Vždy, Pane, dobře svým jsi činíval:
Jákobův kmen vyvedls z vězení,
svého lidu hříchy jsi přikrýval
dávaje sám jich všech odpuštění,
anižs popouštěl své prchlivosti,
nýbrž svůj hněv zaměnils milostí.
Kéž i k nám, Bože, se zas navrátíš
a hněv svůj prudký od nás odvrátíš.

Zda se na věky hněvati míníš?
Zda chceš po všechny věky horliti?
Zda nikdy nás zase neobživíš,
by v tobě tvůj lid moh se těšiti?
A mnohé ač jsou naše hříšnosti,
však ukaž nám hojnost své milosti,
pro mnohá naše tě popouzení
ó nezbavuj nás svého spasení.

Ač co do naříkání mnohého?
Co mluví Bůh, chci rozvažovati.
On poskýtá svým všeho dobrého,
by chtěli bláznovství jen nechati.
Těch jistě blízké jeho spasení,
kdo svatou bázní jsou ozdobeni.
Aj, jde čas, že pak velebnost Páně
zjeví se v této naší krajině.

Tu se dobrota s vírou potkají,
spravednost, pokoj stanou pospolu,
země nijak víry nezatají,
spravednost z nebe popatří dolů.
Dá hojnost Pán i těch věcí časných
i země vydá hojnost úrod svých,
tu bude spravedlivý řád vzdělán
a po všem světě bude zachován.