Jsi naděje v zlých dnech,
když svět uvadá,
vzdor kamenům všem
ve mně smíš růst.
Buď zrno, jež vzklíčí
a úrodu dá,
buď žencem,
skliď chválu z mých úst.
A když jitro svůj svit rozprostře na tvou zem
a den nový vzejde nám, chtěj ve mně růst.
Kéž jsem v rukou tvých skryt bezpečně před vším zlem.
Sám mne požehnej,
požehnej lid svůj a svou zem.

Jsi vlídnost, když málo
je laskavých dnů,
v čas mrazivý vlož
do mě dech svůj.
Buď jiskra, co žár zas
dá vyhaslým snům,
buď plamen,
spal ve mně hněv můj.
A když jitro svůj svit rozprostře na tvou zem
a den nový vzejde nám, chtěj ve mně vzplát.
Kéž jsem v rukou tvých skryt bezpečně před vším zlem.
Sám mne požehnej,
požehnej lid svůj a svou zem.

Jsi radostí stálou
tam, kde zmizel smích.
Když vládne zmar, vlij
do mě chuť žít.
Buď hlas, co žal zmírní,
buď zář v očích mých,
buď píseň,
jež mnou bude znít.
A když jitro svůj svit rozprostře na tvou zem
a den nový vzejde nám, chtěj ve mně znít.
Kéž jsem v rukou tvých skryt bezpečně před vším zlem.
Sám mne požehnej,
požehnej lid svůj a svou zem.