Lochtačka

Povedené setkání mládeže během všednodenního zimního večera by mohlo začínat rozcvičkou. Účastníkům se během ní prokrví mozky, pročistí klížící se oči a zahřejí orgány kolem co nevidět rozpáleného srdce.

Zkuste si na zkoušku vyzkoušet jednu rozcvičku velmi kolektivní: každý se snaží zlechtat ostatní a sám sebe zlochtat nenechat. Nepředstavujte si, jak takové svíjející se klubko může vypadat, vytvořte si jej. Výhod klubka je mnoho, v každém případě se velmi nasmějete, pak se také ochmatáte, čímž se hned na úvod setkání poznáte a sblížíte, zaječíte si, ale hlavně se nasmějete.

Klubko nemá žádného určeného představitele, předcvičovatele, který by se doma musel připravovat. Stačí upozornění, že rozcvička právě začíná a upozornění o konci už vyplyne spontánně samo. Uvidíte. Jestli se vám zdá, že jde o zábavu pro malé děti, vězte, že tomu tak není. Se stářím a špatnou životosprávou se práh lechtivosti zvyšuje, tzn. postupně musíme být drážděni víc a víc, abychom se alespoň pousmáli. Agrese z lidí pak uniká jinými ventily, než těmi smíchovými a vedle osobních deprivací dochází ke změně celospolečenského klimatu. Je tedy žádoucí udržovat si práh lechtivosti na úrovni, která je přirozená pro zhruba devítileté holky/dvanáctileté kluky.

V pozdějším věku je dobré trénovat, tedy aspoň jednou týdně se účastnit nějaké lochtačky. Tak jako u ostatních mládežnických programů číhá i zde nebezpečí v lidech, kteří by se snad náhodou nechtěli rozcvičovat. Takovým radím: utajte svou nechuť, jinak hrozí že právě vy se stanete první rozcvičovanou osobou. Dokud ostatním nedojde, že se mohou lochtat také navzájem. Nezúčastněným pozorovatelům se může taková rozcvička zdát dosti úchylnou záležitostí, ale to tak křesťané mají už dlouho. Někdy je nutné, aby se pro své i okolní dobro chovali nekonvenčně.

Vojta Veselý (z časopisu Bratrstvo 9/2003.)