S úctou tě vzývám, Hospodine,
slyš hlas mých díků, chválení,
v důvěře proseb večerních
mám ruce k tobě pozdvižené.

Mé srdce chraň od všeho zlého,
k bráně úst mých sám postav stráž,
braň duši mou, ať odolá
zálibám lidu bezbožného.

Snášet chci soudy spravedlivých,
rád přijmu jejich trestání,
kéž v neštěstí je ochrání
tvá ruka, Bože milostivý.

Když mocní zkázou hrozí stále,
věrné jak dříví pokácí,
své oči k tobě obracím,
mou duši láskou zachovávej.

Svévolní v léčkách když mne trápí,

{y}I{/y}
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.

{y}II{/y}
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.

{y}I{/y}
Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.

{y}II{/y}
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň položil jsi na mě.

{y}I{/y}
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.

{y}II{/y}
Kam odejdu před tvým Duchem, kam uprchnu před tvou tváří?

Kdybych se na křídlech
jitřní záře vznes,
zaletěl za moře,
k břehům vzdáleným,
i tam by mne vedla ruka tvá
a pravice tvá držela.

I řeknu pak, ať tma mne skryje,
snad ztratím se ti v temnotě.
I tmavá noc však září světlem
jak nebe za jasného dne.

Pak vzdám ti dík, že jsi mne stvořil.
Jsou divuplná díla tvá.
Ty dávno před mým narozením
mé srdce znal jsi i mou tvář.

Když uléhám, když vstávám,
ty zkoumáš mne a znáš,
úmysl můj, mé přání
sám zdávna předvídáš.
Kam půjdu, kde chci zůstat,
má slova dřív než zazní,
vše, Bože, poznáváš.

Ať klesám hloub, či stoupám,
ty kráčíš přede mnou.
Kam skrýt se před tvou tváří,
kam zmizet, uprchnout?
Tvé divy nelze chápat,
mou mysl bázeň svírá
před mocí nesmírnou.

I kdybych s jitrem vzlétl
do končin nejzazších,
když v temnotách se ztrácím,
v hlubinách bezedných,
tvá moc mne doprovází.
Noc pro tebe je jasná,

Když jsme u vod sedávali
tam u babylónských řek,
harfy do vrb zavěsili,
zmlkly písně, ztichl zpěv.

Strážci se nám posmívali:
„Zpívejte o domovu!“
Mlčeli jsme jako němí,
bez naděje, bez vzdoru.

Kdo jen může v pláči zpívat,
kdo to může po nás chtít?
Naše smutné oči hledí
z dáli k Jeruzalému.

Kdy už nás Bůh vysvobodí?
Přijď a zlom tu temnotu!
Ať se nářek v radost změní,
v novou píseň Siónu.

𝄆 Chválu svou jásavou
vzdej dobrému Pánu.
Milost jeho s námi
věčně zůstává. 𝄇

𝄆 Vzdejte Pánu slávu, čest,
neb on dobrotivý jest.
Milost jeho předrahá
věky věků přesahá. 𝄇

Jak je to vzácné, jak příjemné
a Bohu milé, utěšené,

když vlahá rosa z nebe padá v mocném Božím slovu,
když spolu bratři svorně žijí, Bůh jim žehnává.

když chléb a víno rozdávají tam u jeho stolu,
když spolu sestry svorně žijí, Bůh jim žehnává.

když dary Ducha svatého všem lidem v lásce slouží.
Z laskavých rukou přijímají život na věky.

𝄆 Jak blaze, jak dobře bývá, bratry když láska chrání,
jak blaze, jak dobře bývá, bratry když víra chrání.
Bůh jim dá žít v radosti s požehnáním,
Bůh jim dá žít navěky s požehnáním. 𝄇

Já k tobě, k Hospodinu,
ze srdce hloubi lkám.
Hle, v těžkém nářku hynu,
k tobě se utíkám.
Rač skloniti se znova,
slyš pokorný můj hlas
a lékem svého slova
mě uzdrav již a spas.

Kde jinde bych se svlažil,
kde nalézt pokoj smím?
Vím, když bys hříchy vážil,
že stěží obstojím.
Tvá ruka přelaskavá
zná však jen odpouštět
a stačí ti, když vzdává
čest tobě hříšný ret.

Jen tebe unavená
má duše vyhlíží,
umdlévá, ptá se, sténá,
zda Pán se přiblíží?
Jak strážní v temnu noci