Pojď a viz, kolik je krásy v jejích očích!
Myslí na Boha živého
a z rukou vrásčitých
tak mocná síla vychází,
vždyť pouští vše, co má, nic nezbývá.

Prázdnotu a nahotu nás lidí bídných
naplnil věčný, svatý Bůh.
I teď se dotkl sám
té křehké ruky podané.
Tu slyšíš andělských šustot křídel.

Svět na okamžik v tom tichu nekonečném
jako by zastavil se sám.
Na bolest nemyslí,
kdo Bohu dává vše, co má,
a milost přijímá v odevzdání.

Pojď a viz, jak milosrdně k nám Bůh shlíží.
Svou lásku znovu dává nám,
v ní slabé přijímá,
ztracený ráj nám navrací,
rozbité posbírá, k sobě přijme.