Kdosi mě probouzí, podává dlaň,
zvedá mě vzhůru, zašeptá vstaň,
čerstvý vzduch zvenčí do cely chladně voní
a někde v dáli svítání z věží zvoní.

Naberu dech a půjdu,
rázem zbavený pout,
svobodu, volnost cítím,
dřív jsem se nemoh hnout.
Všechno je tak zvláštně nové,
jak bývá ve vidění,
jako bych v očích měl ještě sen:
Co pravda je a co není?

Anděl mi poroučí: Neváhej, pojď,
budu tě vést, čeká nás pouť.
Až když jsme venku za branou otevřenou,
náhle jsem sám a klečím na kolenou.