Blaze nehodnému, hřích svou vládu ztrácí,
člověku hříšnému Bůh zlým neodplácí.
Blaze hledajícím, Bůh před pádem chrání,
k lidem volajícím s lítostí se sklání.
Noc i den mne svírá hrůzou marných cílů,
milosti se vzpírám, strach mi vzal mou sílu.
S nadějí, co zbývá, chci jít k Pánu svému,
vše, co dřív jsem skrýval, nést milostivému.
Bůh slyšel můj nářek, zná hlas zoufalého,
světlem svojí tváře odvrací od zlého.
Útočištěm stal se, úzkost ze mne smývá,
zvěstí o své spáse v trápeních těšívá.
Proto v časech temných svárů lží a práva
volání všech věrných znít ať nepřestává.
Zloba neublíží, zkázy žár nespálí.
Pán chce nést, co tíží, kámen v nás odvalí:
„S moudrostí a péčí dám ti znát, kam kráčíš,
pochopit, co léčí, nač ti síly stačí.
Nesluž jen svým vášním, zvíře k nezkrocení,
budeš lidem zvláštním, vírou proměněným.“
Radujte se, přímí, jásej, spravedlivý,
Bůh s věrnými svými dál činí své divy.
Žít jen z vlastní síly zbývá svévolníkům,
těm, kdo milost sdílí, Pán dal píseň díků.
46
Miloslav Esterle | Písně duchovní evanjelistské, 1564

