12 Na poušti

NA POUŠTI

Izraelci byli vysvobozeni. Přešli moře a ocitli se na poušti. V poušti se žije nedobře. Není tam voda, tráva tam neroste. Není kde pást dobytek. Není kde obdělat pole, zasít novou úrodu. Všude je jenom vyprahlá zem. Izraelci neměli co jíst a vyčítali Mojžíšovi:

"Co jsi to udělal? Proč jsi nás nenechal v Egyptě? Tam jsme měli hrnce plné masa a dostatek potravy. Tady pomřem hladem a žízní. Proč jsi nás dovedl až sem?"

Mojžíš nevěděl, co počít. Proto se modlil k Pánu Bohu.

"Neboj se, Mojžíši, zítra ráno bude dostatek pokrmu."

Ráno se lidé probudili a na zemi leželo místo rosy cosi bílého jakó krupičky sněhu.

"Co je to?' dotazovali se lidé mezi sebou.

"Mana, chléb, který vám dává Hospodin," odpověděl Mojžíš, 'sbírejte, co spotřebujete, zítra dostanete zas.' Lidé nevěřili a sbírali do zásoby. Zásoby se do rána zkazily, ale ráno opět napadla jako déšť mana.

Jindy zase lid začal reptat:

"Mojžíši, máme žízeň. Což nebylo v Egyptě dostatek vody? Cožpak máme umřít žízní?'

"Udeř holí dó skály, kterou ti ukážu,' poručil Mojžíšovi Bůh. Mojžíš udeřil a ze skály vytryskl pramen čerstvé vody. I přesto lidé neustále pochybovali a zkoumali, zda je Bůh s nimi, či není.

Po třech měsících bloudění pouští došel izraelský lid až k hoře Sinai. Hospodin řekl Mojžíšovi:

"Vystup na horu. Já uzavřu smlouvu se svým lidem. Tento lid bude mým lidem, lidem zvláštním."

Pán Bůh zjevil Mojžíšovi na hoře Sinai deset přikázání, která mají lidé dodržovat. Tato přikázání určují, jak se lidé mají chovat k Pánu Bohu a jak mají mezi sebou žít, aby si navzájem neubližovali.

Když Mojžíš sestoupil dolů k lidem, lidé volali:

'Ano, ano, chceme mít za Boha Hospodina, všechno chceme plnit." Mojžíš vytesal tento zákon do kamenných desek, ale bylo těžké, přetěžké pro lid plnit to, co bylo na deskách napsáno.

Verš: I. Ž 46,11a Dost už. Uznejte, že Já Jsem Bůh.

II. Ž 23,1 Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Nová slova: reptat, smlouva, lid zvláštní

Rozhovor: - téma - desatero - smlouva mezi lidmi a Bohem, kterou člověk bere svobodně na sebe. Desatero je dar a ne souhrn příkazů a zákazů. "Já jsem váš Bůh a vy můj lid" - to je základ smlouvy.

• hra - dáme dětem kostky, ať postaví věž. Věž určitě spadne, protože se děti mezi sebou nedomluví, kdo bude jak klást kostky na sebe. Tak to dopadá mezi lidmi, když není Boží zákon.

(Ex 16,1-35; 17,1-7; 20,1-21)