Jako jelen mučen žízní
po tekoucích vodách řve,
tak, můj Bože, ve své trýzni
blízkosti já žádám tvé.
Jako země vyprahlá
žízní tebe duše má.
Kdy už, Pane, ve svém chrámě
zjevíš nám své mocné rámě?

S pláčem chléb svůj denně jídám,
duše moje běduje,
svět když mým se směje bídám,
ptá se mne: „Kde Bůh tvůj je ?“
Hořem duši vylívám,
že už cestou nezpívám
tam k Siónu zpěvy díků
tobě, svému Slitovníku.

Duše, proč tak teskníš ve mně ?
Proč ten pláč a bolný sten?
Čekej, doufej, Bůh tvůj zjevně
ohlásí se ve svůj den.
Dárce tvého spasení
tvůj žal v radost promění.
Dobrořečit budu jemu,
Spasiteli předobrému.

Jak to, že jsi pozapomněl
na mne, Bože, skálo má,
že nepřítel můj mne trápí
a mně na cti utrhá?
Jako rána v kostech mých
den po dni je jeho smích,
s kterým škodolibě ptá se:
„Kdeže Bůh tvůj ukrývá se ?“

Všechna vlnobití tvoje
valila se ze všech stran.
Pozved­neš­‑li oči svoje,
vím, že budu zachován.
Nesmírná tvé lásky moc
včas mi přijde na pomoc.
Na věky tě budu ctíti,
Pána, Boha svého žití.

Proč se tedy ve mně rmoutíš ?
Proč jsi smutná, duše má?
Čekej, vždyť Bůh sejme tvou tíž
a pro tebe radost má.
Jistě přijde na pomoc,
spasitelnou zjeví moc,
zarmoucenou mysl zhojí,
na věky mne upokojí.