Slavte vždy Hospodina!
Na věky dobrý jest,
v milosti připomíná
spasení svého zvěst.
Všecky, jež vykoupil,
z východu, od západu,
ze zemí shromáždil
přes bludných pouští řadu.

Vedl je cestou přímou
do města k bydlení.
On pro duši žíznivou
má pramen ztišení.
Vyvodí z temnosti
vězně, ze smrti stínu,
div je to milosti
před zraky lidských synů.

Brány měděné láme,
závory železné.
Blázen, kdo sám se klame
a pokrm odmítne;
volá­‑li v soužení
jen ještě k Hospodinu,
má vysvobození
z všech úzkostí a stínů.

Hospodin lidským synům
posílá Slovo své,
vyrve je smrti stínům,
uzdraví chorobné.
Ať chvály oběti
se zpěvem přinášejí
a s vděčnou pamětí
o skutcích vyprávějí.

Na vodách loď kdo řídí,
na mořských hladinách,
ti Páně skutky vidí
i divy v hlubinách.
Vlny se vichrem dmou,
hned k nebi loď se vznese,
zas v hloubku propastnou
bez vlády propadne se.

Tu vzkřiknou k Hospodinu,
on bouři utiší,
hrozbu vln ve vod klínu
promění v zátiší.
Plavci se veselí,
břeh žádostivý kyne,
div Boží viděli:
Buď slaven, Hospodine!

Nechť tam, kde lid se sejde,
Pán vyvyšován jest!
V starších kdo radu vejde,
vzdej nejprv Bohu čest.
On v zemi vyprahlou
zas prameny vod vrací
a žehná úrodou
polí a vinic práci.

On též na vládce hříšné
snížení dopouští,
nechává bloudit pyšné
po bezcestné poušti.
Však chudých nevinu
z útrapy vyzdvihuje
a nuzných rodinu
jak stádce rozmnožuje.

Upřímní když to vidí,
jsou rozveseleni.
Nepravost hanbu sklidí
a zajde v mlčení.
Jen moudrý toho dbá
a milost Páně mnohou
jej učí modlitba
poznávat myslí novou.