Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?
Proč už mě neslyšíš? Na tebe čekám.
Vzdálil ses ode mne,
od mého volání,
marně tě vyhlížím v bezesné noci.

Svatý jsi Hospodin, velebný, důstojný,
k tobě lid přichází vzdávat ti chválu.
V tebe vždy doufali, v stínu tvém skryli se,
ty jsi jim dopřával uniknout zmaru.

Co jsem já proti nim?
Ubožák bez jména.
Ponížen, ostouzen, zavržen všemi.
Volají s posměchem:
„K Bohu se obracel,
ať si ho zachrání, když je mu milý.“

Na svět mne přivedla
milost a láska tvá,
od chvíle zrození ty jsi mým Bohem.
Nebuď mi vzdálený,
znaven jsem úzkostí,
na pomoc nikoho jiného nemám.

Nenávist kolem mne
hladově obchází,
jako vosk srdce mé v nitru mém taje.
Jako střep ze džbánu
vyschla už síla má,
jazyk můj lepí se, sražen jsem v prachu.

Vysvoboď duši mou,
zachraň to jediné
z objetí temnoty, ze strachu smrti.
Tak jsem tě volával
v úzkosti nejvyšší
a ty ses, Bože můj, až ke mně sklonil.

O jménu přesvatém
vypovím bratřím svým,
před celým lidem tvým vzejde má chvála.
Kdo před ním bázeň má,
ať chválí jej a ctí,
potomci Jákoba, Božího lidu.

K Bohu se navrátí
vzdálené končiny,
přijdou se poklonit lidé všech zemí.
O tom, co učinil,
budou dál vyprávět
dcerám i synům svým na věky věků.