Měl by si každý vzpomenout,
když v mracích duhu vidí,
𝄆 že za Noého přišel soud:
Bůh ztrestal vzpurné lidi. 𝄇
Když Pán Bůh viděl, co zlého
je v lidském pokolení,
𝄆 že nikdo kromě Noého
v něm spravedlivý není, 𝄇
že zlovůle a násilí
teď celou zemí vládne,
𝄆 že všichni všechno zkazili
a nikde lásky žádné, 𝄇
tu rozhodl se vyhladit
vod přívalem vše živé,
𝄆 jen Noé směl si koráb sbít
a čelit vodě divé. 𝄇
I v trestu je Bůh milostiv,
vždy ještě možnost dává,
𝄆 by život dál šel jako dřív,
svým slovem napomáhá. 𝄇
Sám tehdy jednat začíná:
„Ať vejdou do korábu
𝄆 i Noemova rodina
a od všech tvorů v páru. 𝄇
Tím nevyhyne žádný rod,
jejž stvořil jsem svým slovem,
𝄆 až rozběsní se množství vod
a rozleje se kolem.“ 𝄇
Tak stalo se. Vše zmizelo
v té hrozné vodní spoušti
𝄆 a náhle pršet přestalo:
Pán svoje neopouští! 𝄇
On způsobil, že nad zemí
zas čerstvý vítr vane,
𝄆 že nad vodními pláněmi
loď na pohoří stane. 𝄇
Dál klesá vodní hladina
a opadává příval,
𝄆 zem osychat už začíná
a povrch je, jak býval. 𝄇
Když Noé koráb opustil
a na zemi stál opět,
𝄆 hned Pánu oltář postavil
a zapálil mu oběť. 𝄇
Pán přijal jeho zápaly
a smlouvu stvrdil pevně,
𝄆 že nikdy vodní přívaly
nezničí život země. 𝄇
Kdykoliv slunce zářením
se oblouk duhy sklene,
𝄆 ať je to pro nás znamením
té smlouvy zpečetěné! 𝄇
228
Zdeněk Coufal, Buď tobě sláva, 1981 / 2018 | Zdeněk Coufal, Buď tobě sláva, 1981

