Je dobré, když člověk v tichosti
čeká na spásu od Hospodina.

Recitace:

Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti. Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla. Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti.

Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil. Když úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.

Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších. Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce. Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.

Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela. Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré. Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“

Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed. Má duše se rozpomíná a hroutí se ve mně.

Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.

Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. Můj podíl je Hospodin, proto na něj čekám.

Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.