„Procitni, již zanech spaní,“
zní z věže strážné znenadání,
„ó procitni již, Sióne!“
Pustou, temnou, mrtvou nocí
hlas volá neodbytnou mocí:
„Kde panny jste připravené?
Již vstaňte, ženich zde!
Své lampy rozsviťte
co nanejvíc,
přistrojte se,
již v kráse své
mu k slavné svatbě jděte vstříc.“

Dcera siónská ze snění
procitá v divném rozechvění –
jak blízko chvíle žádoucí!
Její milý v slávě věčné,
pln pravdy, lásky nekonečné
již před ní stojí přeskvoucí.
Nuž vítej, Ježíši,
náš Králi nejvyšší,
v své milosti.
Již uveď nás,
kde uchystals
stůl svatý svého království.

Andělé i lidé slabí
tam zpěvem svým tě vděčně slaví,
tam radostná jen hudba zní.
Města tvého z perel brány
nikomu nejsou zavírány,
před trůn tvůj smí i poslední.
Nad naše myšlení,
nad smyslů chápání
je láska tvá!
Buď pochválen
a veleben –
na věky zní haleluja.