Fanouškovství (soubor textů)

Otištěno v časopise pro mládež Bratrstvo 1/2006.

Michal Kitta, Víra a fandění

Už ve staré křesťanské Byzanci fandili sportovním týmům tak, že ubozí fanoušci umírali a musela zasahovat armáda. Bojovali modří proti zeleným. Historikové uvádějí, že v pozadí konfliktu stály věroučné rozdíly mezi příznivci obou týmů. Každopádně nic nového – ostravští haviři fandí Baníku a vltavská mládež Spartě. Drobné rozdíly ve výslovnosti slouží jako záminka k řežbě.

Není nic špatného na tom, když je křesťan příznivcem FC Žabovřesky, kapely 100 zvířat, Strany mírného pokroku v mezích zákona, přírody kolem Nežárky nebo zasloužilého umělce z divadelní společnosti Marvin.

Jak řekl profesor Tomáš Halík, znepokojující je, když křesťan ztratí víru a přijme náhradní – když přestane fandit Království Božího Mesiáše. Upne se k identitě fandy, který má své spolufandy, své rituály, barvy a fangličky. Krizi vztahu k Bohu neřeší, přenechá místo na vrcholu hodnotového žebříčku modličkám.

Mnoha fanouškům by bylo třeba položit otázku: nechceš svým nepřehlédnutelně extrémním fanděním svému okolí vlastně povědět něco úplně jiného? Třeba nám tím ukazuješ, že máš dost vlažnosti dospělých – proč bych měl být také polovičatý, jako všichni? Pak je vlastně radikální fandění nástrojem komunikace s autoritami (není většina fanoušků pod zákonem nebo mírně nad ním? V šedesáti člověk už nemá potřebu umírat za Spartu.). O tom se dá mluvit poměrně dobře: „Hele, fotr, jsem sám sebou, mám svůj vkus, názor, a i když nemám tvoje šediny, stojím si za ním tak silně, jak baseballová pálka.“ „Dobře, synu, beru tě za rovnocenného partnera, ale to dřevo nech dnes raději doma.“

Nepotřebujeme radikální fanoušky apoštola Pavla ani Petra ani Apolla. Osvícený Pavel to v 1. listu Korintským sám odmítl. Nepotřebujeme radikální fanoušky ČCE. To vše jsou náhradní identity. Potřebujeme být horcí, ne vlažní. Ale pro Krista

Martin Balcar, Proč fandíme? (Fandění, náboženství a společnost)

Slovo „fandění“ či „fanouškovství“ nemám rád. Navozuje mi představu o povrchním sledování fotbalu. Je to však fenomén hlubší, je v každém z nás a hodně napovídá o nás samých, o společnosti. I proto budu psát nejvíce o fandění fotbalovém.

Ale proč vůbec fandíme, proč nás to baví? Fandit někomu mohu asi tak ze dvou důvodů:

- baví mě to a je to hra,

- chci s tím, komu fandím, zažít pocit sebeuspokojení, protože tomu tak doposud není.

Obojí má každý z nás v míře rozdílné. Zkusme se na příkladu fotbalu podívat na to, kdy a proč se „fanouškovství“ dostává do nebezpečné roviny, kdy ztrácí nadhled a sebekontrolu a co je příčinou.

Když už je Bratrstvo časopisem, jehož čtenáři jsou především evangeličtí mládežníci, pak je dobré si říci, že první velké násilné střety na fotbale neměly jiný než náboženský rozměr. Bylo to v třicátých letech dvacátého století ve skotském Glasgow při zápasech Rangers (Protestanti) a Celtic (Katolíci). Takže světe div se, prostředí, kde „pouze“ fandím, může naplno otevírat skrývanou nevraživost. Stav napětí trvá dodnes a je například nemyslitelné, aby mezi těmito kluby některý hráč přestoupil.

Dotýkám-li se tématu naboženství, pak je zajímavé sledovat další znak, který fanouškovství na moderní společnosti odhaluje a to je ztráta víry v něco vyššího a obecná touha po prožívání rituálů. Rituály z dnešní společnosti mizí (váhu ztrácí maturita, manželství, křest, zmizela vojna). Právě na příkladu sportovního fandění, které na rituálech, stojí je vidět, jak je společnost potřebuje a jakou roli hrají při formování osobnosti – „patřit“, nebo „náležet k“ je pro mladého člověka nesmírně důležité.

Speciálně sportovní zápasy jsou plné rituálů a obřadů a právě formu obřadnosti zápasů dokazuje komentování zápasů, kdy slovník je prošpikován slovy jako „svatyně“ (rozuměj „branka“), brankář pak není nikdo jiný než „strážce svatyně“, rozhodčí je „soudce“. Bez povšimnutí nejsou i tvrzení o „svatostáncích“ či „fotbalových chrámech“ (rozuměj „stadionech“), které nesou jména jako Ajax Aréna, Toyota Aréna atd. A hráči už nebývají hráči ale „borci“. Argentinský hráč Diego Maradona už se s tím nepáral vůbec – když dal Angličanům na Mistrovství světa gól zcela zjevně rukou, nazval tento akt „Boží ruka“. Až by člověk čekal, že se na trávníku děje něco, co zásadně mění nejenom životy diváků, ale i život Váš, Tvůj.

Pro některé lidi však fandění je skutečnou vírou. Věří svému favoritovi, jsou schopni pro něj mnoho obětovat včetně vlastního pohodlí či zdraví. Vyznání, že můj klub, můj favorit je mi v životě vším, není mezi fanoušky ničím neobvyklým.



I když tyto řádky znějí úsměvně, divadlo vznikající kolem fanouškovství ukazuje na hlubší společenské otázky. Vědci z leicesterské univerzity mluví o tom, že rasismus v britské společnosti se otevřel na fotbalových stadionech a to od sedmdesátých let, kdy začal prudce narůstat počet hráčů tmavé pleti. Docházelo tak třeba i k házení banánů na hráče tmavé pleti, které zopakovali sparťanští fanoušci v devadesátých letech u nás...

Ne všechno z výše uvedeného je však tak negativní a fanouškovství, tato hra může sloužit ke změnám ve společnosti. Právě sílící rasismus v sedmdesátých letech vedl k možnosti využít stadiony k pozitivnímu ovlivnění. Stoupající počet hráčů tmavé pleti spolu s přístupem klubů vedl k tomu, že rasismus ze stadionů v západní Evropě mizí. Jistě není bez zajímavosti, že v současné době tvoří kostru francouzského národního týmu 8 hráčů tmavé pleti a pro Francouze to není ničím špatným…



Takže ono to fanouškovství, tento svět sám pro sebe se svými pravidly, který ukazuje na hlubší procesy společnosti, lze docela zajímavě využít. Proč fandění tolik svádí k extrémům není jasné. Výzkum provedený na Leicesterské univerzitě tvrdí, že v souvislosti se sjednocováním Evropy a stíráním rozdílů je hra jedním z mála posledních metafor národní rivality a tudíž prostorem k projevům extremistického nacionalismu a rasismu. I z toho důvodu se v současnosti uvažuje o tom, že už před mezistátními zápasy nebudou hrány hymny, které vášně podněcují. A to je jistě pozitivní způsob myšlení.

Všechny předchozí řádky ukazují, že skrze fandění lze číst společenské nálady. Fandění je hra a do ní vkládáme každý z nás něco svého skrytého, projevujeme se v ní jinak než obyčejně a můžeme zde rozvinout schopnosti, které nám normální život neposkytuje. Jeden z českých výzkumů fotbalových fanoušků popisuje odchod mladíka ze stadionu – na stadionu je mladík oblečen do klubových barev, triko, čepice, vlajka, křičí, povzbuzuje… Po odchodu ze stadionu na metro sundává čepici, v metru triko, při východu z metra na sídlišti schovává vlajku. Před domem je z něj obyčejný klidný kluk z ulice. Ptám se sám sebe: čím je pro něj fandění? Dodává mu sebevědomí? Posiluje ho? V čem?

O sportu a fandění kolem něj se v odborných kruzích mluví jako o „společenském mikrokosmosu se zjednodušenými vazbami“ – každý z nás má v sobě zvířecí touhy dobývat území, bojovat, držet tradice, člověk má potřebu konat rituály a být součástí skupiny, která drží stejné hodnoty. Pokud fandím, vidím věci černobíle – je jasné kdo je s námi, kdo proti nám. Takový pěkný gladiátorský souboj – tady jeden, tady druhý, jeden vyjde vítězně, druhý na kolenou…. Někdy v životě potřebujeme vidět věci jasně, zřetelně, kdo je s kým a kdo už ne. Ale žijeme v postmoderně – všude se hlásá relativismus všeho („ano, ale“), žádné ritualizované chování neexistuje („proč, vždyť to nemá samo o sobě smysl?“), žádné pevné body v životě, žádná tlupa ale individualismus. No a když nás někdo už opravdu hodně naštve, nemůžeme mu dát ani do držky!

A tak se stává fanouškovství, kdy i v rámci rodin jsou schopni se do krve zhádat jinak klidný otec se synem či spolu nemluvit dobří kamarádi, jednou z mála komunikačních her, která nám umožňuje si vyřizovat naše stresy. Pokud je fanouškovství smyslem samo o sobě, nebo kanalizací našich tlaků a stresů, a lidi to jsou schopni rozpoznat, pak to může být skvělý způsob, jak vyplavit tlaky, které naše kultura přináší. Vždyť kdo z vás si někdy nechce chvíli jen tak zařvat, ztratit hlas, spojit se jen tak s jinými lidmi a vědět, že jsme na chvíli jedné krve…hlavně ale aby to skončilo přesně tady a nestala se tahle jednota SILOU!¨



P.S.: a mimochodem, nikde nechutná buřt tak dobře jako na fotbale!