Otce nebeského
pochvalme z milosti,
neb nám Syna svého
poslal z vysokosti,
v božství sobě rovného
a velmi milého,
kterýž se v Panně vtělil,
když se čas naplnil,
potom se narodil.

Jehož narození
ve velké nízkosti
řídkým zde na světě
bylo jest v známosti.
Žádali prorokové,
mnozí i králové,
chtíce viděti v těle
věrných Spasitele,
nebeského Krále.

Všichni ho žádali,
nemnozí poznali,
ale kdož přijali,
místo v srdci dali.
Moc takou z něho vzali,
v níž ďábla přemohli.
Tělo, svět potlačili,
vůle své se vzdali,
proň vše opustili.

Kteříž jej milují,
s ním jsou v jedné vůli,
skutkem následují,
živi býti v něm chtí.
Toť oni z něho mají,
z jeho zasloužení,
za něž sám se přimlouvá,
jejich hříchy snímá,
setrvání dává.

Kriste narozený,
pro nás na svět daný,
račiž posilniti,
v dobrém rozmnožiti,
abychom ctnostně žili,
v pokoře bydleli,
tě více nehněvali,
věrně pracovali,
milosti žádali.

K čemus nás přivésti
ráčil z své milosti,
v tom rač dáti růsti,
také setrvati.
Světlu, jímžs nás osvítil
a v srdcích roznítil,
ó nedej uhasnouti
ani ho zatmíti
tělesnou žádostí.

Ó dejž utěšení
v nebeské radosti,
věčné přebývání,
kdež je všeho dosti,
kdež tě andělé chválí
v nevýmluvné slávě,
s nimi spolu chváliti,
nikdy nepřestati,
bez konce na věky!