se jejich partnerství v mnoha případech rozpadlo nebo vyschlo. Fandit vám mohou každý z nich odjinud.
Trapková, Ludmila
 
Na radnice nebo v kostele
  
Už jsme se někdy zeptali dvou lidí, kteří se mají rádi, žijí spolu, mají možná i děti a nám je s nimi dobře - jestli vůbec měli svatbu? Možná v rozhovoru, ze zájmu, zda měli svatbu na radnici, či v kostele. Ale že bychom zpochybňovali jejich vztah? Ten přece nezáleží na papíře podepsaném snoubenci, svědky a státním či církevním funkcionářem. Ten se vytváří na základě úplně něčeho jiného. Především na základě vzájemné lásky, která roste a ovlivňuje svou existencí chování člověka.
Každý vztah dvou lidí, který přestojí všechny životní nápory, který se stane pomocí třeba nejen dvěma lidem, ale i dalším, svému okolí, je dobrý. A ve zpětném posouzení nezáleží na tom, jak byl uzavřen. Zda na radnici, v kostele či beze svědků na hřbitově. Zda s obřadem či bez něho. Prostě je tu, dva si jsou vzájemně pomocí, jeden druhému zůstává věren, snad se jim i společně podaří něco vykonat a jsou si nadějí i pro dny stáří. A to je přece důležité.
Další uvažování už vychází z toho, z jakého úhlu se na vztah díváme. Jaké je naše přesvědčení. V podstatě mám radost z každého pěkného vztahu. Byl jsem vždy rád a jsem rád, jsem-li požádán, abych stál u jeho počátku jako ten, kdo potvrzuje vzájemný veřejný manželský slib. Jako kazatel při svatebním obřadu prosím společně s druhými o Boží přítomnost a hlasitě to před druhými a s druhými vyznávám. Měl jsem možnost určitou dobu potvrzovat uzavření manželství i na radnici a to těch lidí, kterým bylo cizí stát v tu chvíli před Bohem. Mělo to stejnou důležitost. Tehdy jsem při obřadu o Boží přítomnosti nemluvil, ale věděl jsem o ní. Jsem však rád, umějí-li dva lidé spolu žít v úctě a vzájemné lásce i bez obřadu. I ti žijí v manželství. Dle mého se však tito lidé trochu ochuzují. Vzdali se veřejného slibu, kterým vyjádřuji, že počítám v životě s druhými lidmi a má odpovědnost je širší než jen ve vztahu k partnerovi.
 
Keller Jan
 
Oddací list má záruku 24
  
Svatby jsou obvykle považované za něco pohádkového; kdy skutečný život na chvíli ustane. Věta „a žijí tam šťastně až dodnes“ se nám v ten moment zdá být možná, i když třeba jen na jeden den. Když byly moje děti malé a táta se snažil pohádku před spaním završit nějakým šťastným koncem, tak jedno dítě se vždycky zeptalo: „A co bylo pak?“ Jak jsem jim mohl říct, že Popelka zjistila, že je provdaná za fetišistu fixovaného na nohy, a že skleněné střevíčky bolí jak blázen? Jak jsem jim mohl říct, že princeznou políbená žába se sice v prince proměnila, ale pořád to vlastně byla žába, která si při snídani místo vloček pochutnává na Mouchách? Z toho, co o reálném životě vím, vyplývá, že takovéhle odpovědi na otázky typu „a co bylo pak?“ nejsou tak úplně nesmyslné.
S předstíranou vážností říkávám snoubencům, že oddací list má záruku čtyřiadvacet hodin. V té chvíli je pravděpodobnost, že manželství vydrží, 50 na 50, z čehož vyplývá, že jsem někdy požádán, abych oddal lidi, z nichž jeden nebo i oba už manželství zažili. A nežili po té první svatbě šťastně až dodnes. Zato teď něco vědí – o sobě, o skutečném životě i o manželství. A jejich svatby tu moudrost odrážejí.
Tak především vědí, jako to vím i já, že skutečná svatba a skutečné sliby nenastanou v den té formální společenské události.
Přijde okamžik, obvykle několik dní po návrhu a jeho přijetí, po oznámení, stanovení data a všem tom ostatním, kdy spolu dva zamilovaní lidé hovoří a kdy to, na čem se dohodli, myslí nejupřímněji. Ten rozhovor trvá několik dní – nebo i týdnů. Zčásti cestou autem, zčásti u kuchyňského stolu po večeři, zčásti na podlaze v obýváku anebo třeba cestou domů z kina. Je to rozhovor o slibech, domovech, rodině, dětech, majetku, práci, snech, právech, výsadách, penězích, osobním prostoru a dalších problémech, které z toho všeho mohou vzejít. A v tu dobu zmateně a neuspořádaně uzavřou dohodu. Slavnostní smlouvu – neviditelný příslib věrnosti. Nejde o nic jiného, než že dva lidé usilují o to, co chtějí, čemu věří, v co doufají pro toho druhého. Očima se navzájem zeptají, jestli to myslí doopravdy; a myslí. Pak to zpečetí o dost větší dávkou líbání a objímání, než uvidíte někde na ulici. A je to. Je po svatbě. Teď už zbývá jenom ten veřejný obřad, ať si ho zvolí v jakékoliv podobě.
Já vím, že to zní kacířsky a že by s tím církevní otcové asi nesouhlasili. Ale pokud jste ženatí nebo vdané, tak víte, že to tak je. Proto snoubencům vždycky říkám, ať se víc soustředí na to, co se děje v té době rozhovorů ještě před oním dnem D. Přece nechtějí prošvihnout vlastní svatbu.
Když ke mně lidé přicházejí a je to jejich druhá svatba, tak už na to povídací období určitě spotřebovali většinu času a energie a den D je zajímá mnohem miň než poprvé. Vědí, že být spolu v kuchyni v době večeře je neskonale důležitější než barva šatů družiček. Vědí, že příjemné vztahy a přátelství jsou daleko důležitější než fyzický vzhled. A vědí, že uzavřít sňatek s žábou je úplně v pořádku, pokud tu žábu máte opravdu rádi a nečekáte nějaké princovské proměny. (Přesně tohle si taky uvědomujete, pokud to v prvním manželství klape, máte za sebou pět let a už v něm hodláte zůstat.) Podruhé už to není tak romantické, ale láska nechybí. Láska v tomhle případě bývá bohatší, hlubší a moudřejší.

Fulghum, Robert: Už hořela když jsem si do ní lehal. Odeon 1991, přeložil Jiří Hrubý ISBN 80-207-0439-6.s. 93 - 94

 
Jednou nohou ze dveří
Luboš Kratochvíl
Sehnat nějakou publikaci o nesezdaných svazcích - neboli o žití na hromádce, což je jakž takž zažitý pojem, je úkolem nad lidské síly. S přibývajícími kilometry naběhanými mezi knihovnami a knihkupectvími se tato varianta ukazuje zcela nemožnou. Tohle téma bylo dlouho tabuizováno a za deset let svobody projevu se nenašel nikdo, kdo by takto zaměřenou publikaci zpracoval. A tak se můžeme dočíst, jak se seznámit, oženit, spokojeně spolu v manželství žít a takřka "bezbolestně" se rozejít, ale jak "hromádkovat"? Pokusil jsem se rozdat pár dotazníků, ale nedopadl jsem zrovna nejlépe. "Na tohle už ti někdo odpověděl?" zněla první otázka přítele presbytera poté, co si dotazník přečetl. "Víš, oni o tom lidi neradi mluví." Nakonec se nade mnou slitoval a zprostředkovaně odpověděl - sám svoboden - na některé otázky, o kterých hovoří se svými přáteli. Takže kurzívou označené pasáže jsou od Františka Plecháčka.
 

V ČEM JE PROBLÉM

    Co vede mladé ale i starší lidi ke spolužití na hromádce místo manželského svazku? Mnohé dospělé děti rozvedených rodičů mají jednoznačný argument: "Naši měli řádnou svatbu na úřadě nebo i v kostele - a stejně se rozvedli!" I mnozí potomci nerozvedených rodičů docházejí k závěru, že svatba je jen obřad, který představuje zbytečné komplikace, o rozvodu ani nemluvě. Ale je opravdu manželství jen letitým přežitkem? Je život na hromádce jednodušší, svobodnější a snad i harmoničtější?
    Pokud budeme brát svatbu jako zadostiučinění byrokracii a příležitost pro účastníky se jednou za čas zadarmo najíst a napít, je odpověď zřejmě jasná. Navíc bývá chápáno jako jedno z omezení, kterými se nás Bůh pokouší sešněrovat, jen abychom si moc neužili.
    Jestliže však chápeme manželství jako dobrovolný svazek dvou lidí, kteří se navzájem přijímají se vším všudy a považují to, že se směli nalézt za Boží dar, je manželský svazek výjimečný a nenahraditelný. Slibují si věrnost, ale i pomoc a oporu. Veřejně, protože vědí, že se neobejdou bez Boží ani lidské pomoci.
    Potíže nastávají při určení toho, kdo na "psí knížku" žije, a kdo ne. Asi sotva jde za takové soužití označit mladé lidi, kteří spolu sdílí jeden společný byt bez rodičů rok před naplánovanou svatbou. Jiná situace je tam, kde si dva lidé řeknou: Zkusíme spolu pár měsíců žít a uvidíme. Pak se třeba vezmeme. Nakonec jsou tu ti, kdo spolu chtějí žít, ale v žádném případě se nechtějí brát. Berou na sebe riziko naprosté volnosti partnera, který je může opustit, kdy uzná za vhodné a možná si nedostatečně uvědomují jeho následky.
    Zajímavé výsledky přinesl článek "Život na psí knížku? Zatím moc ne." uveřejněný ve 20. čísle Magazínu MF Dnes. Z průzkumu provedeného Sociologickým ústavem AV ČR prý vyplývá, že se nepotvrzují předpovědi sociologů na zvýšení počtu nesezdaných svazků ze začátku 90. let. 90 procent dotázaných ve věku 18 až 29 let odpovědělo, že počítají se svatbou - ať už s předchozím zkušebním obdobím nebo bez něj. Pouze pro dvě procenta je ideální život bez stálého partnera. Navíc svazku bez prstýnků dávají přednost lidé se základním vzděláním a vyučením na rozdíl od vysokoškoláků.
    Změnil se ale přístup mladých lidí k uzavírání sňatků. Rodinný život již není zdaleka prvním cílem po dokončení školy, a tak se posouvá věk uzavírání sňatku směrem nahoru. Lidé mají mnoho možností cestovat, studovat v zahraničí, pracovat a budovat si svoji profesionální dráhu. To je problém v případě dívek a žen - i ony chtějí profesně růst, ale zároveň mít rodinu. Musí potom volit kompromis, protože těhotenství a následná mateřská dovolená jejich pracovní dráhu narušuje. Navíc založení rodiny je finančně poměrně náročná záležitost, takže mnozí se nejdříve věnují vybudování pevného zázemí a stabilizaci poměrů. Výše uvedené potvrzuje i zmíněný průzkum, podle kterého každý pátý svobodný člověk má stálého partnera, se kterým žije a hospodaří, ale většina z těchto párů chystá v budoucnu svatbu.

 
OPRAVDU SE NEVEZMEME

Pokud někdo vyloučí všechny možnosti budoucí svatby a rozhodne se žít s partnerem bez úředního požehnání, měl by si uvědomit těžkosti, které může život na psí knížku přinést.
    Lidé se snaží vyloučit závazky a případné potíže s budoucím předpokládaným rozchodem. Mnozí potom zažijí nemilý šok - rozchod takového soužití většinou bolí stejně jako rozvod manželství, alespoň jednoho z partnerů. Sice si ušetří nějaké tahanice u soudu, ale neubrání se zklamání z toho, že už o něj druhý nestojí. Vztah lásky mezi mužem a ženou je mnohem vážnější a složitější, než se nám snaží namluvit přihlouplé seriály. Pokud ho zkusíme zredukovat na dočasné oboustranně výhodné soužití nebo jenom sexuální vztah, připravujeme si nepředstavitelné trápení a zklamání! A konečně poslední a velmi podstatný háček - hrozba osamocení. Protože Já, který nechci být vázán slibem, že budu trvalou oporou a podporou, mohu právě o tu podporu přijít. Všichni - křesťané i pohané - potřebují ve svém životě kromě Boží věrnosti, ze které žijí, i věrnost lidskou. Někoho, kdo se nevzdálí a neuteče ve chvíli, když nebudeme zrovna ve formě a v obraze. Manželství neznamená jenom být někomu věrný, ale také možnost něčí věrnost a podporu vděčně přijímat.
    Oficiálně uzavřené manželství má výhodu ještě v právně vymahatelných záležitostech, např. společné majetkové vlastnictví, podíl na výchově a zabezpečení dětí apod. Pokud někdo podstoupí riziko divokého soužití, měl by se zamyslet alespoň nad tím, zda by nebylo dobré uzavřít alespoň smlouvu, která by upravovala základní společenské a hmotné poměry. Žádná dohoda sice neumírní bolest z rozchodu, ale odstraní částečně s ním související tahanice.
 
 
... a jak farář ČCE a jeho žena

Na hromádce?

    Za časů našich babiček a maminek se tak říkalo tomu, když dva lidé spolu žili v jedné domácnosti jako druh a družka a nevzali se. A žili tak často dlouhá léta, třeba i celý život. To je ono?
    V zahraničí již léta a nyní i u nás se několik studentů domluví, že si spolu pronajmou byt. Když se tak domluví dvě tři dvojice, které spolu chodí, je to také ono? Taková dvojice spolu jí, spolu se učí, někdy spolu i spí. To je také ono?
    A co třeba já? Nikdy jsem se svou ženou prakticky "nechodil". Asi tak od druhého měsíce, co jsme si řekli, že se máme rádi, jsme spolu přestali mít "rande" neboli schůzky. Prostě večer (hluboko), když jsme se šli každý vyspat ke svým rodičům, které jsme měli rádi, kteří nás živili a měli o nás starost - řekli jsme si, do kdy má kdo zítra školu a co budeme dělat potom - samozřejmě společně. Učili jsme se spolu (méně), jedli jsme spolu (občas), povídali si (pořád) a těšili jsme se jeden z druhého (nejvíc). Tak to bylo tři roky, pak jsme se vzali. Bylo to ono?
    Život "na hromádce" nemá žádné ohraničení. Je to důsledek rychlejšího vyzrávání mladých, rychlejšího než sociální, ekonomická i postojová adaptabilita ostatní společnosti. Pak nejsou byty, často schází odpovídající ekonomické zázemí. "Na hromádce" je kompromis mezi přáním a možnostmi.
    Ale všeho do času. Přijde chvíle, kdy při jisté skromnosti ekonomické zázemí postačí, vztah je trvalý a má naději na budoucnost. Pak vůbec není na místě váhat s "ano" před spravedlností lidskou i Boží. Pak už by to byla obyčejná srabárna, nechávat si otevřená dvířka. Kuš!
    Společné jméno, společné papíry, společná odpovědnost, společná instituce manželství i společné dědictví - tak to má být, když to jde. A když to jde, je to dar, požehnání. Toho bych se nezříkal. A jestliže mladí dnes prožívají otřes autority manželství, vidím smysluplným tuto autoritu obnovit. Odvahou k manželství a věrností v něm.

Milena a Pavel Klinečtí

Ukázka ze smlouvy mezi partnery

Preambule: Po zralé úvaze jsme dospěli k závěru, že odmítáme instituci manželství.
    Upouštíme tímto od určitých sociálních výhod a místo toho sepisujeme tuto otevřenou listinu jako smlouvu mezi námi.
 
Článek I. - Nezávislost
    - Přeji si mít území jen sám (sama) pro sebe, kde se budu věnovat zábavě, práci a přátelům. Budeš tam mít přístup, ale nesmíš do něj vpadnout a zabrat ho.
    - Nebudu tě nutit, abys měl/a rád/a, co mám rád/a já. Nebudu bránit tvému duševnímu rozletu ani touze po hledání. Máš své kulturní zázemí a svou budoucnost si musíš vybrat sám/a. Já jsem jiný/á.
    ... Budu přispívat do společné pokladny na krytí výdajů za jídlo, psa, nájem, domácnost, telefon a slavnostní večeře. ... Bylo by žádoucí mít vlastní kartáček na zuby, protože si zuby často čistíme spolu, aby byla legrace.
    Rodinné dědictví bude patřit pouze tomu, kdo dědí.
    - Nebudu usilovat o kontrolu nad prostorem tvých tužeb a lásek. Vyvaruji si citového uvadání a žárlivosti. Budu respektovat oblasti, které chceš uchovat ve stínu, ale pochop, že ve stínu uvadám. ...
    - Své tělo mohu objevovat s tebou, ale i s jinými. Moje sexuální nezávislost, pokud o ni budu usilovat, souvisí se vším, co již bylo řečeno. Chci, abychom k ní dospěli po společné dohodě a nestanovovali ji předem.
 
Článek III. - Žiji s tebou, abych - komunikoval/a a měl/a pocit tepla,
    - existoval/a v daném okamžiku.
 
Článek V. - Neuzavřu se do role, která mi dodává jistoty, a tobě to tak vyhovuje; vaření, opravy, mytí, kutění, práce na zahrádce ani šití nejsou mou ani tvou výhradní doménou.
 
Článek VI. ...Přeji si, aby z našeho vztahu vzešlo jedno nebo více dětí. Tímto závazkem se nebudeme alibisticky ohánět, jestliže vztah mezi námi začne vyhasínat. Nebudeme pro své dítě pouhými hlasateli mravních zásad a zdrojem péče a peněz.
 
Článek IX. - Nikdy o tobě nebudu mluvit jako o "své ženě, svém muži" a nepoužiji slova "ta moje, ten můj", ale rád/a bych, aby ze mě vyzařovala i beze slov životodárná síla, kterou mi dáváš.
 
Článek X. - Každý může kdykoli navrhnout dodatek k této smlouvě.
 
Článek XI. - Budu potřebovat velkou dávku tolerance.
 
Článek XII. - Nebudu se uzavírat partnerovým připomínkám.
 
(Jacques Salomé - Mluv se mnou... mám ti co říct, s.45. Portál, Praha 1997)
 
Pozn.: Podstatně kráceno. Pro další použití doporučuji vyhledat celý text.
 
 

Jak vidí život na hromádce člověk žijící s partnerem bez svatby...

Jak na vaše soužití reaguje věřící/nevěřící okolí?
    ba se neustále pohybujeme v prostředí věřícím i nevěřícím, nežijeme dva životy - tam a tady. Obě tyto prostředí vědí, že spolu žijeme bez svatby a doposavad jsme se nesetkali s nikým ani z jednoho prostředí, komu by to připadalo divné, nebo alespoň pozastavení hodné. Žijeme ve velkém městě a v našem okolí - ať již v církevním nebo necírkevním - je a byla spousta podobných dvojic, které spolu žili nebo alespoň spali před svatbou. Já už v tom pak nevidím až takový rozdíl. Pokud spolu dva spí, proč by si spolu nemohli vyzkoušet i bydlet? Ba naopak - pokud spolu někdo jen spí a odmítá společně bydlet, je to pro mě známkou jakéhosi prostého užívání, zadních vrátek, nedůvěry, necelistvosti. Pokud se společně rozhodnou i bydlet, je to pro mě známkou odhodlání se k trvalejšímu/trvalému vztahu.
 
Je možno popsat příčinu, která vedla k rozhodnutí žít bez svatby?     Příčin je několik a výsledek je ponejvíce kombinací všech. Nebudu je řadit podle důležitosti, ale tak, jak mě to momentálně napadá. Když jsme se poznali, tak jsme oba studovali. Jeden z nás pak studoval v cizině, druhý odjel za ním. Po návratu z ciziny, kdy jsme oba stále ještě studovali, nám to již přišlo divné, bydlet každý zvlášť poté, co jsme rok bydleli v cizině spolu. Vnímáme rady dospělých: nejdřív dostudovat, pak oženit. Přítel stále ještě studuje, já vydělávám. Máme kde bydlet, protože jsme zdědili byt po babičce, máme z čeho žít, protože já pracuji. Děti nemáme, na rodičích finančně ani bytem závislí nejsme. Chtěli bychom velkou svatbu, na kterou šetříme peníze. Rozhodli jsme se, že budeme žít spolu již pořád - před lidmi a vnitřně určitě i před Bohem. K tomu, aby byla svatba, nás proto nic netlačí - ale přesto se jí nevyhýbáme a plánujeme ji. Žití spolu beze svatby není pro nás konečné řešení, ale momentální situace. Všechno má svůj čas.

 
 
Biblický odkaz: 
Matouš 19,5–6
Biblický odkaz: 
Genesis 24
Biblický odkaz: 
Deuteronomium 22,28–29
Autor: 
Šiklová, Jiřina
Autor: 
Chmelík, Emanuel
Autor: 
Klinecký, Pavel
Autor: 
Erdinger, Miki
Autor: 
Keřkovský, Jan
Autor: 
Trapková, Ludmila
Autor: 
Keller, Jan
Autor: 
Fughum, Robert
Autor: 
Kratochvíl, Luboš
Autor: 
Plecháček, František
Autor: 
Klinecká, Milena
Autor: 
anonym
Rok vzniku: 
2007