Pamatuj, člověče, proč tě Pán Bůh stvořil
a nad stvoření vše proč tě tak povýšil / – proto, abys jemu sloužil.

Bůh tvůj učinil tě k podobenství svému,
přijal tě za dítě; tys však Otci svému
nechtěl sloužiti věrnému.

On tě byl do ráje postavil krásného,
v němž jsi, rozum maje, ctít měl Otce svého,
ale ty ses spustil jeho.

Utrácíš svá léta, svévolně jen hřešíš
a rozkoší světa bídnou duši těšíš,
zlého života nelepšíš.

Pravdě jsi odporný, pneš se nad jiného,
s bližním jsi nesvorný, milovník jsa zlého,
pyšný, nemaje nic svého.

Krátký věk na světě, léta tvá pominou,
jako rosa v létě tvé útěchy zhynou.
Kéž bys dal se cestou jinou.

Pokoř se v tichosti, volej k Bohu svému
a žádej milosti sobě nehodnému,
Kristu důvěřuj samému!

Otče milostivý, pro smrt Syna svého
slyš hlas můj truchlivý a mne nehodného
přijmi na milost pro něho.

Útočiště sobě nekladu jiného
kromě tebe, Bože, věře v tě samého.
Protož potěš mne smutného!

Duši svou poroučím já tobě samému,
na milost se spouštím Pánu Bohu svému.
Buď mi milostiv hříšnému!