Navrhovaný model setkávání mládežníků je inspirován způsobem, jakým se scházeli východoněmečtí křesťané za někdejšího totalitního režimu. Jejich duchovní byli pozavíraní, bez souhlasu a církevní život byl různě omezován. Sám biskup magdeburský tehdy rodinám doporučoval scházet se víceméně nezávisle na farních prostorách. Podobně tomu z důvodu nuzného počtu duchovních začíná být na českém venkově a zejména katolické rodiny si pravidelně dávají sraz u toho či onoho hostitele.

Podobně se dá pracovat s mládeží. Motivem není udržení religiozity v kraji ani mizení z očí tajné policie, ale sbírání impulsů. Setkání se tedy uskutečňují pokaždé jinde, pokaždé u jiného mládežníka doma. Důležité je, aby se navštívily opravdu všechny domácnosti, tedy i takové, které jako náhradní útočiště nesloužívají. Zvláště obchůzky přechodných nebo návštěvám naprosto nepřizpůsobených bydlišť přinášejí nečekané situace, ať už jde o kolej, privát u staré paní, nevábný suterénní byteček…

Nové prostředí samo o sobě program netvoří. Proto se hodí stejně jako běžně začít pobožností a to nejlépe s použitím místních náboženských předmětů. Svou roli může hrát třeba domácí oltářík a index dekorační zbožnosti = počet tématických obrázků a křížů na zdech a artefakty po předcích. Další program většinou vyplyne sám a jeho hlavním protagonistou je hostitelova domácnost sama. Prezentují se plody vlastního kutilství, obdivuje se akvárko s rybičkami, dovolí se procházka po vzácném perském koberci.

Vzpomínám na několik setkání tohoto druhu. Častým překvapením a zároveň přínosem pro další práci mládeže byla osoba hostitele, když se teprve v jeho vlastním prostředí projevila přirozená osobitost dotyčného. Notorický tlachal se stal najednou zamlklým, případně jindy nevýrazný člen společenství v prostředí svého bydla naprosto opanoval průběh setkání. Pramen impulsů pro další práci tedy vyvěrá z důkladného vzájemného poznání mládežníků a jejich domácího prostředí.

Vojtěch Veselý (z časopisu Bratrstvo 1/2005.)