V těžký čas zármutku svého
vzýval jsem Boha samého,
svůj hlas k Bohu jsem vznášel,
dokud mne nevyslyšel.
A tak čím mi bylo tíže,
bych jej sobě měl vždy blíže,
tím víc jeho pomoci
hledal jsem dnem i nocí.

Však má duše, jsouc svírána,
byla potěšení prázdna,
neboť Bůh můj mne děsil,
čím víc jsem na něj myslil.
Ačkoli jsem ho vždy vzýval,
v úpění svém se modlíval,
můj duch v těžkém truchlení
byl v bolestném sevření.

V tom mém velkém naříkání
zbavil jsi mne mého spaní,
musel jsem se snížiti,