Boj o přežití (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2009

Co je malé, to je milé!?

  

CO JE MALÉ, TO JE MILÉ!?

Děti mají obvykle raději malé plyšáky než velké. Běžný mládežník má v oblibě častěji malou elektroniku než velkou. Ovšem žít jako křesťan v malém evangelickém sboru (pro naše potřeby ho zadefinujme průměrnou účastí na bohoslužbách do 20 osob) je obvykle náročnější než ve velkém.



Pokud takový sbor navštívíte některou neděli, dosti často zažijete tzv. "čtené bohoslužby" - namísto kazatele je vede laik, který čte kázání připravené nějakým farářem. Tato malá společenství si totiž mnohdy nemohou udržet svého vlastního faráře či jáhna. Sbory se dnes přece čím dám výrazněji podílejí na financování platů svého duchovního, což s sebou přináší povinnost vybrat jen "na něj" každoročně minimálně kolem 70.000 Kč, spíše kolem 100.000 - 120.000 Kč. Pečlivě vybrané "čtené" kázání přednesené laikem může být samozřejmě zajímavější než nepečlivě připravené vlastní farářské kázání. Absence vlastního kazatele je pak ovšem mnohem více znát v týdnu. Sebeaktivnější laik skoro nikdy nemá tolik možností a především času pro sborovou práci jako plnočasově zaměstnaný duchovní.



Další zásadní těžkostí malých sborů je skutečnost, že v nich často nelze vytvořit funkční tým spolupracovníků. Všechny služby a činnosti ve sboru vykonává jen malá hrstka lidí, která bývá často přetížená. Když někdo z tohoto sborového jádra přesídlí jinam, onemocní či zemře, hned to výrazně ovlivní chod sboru.



Úplně nejvíce je však malý sbor paralyzován, chybí-li v něm naděje pro budoucnost a nadšení pro křesťanský život. Taková nemoc se pojmenuje třeba takto: "Je nás málo, skoro samí starší. Zanedlouho to tady budeme muset zabalit a vše skončí." Hrstka členů a případně i farář se pod tlakem problémů stávají "strážci nepotřebného majáku" o který - podle jejich přesvědčení - se už nikdo jiný nebude nikdy zajímat.



JAK SE OBRÁTILA KARTA

Střediskem českého evangelického živlu býval dříve venkov. Souviselo to především s historickým vývojem. Typickým představitelem evangelické menšiny z doby po Tolerančním patentu, který povolil existenci evangelických sborů (1781), tak byl spíše malorolník nebo malořemeslník než velkostatkář, městský malokapitalista nebo dokonce císařsko - královský úředník.



Prvními evangelickými sbory té doby tak byly téměř výhradně venkovské sbory v místech se silnou tradicí tajného venkovského evangelictví jako bylo Polabí, Valašsko, okolí Kloubouk u Brna nebo Českomoravská vysočina.



I v evangelické církvi se však časem projevil velmi výrazně vývoj, který posiluje roli, vliv a význam měst na úkor vesnice. Malými sbory naší církve tak dnes bývají především venkovské sbory nebo sbory v menších městech v oblastech, které nemají silnější evangelickou tradici.



POHLED Z DRUHÉ STRANY

To, co jsme v úvodu pojmenovali jako největší problémy malých sborů, se ovšem může stát pod jiným zorným úhlem jejich zásadními přednostmi.



Být křesťanem vždy mělo být věcí celého člověka - přožívat všechny své vztahy ve světle víry. V malých sborech je tento požadavek vidět dříve a zřetelněji než jinde. Řečeno slovy jednoho evangelického seniora: "Zaniká stará struktura lidové církve, která žila z neproblematizovaného předávání víry v rodinách, o církvi dokázala pronést vznešená slova, ale potřebovala k přežití velký počet církevníků, protože obětavost na člena byla malá. Rodí se rodinný typ společenství, které ví, že si svoji existenci musí draze zaplatit (doslova i v přeneseném smyslu) a spojuje soustředění na sebe sama a na zdroje, z nichž se napájí, s otevřeností navenek vůči všemu lidskému."



V takovém sboru je rovněž jasně zřetelné, že záleží na každém jednotlivci a že nikdo v takovém společenství není zbytečný. Sbor pak není sborem pana faráře/paní farářky, nýbrž každého aktivního křesťana. Pár aktivních lidí s chutí do práce a do života dokáže "rozpohybovat" i dříve třebas velmi ospalý sbor. Taková atmosféra pak může zrodit skvěle fungující staršovstva, semknutnost, velké nasazení a vděčnost za každý malý úspěch, za což by i mnohé velké sbory platily zlatem.



Když pak k tomu seniorát podpoří takový sbor např. pořádáním povedené a hojně navštívené akce, když ho synod na několik let uvolní od břemene platit každoročně odvod do Personálního fondu, když se začne dařit spolupráce s místní veřejností a samosprávou, když takový sbor začne vyzařovat příjemnou rodinnou atmosféru a vhodně misijně působit, pak se může zrodit něco sice malého, ale velmi hezkého. Roli faráře pak v tom všem může zastoupit třeba i ordinovaný presbyter, který se svou rodinou obydlí původně farářský byt.



MINICOOPER SE ZASLÍBENÍM

Přestože síla a vliv menších křesťanských sborů dnes v mnohém jsou a zůstanou skromnější než dříve, v církvi vždy budou mít svou nezastupitelnou roli. Kdo jiný než právě aktivní místní křesťanská společenství by mohl lidem ve svém okolí nést štafetu evangelia? Křesťansky věřit přece znamená nejen být osobně přesvědčen o blízkosti Boží, ale také svou víru upevňovat a "trénovat" ve skupině stejně smýšlejících lidí, třebas poměrně malé.



Řečeno příměrem jednoho z dalších evangelických seniorů: "Jako jsou potřebná a hezká mnohá malá auta, nejenom velké koráby silnic, může být i malý sbor opravdovou církví se vším potřebným, jen v skromějším provedení." Nebo řečeno podobně metaforou Kristovou: "Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království"(L 12,32).



Autor srdečně děkuje za anketní odpovědi, které ochotně poskytla větší část seniorů Českobratrské církve evangelické.

Mazur, Roman

Být tvořivý a žít ve víře

  

David Šorm (32) zčásti vyrůstal na venkově. Od roku 2004 je farářem sboru v Horní Krupé, který lze považovat za typický venkovský sbor. Z této role byl a je nucen problematiku menších sborů na vesnici stále promýšlet.



Co je hlavní nevýhodou pro činnost venkovských evangelických sborů oproti městským?

Já ji často prožívám v setrvačnosti názorů. Na jednu stranu je to dobré pro uchovávání živé tradice víry. Na druhou stranu názor na to jak sbor má fungovat, jaké aktivity má provozovat a kdo je má vykonávat se často odvíjí od představ fungování církve za normalizace. To byla pro církev, myslím, historicky nejhorší doba, snad horší než Neronovo pronásledování. Takové názory nejvíce přetrvávají u matrikových členů, a pak je téměř nemožné je nově oslovit. Další nevýhodou je uzavřenost a stydlivost. Náš sborový život je např. ovlivněn častými brigádami. Aby někdo ze sboru zašel k jinému a pozval na brigádu, to je nadlidský úkol. Pak to zase zůstane na faráři, kterého si pak lidé spojují s tím, že od nich zase něco potřebuje.



Proč se podle tebe některé venkovské sbory zmenšují rychle, některé pomaleji a jiné se nezmenšují vůbec či dokonce rostou? Hraje zde hlavní roli farář, aktivita společenství nebo objektivní faktory jako vylidňování apod.?

Myslím, že hlavní roli hraje osobní živý vztah s Bohem, chuť žít v biblické víře a touto vírou nechat prokvasit svou rodinu, své vztahy kolem sebe. Pokud tyto věci jdou ruku v ruce, sbor se nemůže zmenšovat, ať je kdekoliv. Z praktického hlediska záleží na ochotě jednotlivých členů sboru brát na sebe služby ve sboru a nejen je útrpně vykonávat, ale promýšlet je, a být při tom tvořivý. Pak je skoro jedno, jestli jde o venkov či město.



Co si myslíš o jedné z možností, jak řešit zmenšování některých vesnických sborů, totiž o sdružení sborů - že si např. dva blízké sbory platí společně jednoho faráře?

Horní Krupá (vesnice) je sídlem sboru a Havlíčkův Brod (město) je kazatelskou stanicí. Ve skutečnosti jsou to dva malé sbory. Je při tom důležité, aby obě společenství nespojovala jen osoba faráře. Máme společnou mládež, třicátníky, staršovstvo, pobyty, tábory, slavíme společně slavnosti. Lidé jezdí na bohoslužby sem i tam. Hodně práce v tom vykonal můj předchůdce, Pavel Skála. Pokud se dva malé sbory takto lidsky propojí, mohou mít jednoho faráře. Pouhé administrativní propojení není optimální.



Na začátku toleranční doby byl třeba jen jeden farář na celý okres. To si lidé ale duchovně sloužili sobě navzájem. Mnohdy malá společenství byla velice aktivní, živá, životaschopná. Více jde o duchovní probuzení a prožívání Boží lásky než jen o hledání ideálního administrativního systému.



Co venkovské sbory potřebují od městských a co jim naopak mohou nabídnout?

Venkovský sbor může nabídnout poklidnější běh času, který je oproti tomu městskému více k životu. Od městských společenství potřebují venkovské rozšiřovat obzory, vycházet ze svých slupek a předsudků. V poslední době více sleduji vývoj přírody a problém tzv. globálních změn klimatu. Je možné, že až nastanou větší otřesy přírodní, ekonomické a sociální, pak dobře bude žít ten, kdo bude bydlet na venkově, mít svojí kravku, pole brambor a kousek lesa. Možná pak náš národ promění i své ztučnělé srdce a Bible bude zase ležet na stole.

rozhovor se Zdeňkem Šormem

Poddolovaný kostel

  

Orlová je hornickým městem, jehož historická část, ve které působí i evangelický sbor, prakticky zanikla v důsledků poddolování. Nové centrum Orlové tak dnes tvoří panelové sídliště o několik kilometrů dále, do něhož se mnohdy přistěhovali lidé bez větších kořenů v tomto městě. Evangelický sborový dům zůstal v historickém centru stát jako jeden z mála. Na situaci a práci tam jsme se zeptali Honzy Dospivy (34), člena a spolupracovníka sboru.



Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?

Ve sboru jsem teprve šest let, takže můžu mluvit jen o době, kterou jsem sám zažil. Nejhůře jsme na tom byli asi před třemi lety, kdy jsme měli nedoplatky na odvodech do Personálního fondu a neviděli jsme žádnou možnost řešení. Přitom sbírky, dary a saláry činily dohromady za rok téměř 200.000 Kč od přibližně 30 lidí, což myslím není vůbec málo, a nebylo už jak tyto příjmy zvyšovat.



Dá se na Vaší sborové cestě vysledovat nějaký výrazný bod obratu, kdy se věci najednou pohnuly k lepšímu?

Finanční situaci jsme museli řešit kromě snižování výdajů i tak, že např. rodina bratra faráře bydlící ve sborovém domě hradí veškeré své náklady, což jinde není pravidlem. Dále nám pomohl ostravský sbor i to, že YMCA začla platit nájem za ubytování dobrovolníka. Nejsem si ale jistý, jestli to je systémové a dlouhodobě udržitelné řešení.



Přesto se ale některé věci v životě sboru pohnuly k lepšímu. Vznikl při něm např. Tensing a před dvěma lety jsme založili gospelový sbor. Ten se živelně rozrostl na nějakých 20 lidí, většinou "mimocírkevních", kteří však rádi zavítají do sborového domu i mimo zkoušky. Zpívalo se už i na bohoslužbách. "Gospelákům" opravdu stojí za to pravidelně jezdit do opuštěné části města a zpívat písně oslavující Boha. Asi to odpovídá na nějaké jejich niterné potřeby, ať už kulturní, duchovní nebo potřebě společenství. To je výzva, které dnes křesťanství čelí, kterou by mělo brát vážně a na kterou by mělo umět uspokojivě reagovat, aniž by popřelo praktickou nezbytnost řádu a zastřešující organizace. Navázali jsme také partnerství se sborem Skotské církve v Dunfermlinu a YMCA teď u nás nově rozjela informační centrum mládeže a mateřské centrum.



Neudělali členové staršovstva chybu, když se před přibližně 15 lety rozhodli zrekonstruovat původní sborový dům a nepřestěhovali sbor na nové sídliště?

Tenkrát zřejmě nebyla jiná možnost. Doly hradily vzniklé škody a jejich odstranění a tyto prostředky se nedaly použít na stavbu nového sborového domu jinde. Navíc se tehdy předpokládal výrazný útlum těžby a obnova historického jádra Orlové. Ale samozřejmě stále přemýšlíme, jak se dostat lidem blíž.



Co Vám v současnosti dělá největší radost a co největší starost?

Největší radost všechny ty výše popsané povzbuzující věci, největší starost asi zdravotní problémy některých, zvláště starších členů sboru. Máme starosti, jak to všechno zvládneme táhnout dál, jaká je budoucnost sboru, když do něj nepřichází mladá generace, a ti, co přijdou, se pak často stěhují do jiných měst. Tady ale asi platí ono: "Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti" (Mt 6,33-34).

rozhovor s Dospiva, Honza