Kristus choť svou, církev svatou tak zamiloval,
jak pověděl svatý Pavel, že se za ni dal,
by mu byla svatá,
v krvi jeho čistá,
jako panna krásná.

Chtěl ji míti, sobě vzíti za svou choť milou,
ač ji hříšnou, poskvrněnou znal a nehodnou.
Hle, jak věc to divná
od našeho Pána,
nikdy neslýchaná!

Již ji přijal, s ní se svázal v smlouvě milostné,
očistil a posvětil ji k milosti věčné,
v té své spravednosti,
nezlomné věrnosti
do konce v stálosti.

Co starého, nesličného při ní kdy vidí,
vše spaluje, hřích shlazuje, aniž ho váží
pro své s ní spojení,
její v něm trvání,
ducha obnovení.

Aj, toť milost, k nám horlivost Krista milého,
láska drahá, prokázaná Boha pravého!
Blaze, kdo ji mívá,
ten v Bohu přebývá,
zálibu v něm Bůh má.

Nad toto dvé: Krista, církev nic milejšího
není v nebi ani v zemi nic vzácnějšího;
předrahé spojení,
s Bohem sjednocení,
divné utěšení.