V těžký čas zármutku svého
vzýval jsem Boha samého,
svůj hlas k Bohu jsem vznášel,
dokud mne nevyslyšel.
A tak čím mi bylo tíže,
bych jej sobě měl vždy blíže,
tím víc jeho pomoci
hledal jsem dnem i nocí.

Však má duše, jsouc svírána,
byla potěšení prázdna,
neboť Bůh můj mne děsil,
čím víc jsem na něj myslil.
Ačkoli jsem ho vždy vzýval,
v úpění svém se modlíval,
můj duch v těžkém truchlení
byl v bolestném sevření.

V tom mém velkém naříkání
zbavil jsi mne mého spaní,
musel jsem se snížiti,
ani nemoh mluviti,
až jsem myslí pokojnější
patřil na časy někdejší,
v nichž Bůh milosrdenství
věrným svým činil množství.

Tu jsem i na to vzpomínal,
co jsem někdy Bohu zpíval,
laskavého jej znaje,
čest mu za to vzdávaje
se vší ducha horlivostí.
Když jsem všechno s bedlivostí
v srdci svém rozvažoval,
tím jsem se posiloval.

Což mě Pán Bůh, můj ochránce,
zahnal od sebe dokonce?
Zdali pak již na věčnost
přede mnou skryl svou milost?
Zapomněl snad své lítosti,
již projevoval v hojnosti?
To pak byla by smrt má,
však Pán proměnění dá.

Hojněji bych v tom prospíval,
vždy jsem sobě připomínal
divné skutky tvé, Pane,
zdávna tebou činěné.
O tvých divů mocném díle
myslil jsem i mluvil mile,
slávu tvou v něm spatřuji
a všem toto zvěstuji:

Tobě, Bože, čest a chvála,
cesta tvá je svatá, stálá,
jistě není jiného,
Bože, tobě rovného.
Ty jsi vpravdě ten věčný Pán,
jenž věci divné činíš sám,
ty své moci netajíš,
v známost ji všem uvádíš.

Tys silou ramene svého
vyprostil ze jha těžkého
potomky Jákobovy
i syny Josefovy.
Tvou moc vody pocítily,
zděšeny se zastavily,
oblak spustil déšť hojný,
vydal i zvuk přehrozný.

I země se hrozně chvěla,
když tvá noha tam kráčela
přes moře vod násilných,
kde nezbylo stop žádných.
Ale stádo lidu svého,
Mojžíšem vyvedeného,
k pastvám vedeš rozkošným,
pokoj dáš vyvoleným.