Když bral se zástup lidu Páně
z pout egyptského vězení,
když vycházel rod vyvolený
z tmy modlářského zmatení,
tu byli všichni Božím chrámem
a Hospodin sám jejich králem.

I moře tenkrát ztišilo se
a ustoupilo na chvíli.
A řeky proud se nazpět vrátil,
když do jejich vln vstoupili.
I hory, jež vždy pevně stály,
se v základech svých rozhýbaly.

Co stalo se ti, moře vzpurné,
proč uteklo jsi náhle zpět?
Proč, řeko, vlny tvoje bujné
svůj zastavily prudký let?
Proč skákaly jste, hory, kopce,
jak přestrašené v zmatku ovce?

Jak nemá třást se země celá,
když Panovník sám blízko je!
A kterak by se nezachvěla,
když Bůh náš moc svou zjevuje!
On v jezero vod skálu mění
a studni hloubí ve křemeni.