Jen Bohu patří zem,
on svěřil ji nám všem, zde domov máme.
Již odlož strachy své,
věř zprávě radostné, jež pouta láme.

Čas užij ze všech sil,
ten, jenž svět vytvořil, naději dává.
Duch svatý ve zlých dnech
nám vleje nový dech. Buď Bohu sláva.

Jdi směle k lidem blíž,
ten, který nesl kříž, dál zve nás k lásce.
Proto se k službě měj
a pravdu druhým přej! Proč stál bys v dálce?

Tak neztrať svou chuť žít
a s jasnou zprávou jít, když tma se šíří.
Uprostřed našich vin

Zpívejme píseň naděje
bratrům a sestrám plačícím.
Ať se vám srdce nechvěje!
Těší nás Ježíš, Boží Syn.

On každou ztrátu mění v zisk,
i propast hrobu prozáří,
on v každé nouzi jde nám vstříc
a vrací úsměv do tváří.

Dík, že ti můžem odevzdat
člověka, jehož milujem,
jen ty mu můžeš život dát
a plnost lásky v nebi svém.

Ať božská tvoje dobrota
i ve smrti ho občerství,
puklý zvon jeho života
přetaví ve zvon vítězství.

Pomoz nám, Pane, ve smrti
říci ti ano poslední,

Ježíši, světlo života,
potěšení všeho světa,
na zemi nejsem nežli host,
uděl, ať jsem hříchů svých prost.

Mám před sebou prázdnou cestu
k tvému nebeskému městu.
Tam je má vlast zaslíbená,
krví tvojí vysloužená.

Tvé svaté bolestné rány
jsou mé duše jisté schrány,
v nichž by se skryla holubice
a nebála se vichřice.

Když mně smrtí tuhne srdce,
budiž slovo tvé má svíce.
A když nakloním své hlavy,
přej mi, Kriste, věčné slávy.

Tvůj kříž berla k putování,
tvůj kříž mé odpočívání.

V náruč Boží, zpět do země,
tělo jak sémě vkládejme,
vděčné ať zazní zpívání
o naději zmrtvýchvstání.

Zem lidská těla zrodila,
moc Boží ducha vzbudila,
duch k Bohu se zas obrací,
však těla v prach se navrací.

Na věky tam nezůstanou,
v den soudu z hrobů povstanou,
až hlas polnice andělské
svolá k trůnu syny lidské.

Vstávají z prachu zmaření,
milostí Boží spaseni,
osvíceni jeho slávou,
v ní nový život naleznou.

Těšme se tím i v tento den,

Pojď a viz, kolik je krásy v jejích očích!
Myslí na Boha živého
a z rukou vrásčitých
tak mocná síla vychází,
vždyť pouští vše, co má, nic nezbývá.

Prázdnotu a nahotu nás lidí bídných
naplnil věčný, svatý Bůh.
I teď se dotkl sám
té křehké ruky podané.
Tu slyšíš andělských šustot křídel.

Svět na okamžik v tom tichu nekonečném
jako by zastavil se sám.
Na bolest nemyslí,
kdo Bohu dává vše, co má,
a milost přijímá v odevzdání.

Pojď a viz, jak milosrdně k nám Bůh shlíží.

Tma a pusto kolem je,
ztracen jsem a sám,
ani na krok nevidím,
nevím, kam jít mám.
Nablízku mi, prosím, buď,
před zlým ochraňuj,
veď mě dál, ať nezbloudím,
Pane Bože můj.

Dávej mi chléb života,
manou pohosti,
živou vodou ze skály,
láskou z milosti.
Mám-li žízeň nebo hlad,
na mě pamatuj,
a když klesám, zvedni mě,
Pane Bože můj.

Jako oblak veď mě dál,
veď mě celý den,
v noci jak sloup ohnivý
buď mi přítomen.
Jako lidu na poušti,
tak mi ukazuj,
kterou cestou mám se dát,

𝄆 Do tvých starostí, smutků, úzkostí
přišel ten, kdo má tě rád, a z nich tě vyprostí. 𝄇
Králů Král, pánů Pán
je nám bez rozdílu všechněm zvěstován.

𝄆 V temnotách našich dnů zapal oheň, který nezhasíná,
nikdy nezhasíná v nás.
V temnotách našich dnů zapal oheň, který nezhasíná,
nikdy nezhasíná v nás. 𝄇

Svou spásnou mocí, Otče náš,
vln divý neklid krotíváš
a přívaly vod bouřících
ty držíš v pevných hranicích.
Rač chránit ty, kdo v bouřích jsou,
na moři rukou laskavou.

Vždyť, Pane, ty jsi slovem svým
dal ztichnout větrům bouřlivým,
po hřbetech vln jsi kráčíval,
na loďce v bouři klidně spal.
Rač chránit ty, kdo v bouřích jsou,
na moři rukou laskavou.

Nad bouřemi a pustinou
ses vznášel, Duchu svatý. Tmou
zaplálo světlo života,
tak zjevena tvá dobrota.
Rač chránit ty, kdo v bouřích jsou,

Kriste, neustále hledáš každého, kdo po tobě touží a domnívá se, že je ti vzdálen.

Připrav nás, prosíme, abychom v každý čas dokázali položit svého ducha do tvých rukou.

Protože tys nás už nalezl, zatímco my tě ještě hledáme.

Ať je naše modlitba sebeubožejší, vyslýcháš nás daleko víc, než můžeme tušit a uvěřit.