Média (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno v časopise pro mládež Bratrstvo 3/2006
 
Michael Otřísal, Víra a média
Klasik teologie Karl Barth prorokoval našemu zbrusu novému tisíciletí život pod znamením Ducha svatého. Nejspíše tím myslel, že svět víry se bude člověku otevírat ne tolik přes staleté instituce, nýbrž přes tu žhavou komunikativní součást Boží podstaty. Média a jejich moc asi nedohlédl, ale troufnu si říci, že jsou sekulární verzí jím naznačené tendence s mnoha náboženskými prvky. Hned po rodičích (často nekompletních) média otevírají (s nárokem na kompletnost) člověku svět. Bytosti, která se rodí nehotová a musí být „dopečena“ vztahy ke svému okolí, nabízejí to, s čím po staletí obchodovala církev: předvařený referenční rámec, rastr, který přiložen ke složitému světu, nabízí jednoduchou odpověď. Média stanovují agendu, a nepřímo tak rozhodují o tom, co je důležité a co je okrajové či bezvýznamné. Vzbuzují dojem klíče ke skrytým tendencím historického vývoje. Skutečnost nejen popisují, nýbrž vytvářejí, mají nesmírný vliv na duchovní klima společnosti.
Proto si myslím, že pečovat o jejich kvalitu je pro křesťana přinejmenším stejně důležité jako usilovat o čistý vzduch k dýchání. Znamená to nejen protlačovat křesťanské obsahy s vírou, že vyváží nánosy stále bulvárnějšího „infotainmentu“ (zábavného informování), ale také se zasazovat o to, aby poctivé novinářské či umělecké hledání pravdy mělo šanci spatřit světlo světa a nebylo vláčeno komerčními zájmy vlastníků médií. Šanci (ne automatickou záruku!) pro obojí vidím osobně v rámci veřejně financovaných médií, která mohou být Areopagem (Sk 17,19nn) , místem hledání a tříbení, kde smíme očekávat uši vytříbené poctivým dotazováním. Vstoupit odvážně a moudře do volné soutěže myšlenek vidím jako smysluplnější než ujišťovat sebe samé v rámci křesťanských médií.
 
Můžeme důvěřovat sobě
Rozhovor s mediálním odborníkem Janem Jirákem z Fakulty sociálních věd UK
Lze ještě považovat knihu za masmédium?
To záleží na tom, jestli je „masmédium“ určené množstvím uživatelů („masou“), nebo obsahem. Knižní produkce je nebývalá! Thomas Eriksen v knížce Tyranie okamžiku upozorňuje, že v roce 1970 vyšlo na světě něco přes půl milionu knih, v roce 1990 už to bylo 842 tisíc svazků a ten počet stále roste, takže dnes už je to hodně přes milion. A knihy mají stále obrovskou popularitu: jen se podívejte, jak šla na odbyt Šifra mistra Leonarda (nevím, který překlad mám používat). A pokud jde o obsah? Inu, o masových médiích se říká, že podporují komercializovanou kulturu – a velkou část knižní produkce tvoří banální čtivo s romantickou či dobrodružnou tematikou, populární rady týkající se všeho možného od pěstování květin přes přijímačky na vysokou školu po sex na dovolené. To je masová kultura přímo ukázková!

Je pravda, že lidé považují to, co vidí v televizi, za pravdu? Nebo má pořád větší váhu, co je psáno v novinách, je dáno?
Myslím, že s pravdou a médii je to složitější. Tisk i vysílací média se stále těší vysoké míře důvěryhodnosti. Je to především tím, že jsou součástí našeho sociálního prostředí a mají v něm výsadní postavení hegemona, který ovládá veřejné i soukromé. Vidíme, jak média pronásledují politika a jak se zastávají nájemníků pronásledovaných majitelem domu. Vidíme, jak nás dokážou zaujmout i dojmout. Nakolik nás ve škole trápilo, který učitel má víc pravdu? Výjimečně jistě ano, ale většinou byl učitel prostě ten, kdo má navrch – když je laskavý a moudrý, je to štěstí, když je zlý a hloupý, je to smůla, ale pořád je to učitel. S médii je to stejné…

Rozhlas mi připadá důvěryhodnější než televize. Působí tak obecně?
To jste mě zaskočil. Marně přemýšlím, jestli je pro mě věrohodnější pořad Zlatá mříž s vtipy o myslivcích než hudební stanice s drby o Britney Spears… Ale vážně: rozhlas má trochu jinou tradici a trochu jiné postavení než televize. Televize je příliš drsně vystavena tržním tlakům – musí mít úspěch, protože může vydělávat. A tak jsou „umělecká tvorba“ nebo „seriózní zpravodajství“ pojmy s televizí dnes jen obtížně slučitelné. Zatímco na rozhlasových vlnách se dá pořád ještě najít Vltava nebo Classic.

Novináři nikdy nemohou postihnout celou realitu, tedy ji upravují...
Pokud známe dostatečně podrobně principy, podle nichž ono upravování reality probíhá (preference při výběru zpráv, způsob zpracování apod.), můžeme důvěřovat sobě, že se nám podaří z médií vyčíst sdělení, která budou mít jakous takous vazbu na to, co se skutečně stalo. Pokud pochopíme, že zprávy jsou příběhy jen volně inspirované skutečností, jen nám to prospěje. Pokud se chceme pobavit a nelámeme si hlavu s tím, jaký je vztah mezi předvedeným a životem, můžeme médiím důvěřovat směle.

Můžeme vůbec u zpráv hovořit o nějaké objektivitě?
Mluvit se o ní dá. Objektivita je konvence, dohoda o způsobu komunikace, chcete-li. V průběhu 19. a 20. století se z různých důvodů (i komerčních!) a pod vlivem okolností stalo, že se ustavila představa, že když v nějakém sdělení nebude přítomen explicitně vyjádřený názor, nebude napsaná v první osobě, nebude obsahovat zřetelné hodnotící prvky (například „hloupý“, „gauner“, „bezohledně“ apod.) a bude obsahovat odpovědi na otázky typu „kdo udělal co, kdy, jak a s jakým výsledkem“, budeme takovému sdělení říkat, že je to „objektivní zpráva“. Ale že stále zůstává subjektivní výpovědí, že ji někdo vybral a že i tak obsahuje řadu hodnocení, to je přece zřejmé.

Média nejen realitu prostředkují, ale z velké části ji taky tvoří. Existuje vůbec autonomní svět mediální reality, který se nás nemusí dotknout, když nechceme?
Po mém soudu je v dnešní době zavádějící pokoušet se od sebe oddělit tzv. mediální a nemediální (či mimomediální) realitu. Jsou do sebe propletené, jsou fakticky jedno, vzájemně se ovlivňují, přiživují a dusí, představují jeden ekosystém. Pokud se budeme snažit, aby se nás nedotkl svět mediální reality, musíme provést drsný chirurgický zákrok, při němž poškodíme i svoji vysněnou realitu nemediální. To je prostě znak současnosti.

Sdílíte obavy, že spojení informací a zábavy (infotainment) je špatná věc vedoucí k vulgarizaci naší společnosti?
Zastávám postoj, že pokud budeme chápat současné zprávy jako vážnou výpověď o světě (a nikoliv jako infotainment), zůstane nám svět nepochopitelný (lépe řečeno – ještě nepochopitelnější). Pokud přistoupíme na to, že to, co se nám nabízí ve zprávách, je infotainment, vyhneme se mnoha nedorozuměním... Ano, riziko jisté vulgarizace tu je. Infotainment je totiž ve svém důsledku dosti cynický: sugeruje, že zábava je v posledku naším společným jmenovatelem. Naštěstí tomu většina z nás nepodlehne, takže se k sobě nechováme jako postavy ze zpravodajských šotů českých televizí či stránek MF Dnes (což je po mém soudu kvintesence infotainmentu – tváří se jako skutečné zpravodajství, ale kalkuluje na emoce, vzrušení, atraktivitu).

Co si myslíte o vyučování mediální výchovy ve škole?
Jako autor průřezového tématu mediální výchova pro Rámcové vzdělávací programy jsem jednoznačně zastáncem názoru, že mediální výchova je nutná. Svět prostoupený médii je do té míry složitý a rafinovaný, že bez základní průpravy není možné se v něm orientovat.

 
Otištěno v časopise pro mládež Bratrstvo 3/2004
 
Michal Kitta, Televize - co k tomu Bible?
Televize i ostatní média jsou příšerně silná mocnost. Kdyby žil Ježíš dnes, určitě by aplikoval exorcismus (vyhánění démonů) na maniaky svázané či zblblé obrazovkou. To tedy smrtelně vážně.
     Může se křesťan koukat na bednu? Není to hřích? Nebylo by lepší, aby ji nevlastnil? Tato otázka se v Bibli řeší v 1. listu Korintským v 8. kapitole. Televize tam figuruje pod pseudonymem &bdquomaso obětované modlám“. Výsledek zní: ano, můžeme jíst vepřové a krvavé bifteky, je to prima! Tedy: klidně na televizi koukejte, šlapejte po „Milionáři“, berte do ruky argentinské telenovely a vypijete-li smrtící zpravodajství televize Nova, nic se vám nestane.
     Ovšem pozor! Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit (1 Koř 6,12). Tak až ti jednou nezaskočí správně obratel od stálého povalování před telkou nebo se ztrapníě před kamarády, až vyjde najevo, že jsi hltal slaboduchý pořad, nediv se.
     Jestli někdo televizi nemá, je to před Bohem stejná zásluha, jako když se chudák Origenes dobrovolně vykastroval. Ale méně to bolí.
 
Martin Balcar, Ty se na to koukáš?
Otázka „Ty se na to koukáš?“ jako evangelického předsudku nabízí dvě roviny. První je sledování televize jako takové a druhou je sledování určitých programů či kanálů v ní.
     K otázce první mě napadá snad jen jediná odpověď: Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Jenže ono to s tím sluhou není tak jednoduché. Sluha slouží vždy tak, jak chci. Vím, co od něj mohu očekávat, a obvykle pomáhá při realizaci jiné, pro mě důležitější, činnosti. Realita televizního světa (či mediálního obecně) však ve své podstatě žádný z těchto záměrů nesleduje. Naopak. Snaží se nám vnutit svůj názor, své pořady, nechce být prostředkem či nástrojem k realizaci (třeba vzdělat, poučit), ale chce nám podat sama sebe jako cíl.
     Tím se dostáváme k rovině druhé – většina stanic nechce diváka, který si program vybírá a televizi vypíná. Chce nás k sobě přitáhnout a nám se ne vždy daří odolávat. Proč to dělá?
     Televize (u nás snad vyjma ČT 2 všechny) sledují především sledovanost, od níž se odvíjí cena reklamy. Program a jeho proložení reklamami je pečlivě propracován tak, aby se netrefoval do vkusu diváků, ale do cílových skupin, které oslovuje (děti a jejich bárbíny, staří a jejich kloubní maziva, ženy a jejich okřídlené potřeby, muži ohrožení druhou mízou a jejich choutky erotické či pivní atdatdatd). Tím pádem si člověk program nevybírá, ale podle toho, jak ta která „cílová skupina“ odchází do práce, či se vrací domů – je jí vnucováno to, co sedí skupině ve své většině – nic míň. A to je něco, co, si řekněme s rukou na srdci, nám evangelíkům moc nesedí. Jsme menšinou a to, co razí většinová společnost, nám příliš nevoní či je pro nás minimálně podezřelé. Chceme být jiní. A tak když se máme do tohoto soukolí diváckých skupin zapojit, převažuje tendence se za to stydět, snad vyjma menšinového žánru – třeba filmového klubu na ČT2 – kde se evangelíci obvykle za sledování nestydí. Někdy se to dokonce všechno přehoupne a stane se to, co mně před několika dny, kdy jsem byl terčem kritiky ve smyslu „Ty se na to nedíváš!?“ Ne, obvykle nedívám, sám televizi vyhledávám hlavně k uvolnění a ne vždy mám chuť se dívat na „klády“.
     Sledování televize je asi problémem ve všech druzích společenství, která usilují o jedinečnost. Nemyslím, že s tím evangelíci mají problém kvůli svému důrazu na Slovo na úkor vizualizace. To bychom museli mít problémy i s filmem či divadlem, a to tedy zcela jistě nemáme.
     Televize sama o sobě špatná není. Pokud ji kritizujeme, pak to není bedna samotná, ale to, co v ní jde. Stává se problémem všude tam, kde znásilňuje život lidí. Pokud je televize zapnutá neustále a jejím programem se řídí chod domácnosti či práce, není asi vše v pořádku. Průšvih vidím i tam, kde se televize stává hlásnou troubou reality – „říkali to v televizi“. Jako by to, co projde televizí, bylo důvěryhodnější.
     Televize se však dá v poměrně jednoduché a rychlé formě využít k průniku do zájmů různých skupin i generací. Minulý týden jsme si s jedním mladým farářem sdělovali své dojmy z hitparády Eso na Nově. Zajímá mě, co dnes mládež poslouchá.
     Pokud máme tendenci omlouvat se za sledování určitých programů, je to zbytečné. Spíš se ptejme, zda sledujeme to, co skutečně chceme (či očekáváme), a zda třeba není lepší dělat něco jiného. To se ale můžeme ptát i naopak. Někdy je sledování televize určitě lepší než činnosti jiné – např. pro vychladnutí emocí jako je vztek či ponížení nebo při noční bezdůvodné nespavosti. Myslím, že většina z nás má nějakou „televizní úchylku“ – nějaký program, který rádi a pravidelně sledujeme, ale jsme s jeho sledováním ve svém okolí tak trochu „mimo“. Třeba já konkrétně kromě Simpsonových nevynechávám dětské pořady Sezame, otevři se!, Populární mechanika pro děti či jsem koukal na celou Nemocnici na kraji města nebo na udílení letošního Českého slavíka. A proč ne.
     Pokud máme schopnost si tyto programy vybrat, je to fajn. Ta schopnost vybrat si program, těšit se na něj – třeba si k tomu i něco dobrého uvařit – to je něco, co určitě není hodné studu. Kéž bych ale uměl zapnout televizi minutu před očekávaným programem a po titulcích zase vypnout.
 
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2011
ABY NÁHODNÝ DIVÁK NEPŘEPNUL
  
Křesťanství je po tisíce let konstitutivním prvkem naší civilizace. Jak se vyrovnáváte s tím, že Křesťanský magazín, je už podle názvu zařazený po bok Queer magazínu, pořadu pro menšiny?
No s tím se popravdě řečeno vyrovnávám dost špatně, ale tomu bohužel odpovídá i mentalita našeho kmenového diváka, což je starší žena na venkově. Tento divák jej považuje za pořad sobě určený, za něco jako propagační leták křesťanství, který má cizelovat a ukazovat, jak jsme dobří, krásní a ani mouše jsme neublížili. A vůbec si neuvědomuje, že tím se sám definuje jako určitá potlačovaná menšina, která má taky právo, aby se pro ni vysílalo. S tímto pohledem zápasím a snažím se o dramaturgickou linii jakéhosi okna, aby ti takzvaně venku nahlédli dovnitř a ti uvnitř církve pohlédli ven.
Má televize misijní úlohu v křesťanství?
Musím říct, že nevěřím na to, že by se dal skrze televizi evangelizovat národ. Důležité je odstraňování předsudků z cesty těm, kteří by se měli potkat s živým křesťanem.
Jací jsou diváci, kteří váš pořad sledují? Jsou to spíše praktikující křesťané, nebo i nevěřící?
U bohoslužeb tvoří nevěřící diváci zanedbatelné procento. U komponovaných pořadů je to procento vyšší, ale maximálně kolem pěti až sedmi procent. Tito diváci mě však zajímají nejvíc a vrchol mého očekávání je, že divák, který křesťanský magazín náhodou zapne, jej nepřepne.
Bratrstvo je časopis pro mladé, myslíte, že by mladí měli mít i svůj křesťanský magazín? Pořadů pro teenagery je přece v televizi více.
Proč ne, rád bych u toho byl, ale bude-li křesťansky definován, bude mířit na menšinu, a ještě na tu, která média nepotřebuje, protože se dívá na své vlastní pořady na internetu. Kolegové v Brně a Ostravě se o to pokoušeli, ale překvapující sledovanost se nedostavila. Určitého diváka si našel Exit 316, ten měl na internetu až 2000 přístupů.
Neměl by to tedy být diskuzní pořad?
Typ mladého křesťana je přemýšlivý člověk, který hledá. Právě teď se po době půstu pomalu začínají debaty na obrazovku vracet, proč tedy ne? Ale otázka je, zda ho definovat jako pořad pro křesťanskou mládež, nebo spíš by šlo o obecné diskuze a diskutující by byli mimo jiné křesťané.
Jako dramatarug rozhodujete o náplni pořadu. Podle čeho vybíráte z tak široké palety témat, které křesťanství nabízí?
Církev vždy volala po tom, že je potřeba více bohoslužeb, ale situace ukázala, že málokterý vhled je tak málo divácky srozumitelný, jako právě bohoslužby. Bohoslužby jsou servisní služba pro ty, kteří se nemohou dostat do kostela, ale i tady se snažíme nabízet pluralitu a navštěvujeme obyčejná i atypická společenství. U těch komponovaných pořadů, jako jsou Cesty vírynebo Křesťanský magazín, závisí na tom, čemu se říká víra. Já rozlišuji mezi vírou a náboženstvím. Příběh farníka, který chodí rád do kostela, to pro mě sám o sobě není příběh víry. Každý dramaturg hledá ten důvěryplný přesah v něčem jiném,někdo v umění ,jiný v překvapivém životním postoji. Vždy je to ale těžké, protože na rozdíl od náboženství se víra fotografuje opravdu nesnadno.
Je na vás vyvíjený tlak z jednotlivých církví, aby dostávaly větší prostor? Třeba podle počtu členů?
Díky Bohu, prakticky skoro ne. Dodnes stavíme na ekumenickém základu, který jsme s kolegou Pavlem Kunešem nazvali „zpátky ke kořenům“ a díky kterému jsme byli i profesními kolegy respektováni. Jediným případem, kdy musíme zachovávat určitou paritu zastoupení, jsou bohoslužby.

Je televize pomocníkem v Božím díle nebo ďábelský vynález?
Když se bavíme o moci média, není třeba si dělat iluze. Zparchantnělá mocnost začala ovládat tento svět, diktuje mu co je dobré, co je špatné. Stanovuje agendu, na co se má člověk dívat. Je potřeba se tomu postavit. Je to však námi delegovaná moc, mimo jiné tím, na co jsme ochotni se dívat.. . To médium je v tom nevinně a je na nás, co mu nabídneme jako ten dobrý obsah. Nemůžu říct, že je ďábelské, nebo andělské. Nevěřím na jeho misijní úlohu, ale ta jeho úloha pravdivě informovat a inspirovat může být použita k dobrému. Já bych ho nedémonizoval, budeme-li k televizi coby médiu přistupovat bez předsudků a falešných očekávání může být užitečné…
Jak vnímáte spojení své televizní profese a církevní služby?
Nejdřív jsem myslel, že se mohou doplňovat a potencovat, ale to nemohu potvrdit, jelikož obojí je třeba dělat naplno. Televize musí rozkrývat věci, tak aby si divák mohl udělat názor sám. Pro práci duchovního je také důležité lidi vtahovat do příběhů a pomoci jim se v tom vyznat, a to dělá dobrá žurnalistika i katecheze. Na rovině myšlení si ty dva přístupy mohou pomoct,v praktické realizaci však ne.

rozhovor s M. Otřísalem
 
DUCHOVNÍ PROSTOR DO MEDII
  
Média mohou být pro církev dobrým pomocníkem, ale také zlým pánem. Zkusme se jich nebát, neošklivit si je a začít s nimi kooperovat. Možná nás velká moc médií děsí, ale i tak bychom měli „nepřítele“ poznat, abychom s ním mohli bojovat. Pokud zůstaneme pozadu, je opravdu možné, že se staneme pro média a potažmo pro společnost směšnými.
Malý sbor na vesnici může dobře komunikovat s místními novinami, či rádiem. Pozvěte redaktora na nějakou akci mládeže, tak navážete bližší kontakt a máte naději, že přijde. Nezvěte ho rovnou na bohoslužbu, to by ho nejspíš odradilo.
Nesnažte se redaktorovi prodat svou pravdu, nechte ho pracovat, dejte mu prostor se rozhlídnout, buďte mu nápomocni a odpovídejte bez předsudků na jeho otázky.
Je výborné, když se vám podaří umístit do médií vlastní příspěvek. Nemá ale smysl snažit se pravidelně zásobovat noviny vlastními názory na kde co, natož čímkoli, co by budilo podezření z církevní propagandy. Tím byste pouze plnili redakční koš. Je třeba využívat příležitosti, kdy média kriticky probírají téma, které souvisí s křesťanstvím, s morálkou, s civilizací atd. Například církevní restituce, vztah Evropy a Islámu, rodinnou problematiku. Popřípadě kdy je nějaké významné výročí či den – třeba upálení mistra Jana Husa, Velikonoce, Advent… To znamená, musíte se trefit do agendy, kterou se média právě sama zabývají a nedoufat, že jim vnutíte agendu vlastní. Pak je šance uspět daleko větší – média sice nejraději otiskují vlastní názory, ale dávají také prostor lidem, kteří jsou v dané problematice považováni za odborníky, či autority.
Nechtějme rovnou šířit evangelium, mnohem důležitější je, aby si svět všimnul, že tu jsme a nejsme podivíni z minulého století. Ostatně touha po duchovnu je lidem vrozená – a současná krize dává duchovnímu rozměru ještě větší význam. Pravda, duchovní prostor, z nějž moderní doba vytěsnila Boha, v současné době okupují všelijací hochštapleři, sektáři a demagogové. Ale tak to přece nemusí být navždy a jakým jiným způsobem na sebe dnes upozornit než skrze média?
Schmarczová, Šárka
 
JE MÍSTO PRO NÁBOŽENSTVÍ V MEDIÍCH? ANO, ALE...
  
Církev by se měla angažovat ve světě komunikací. Globální komunikační síť se rozpíná a stává se den ode dne komplexnější; vliv médií na kulturu a její přenos je čím dál viditelnější. Kde dříve média informovala o událostech, tam jsou v současnosti události přizpůsobovány a tvarovány podle potřeb médií. A tak se vztah mezi realitou a médii stal spojitým, což je velmi ambivalentní jev. Na jedné straně se tak mohou stírat rozdíly mezi realitou a iluzí, ale na druhé straně se otevírá bezprecedentní možnost zpřístupnění pravdy mnohem širšímu okruhu lidí. Úkolem církve je ujistit se, že druhá z možností se stane realitou.
Svět médií se může někdy zdát lhostejný, dokonce až nepřátelský ve svých postojích ke křesťanské víře a morálce. Je tomu tak proto, že v mediální kultuře je hluboce zakořeněný typicky moderní postoj, že jedinou absolutní pravdou je, že neexistují absolutní pravdy – a pokud by existovaly, byly by pro lidské chápání nedostupné a tudíž irelevantní. A z tohoto pohledu záleží nikoli na pravdě, ale na „story“; tj. jestliže je nějaké téma chytlavé nebo má nosný příběh, pak se pokušení nebrat pravdu na zřetel stává takřka neodolatelným. Výsledkem pak je, že svět médií se zdá být nakloněn evangelizačním snahám asi stejně jako pohanský svět apoštolské doby.
Církev má integrovat své poselství do kultury vytvořené pro moderní komunikaci. Takže je potřebná nová horlivost, nové metody a nové vyjádření myšlenky náboženství. Představivost a kreativita jsou dvě slova potřebná pro pastorální práce v církvi.
Církev v sociálních sdělovacích prostředcích spatřuje Boží dar, protože spojují lidi, aby spolupůsobili na Božím díle spásy (Communio et Progressio č. 2).
Novinové sloupky, rozhlasové mikrofony, televizní kamery a počítačové obrazovky jsou prostředky, od kterých moderní společnost přejímá jejich morální a spirituální orientaci. Je-li to pravda, je podstatné, aby se církev účastnila na výchově veřejného mínění, které vyjadřuje všeobecné hodnoty současné společnosti, aby i ona sama byla přítomna na těchto nových místech se svými novinami a časopisy, se svými rozhlasovými stanicemi a rozhlasovými programy a televizí, se svým hlasem pravdy a lásky.
Je třeba konstatovat, že česká média mají problém pokrývat náboženství jako takové. Pro západní sekulární média je církev dnes především oblíbeným fackovacím panákem: když je okurková sezóna, vždy se najde nějaký případ pedofilního kněze nebo alespoň jiný důvod, proč vylíčit církev jako instituci, snažící se všemi silami kazit lidské radosti, zejména ty sexuální.
Všeobecně se dá říci, že existuje veliká dezinformovanost o církvi a její činnosti a zároveň veliká kritika vůči církvi. „Prodávají“ se dobré bulvární zprávy, dělá se karikatura křesťanské kultury. Dosti dobré místo mají všechny zprávy, které prezentují nějaký konflikt církve se státem. Často se objevují útoky na křesťanské hodnoty (rodina, manželství…). V ČR a dalších bývalých komunistických zemích se řeší v médiích otázky církevního majetku, vždy s velmi kritickým akcentem na církev, která je prezentována jako „chudá“ instituce, která chce co nejvíce peněz.
Ale měli bychom se zeptat, proč se to děje? V médiích je patrná touha, aby náboženství nehrálo žádnou roli ve veřejném životě, aby se stalo jen soukromou věcí. Ve veřejných věcech není přijatelné slovo „církev“, jako by se církev mohla stát konkurentem médií při formaci veřejného mínění společnosti.
Velikým problémem, který ještě utvrzuje takovouto situaci, je to, že málokde se najde v běžném komerčním tisku novinář, kterého by zajímalo něco jiného než vztah církve k potratům, antikoncepci a celibátu, případně ke svěcení žen. Novináři se v českém prostředí příliš neorientují v náboženské tématice a píší o otázkách náboženství bez „náboženské kultury“, a pak se objevuje mnoho chyb. Seriózní světové deníky mají zpravidla velmi vzdělané specialisty na církevní otázky. U nás jsou v této věci prakticky všechna naše média (snad s výjimkou některých rádií a veřejnoprávní TV) – i ta nejseriózněji se tvářící – spíše stále na úrovni bulváru. Vymlouvají-li se na to, že jsme společnost nezajímající se o náboženství, je to komické – i ona (vedle nás samých) za to nesou svůj díl viny.
Je třeba upozornit, abychom byli spravedliví, že ne vše je tak „špatně“. Můžeme najít také některé pozitivní zkušenosti s tím, jak je prezentováno náboženství a církevní tématika: život papeže (jeho cesty, smrt, volby…), svěcení nového biskupa, liturgické časy (advent, Vánoce, Velikonoce…), charita, kultura... Ale jen tématicky, protože obsahově pořád tyto zprávy obsahují nedostatky.
A co dělat, aby situace byla lepší? Vychovávat budoucí novináře na fakultách, aby se lépe orientovali v náboženské tématice a trochu pozapomněli na předsudky o církvi. Je na místě také formovat budoucí kněze a duchovní k otevření se vůči médiím, abychom se médií nebáli. Je to první krok ke změnám.

Autor je knězem augustiánského řádu, vedoucím tiskového střediska České biskupské konference a vyučuje na katedře mediálních studií na Karlově univerzitě v Praze.

Povencho, Juan
Biblický odkaz: 
1 Korintským 6,12
Autor: 
Otřísal, Michael
Autor: 
Schmardzová, Šárka
Autor: 
Povencho, Juan
Rok vzniku: 
2006