Společenství jako komunita

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2005
 
Rozhovor s ThLic. Mgr. Michaelem Martinkem
Ptali se Marie Medková a Tomáš Groll
 
Michael Martinek v současné době vede
církevní vyšší sociálně pedagogickou
a teologickou školu Jabok v Praze, kde
žije v tříčlenné komunitě. Je řeholníkem
salesiánské kongregace římskokatolické
církve, jejíž posláním je práce
s mládeží.
V čem spočívá život v komunitě?
V čem se liší od života v rodině?
Jde o vytvoření skupiny, společenství lidí,
kteří spolu žijí a jsou schopni základní
věci života spolu sdílet - společné bydlení,
finanční hospodaření, osobní vztahy.
Není to ale těsná trvalá vztahovost jako
manželství, protože naše komunity se
personálně obměňují. Během desítek let
řeholního života vystřídám několik komunit
a v každé žiji s jinými lidmi.
Náhrada rodiny?
To už bych neřekl. Trošku mi někdy vadí
bezmyšlenkovité srovnávání komunity
s rodinou. Je tam prvek společného
života jako v rodině, ale není to taková
vztahová hloubka nebo trvalost, která
je dána manželstvím a dětmi. I v rámci
společného života je v komunitě víc samostatnosti
a svobody každého jedince.
Každý máme spoustu zájmů, vztahů a aktivit,
o kterých ti druzí třeba ani nemusí
vědět.
Je něco, co vám komunita bere?
Určitě kousek svobody. Základní dvě věci
navenek viditelné jsou společné bydlení
a společné finanční hospodaření. Takže
jistým způsobem jak v té otázce finanční,
tak v otázce životních podmínek je to
ztráta kousku svobody. Víc mě nenapadá.
Spíš mám pocit, že mi daleko víc dává.
Má vaše komunita nějaký přesný řád,
denní pravidla…?
U nás je řád spíš propojen s pracovním
řádem. Od půl osmé v kapli máme školní
mši a před ní se scházíme na společnou
komunitní modlitbu. Po mši je společná
snídaně a pak se rozcházíme do svých prací.
Během dne se potkáváme a vždycky se
najde nějaký bod, kdy se setkáme všichni
tři. Třeba večerní zprávy. Středu večer
máme rezervovanou, tu prožijeme spolu.
Říkal jste, že vaše společenství je
řeholní. Znamená to, že máte každý
osobní řád duchovního života?
Tady se trochu prolíná to společné a to
osobní. Způsob života máme trochu jiný
než v klášteře, ale osobní závazek je v podstatě
totožný. V římskokatolické církvi řeholník
jakékoli kongregace, ať má jakýkoli
způsob života, se stává řeholníkem tím, že
složí slib chudoby, čistoty, poslušnosti.
To je osobní závazek, který každý z nás
v dávné či blízké minulosti složil, a tím
jsme vázáni. V rámci tohoto závazku je
určitá podoba nebo určité množství modlitebního
života. Naším posláním je práce
s mládeží. A máme naši vlastní spiritualitu
salesiánskou, která je postavena na
principu modlitba prací, modlitba v akci.
Modlitební život máme propojený s praxí,
na množství času stráveného přímo modlitbou
se neklade tak velký důraz.
Máte čas či příležitost být sami, když
přijdete domů?
Záleží na osobě, každý má jinou potřebu
být sám. V našem případě je ta míra hodně
rozdílná, ale respektujeme se navzájem.
Každý má svou buňku, svůj pokojíček
s předsíňkou a vlastním sociálním zařízením.
Takže, když se kdokoli z nás do toho
svého prostoru zavře, tak to, co se děje ve
společných prostorách téměř nevnímá.
A pak taky není problém říct, že potřebuji
prostě zmizet, odjet na víkend.
Není život v komunitě uzavíráním se
před světem?
Záleží na řádu. Naše zaměření je vyloženě
sociálně otevřené, komunikativní. Když
se tady bavím s lidmi v práci, kteří mají
své rodiny, zjišťuji, že my řeholníci v komunitě
máme osobních kontaktů navenek
někdy víc než oni. My se té naší „rodině”
zas tak věnovat nemusíme, protože jsme
dospělí chlapi. Těch lidí, se kterými se
stýkáme, ať už jako kamarádi nebo v různých
pastoračních vztazích, těch máme
daleko víc než člověk mimo komunitu.
Jak jste se dostal do této komunity?
Můj provinciál řekl: „Hele, potřeboval
bych, abys skončil ve Fryštáku a šel na
JABOK. Přemýšlej o tom. A kdyby sis myslel,
že by ti to sedlo, byl bych rád.” Toto
je forma poslušnosti v naší podobě. Není
to nějaký příkaz bez řečí, je to forma nabídky,
otázky a člověk se může dostatečně
zodpovědně k tomu postavit.
Co dává komunita společnosti?
Jednak v té individuální podobě se každý
člen komunity nějak výrazně pro společnost
angažuje v rámci pracovního zařazení
i v rámci svých dobrovolných aktivit. A určitě
právě na základě hluboké křesťanské
motivace je ta angažovanost každého člena
komunity v průměru větší než angažovanost
běžných lidí. I proto, že ti mají své
prvotní poslání v rodině. A druhá rovina,
komunita jako celek. Konkrétně u nás na
JABOKu, všichni nás více méně vidí jako
komunitu. Vidí nás, jak tady společně
bydlíme, nějak nás znají. A právě, že to
jsou kolegové nebo studenti, před nimi se
nedá hrát divadlo. Vnímají kvalitu našich
vztahů. A podle toho něco usuzují o našem
způsobu života, věrnosti závazku, který
jsme dali a jistým způsobem to může být
příklad k vytváření vzájemných vztahů,
pokud naše svědectví je dobré, positivní.
Může být někdo z komunity vyloučen,
když je rušivým elementem?
Jakmile někdo složí celoživotní řeholní
sliby, je trvale členem provincie, kongregace
jako celku. Z řádu může být člověk
vyloučen pouze v případě velmi vážného
veřejně viditelného selhání. Co se vyloučení
z komunity týče, je to v kompetenci
provinciála. Ten citlivě hledá jinou komunitu,
kde by se ten člověk mohl zapojit.
A jinde to pak třeba funguje.
Je v komunitě něco jako vedoucí?
Vždycky je ustanoven jeden vedoucí.
U nás se používá označení ředitel. Ten
má určitou pravomoc, ale když je komunita
jen o pár lidech, všechno probíhá
dialogicky a bratrsky.
 
KOMUNITA
Miriam Junová
Přestože komunita patří k základním
sociologickým pojmům, samotný pojem
není chápán jednoznačně. Neexistuje jednoznačná
definice (sociolog G.A. Hillery
shromáždil téměř sto různých definic komunity!)
S pojmem komunity se pracovalo
už od vzniku sociologie, systematicky
zkoumána byla až počátkem 20.století.
Samotný termín představuje obec v nejširším
slova smyslu. V sociologii je komunita
spojena s tradiční společností
(společnost před dobou industrializace,
globalizace). Zde je komunita dána lokalitou
a jedinci, kteří se v ní nacházejí,
navzájem se dobře znají a jsou spolu v aktivních
jednoznačných vztazích. Všechny
potřeby jejích členů jsou uspokojeny,
komunita je soběstačná. Komunita jim je
bezpečným místem, jistotou, domovem.
Život pouze v komunitě je ale zároveň
značně zkreslující, je odtržen od reálného
života, jedinec jako by si vytvářel vlastní
mikrosvět (únik z nejistého okolního
světa?). Modernizací došlo k rozmělnění
základních znaků komunity (mezilidské
vztahy i potřeby jsou méně jasné), nakonec
se ztrácí i sepětí s konkrétní lokalitou.
Komunita už nemá pevné ukotvení,
vyskytuje se v mnoha různých podobách
(komunita vědců, umělců, …).
 
MŮJ OSOBNÍ PORADCE...
Pavel Jun
Mám osobního poradce pro styk s veřejností.
Ne, nezískal jsem velkopanské
způsoby. Myslím, že ho máte taky, totiž
jeho kolegu, beztak od stejné monopolní
firmy (Snake, Eden, s.r.o.)
Ten můj osobní poradce pro styk s veřejností
(dále už jen OPPSV) mě všude provází
a radí mi co a jak. Šeptem mi pomáhá
s hodnocením lidí, které potkávám.
Učí mě je posoudit i odsoudit. Myslet
pragmaticky. Často mi říká: „Soustřeď
se na svoje zájmy“. A: „Buď diplomat“.
Nebo: „Dávej si přece pozor na to, jak
působíš.“
Učí mě opatrnosti. Napovídá mi, kdy se
vyhnout a někdy mě pošle do boje. Učí
mě, jak udělat dojem a nutí mě k tomu.
Uč í mě chování. Udržovat správnou
vzdálenost. Ukáže včas na vznikající
pouta. Vede k obezřetnost i. Učí plnit
správně roli.
Neustále mě napomíná. Často se na mě
zlobí. Probouzí ve mně pocit méněcennosti
a ohroženosti.
To on mě naučil oblékat! Nemyslím na
šaty. On je spíš přes brnění, převleky
a masky.
Takže mám osobního poradce pro styk
s veřejností. Jako vy.
Jen se chci zeptat: taky se vám podařilo
párkrát mu utéci? Nebo spíš někdy odešel,
protože „př i tomhle nemohl být“,
za tohle nechtěl převzít odpovědnost,
možná se za vás styděl?
Já párkrát prožil chví li, kdy jsem na
hodnocení, posuzování, souzení, „hodnotu“,
varování, chování, roli... a kus
místa mezi mnou a druhým docela zapomněl.
Vnímal jsem druhého v „nahotě jeho
tváře“. A on asi mě. Nebyl mezi námi kus
místa, kam by se můj poradce „vešel“.
Nikdo nám neprostředkoval . Nebyly
vedlejší myšlenky, pocity, motivy. A...
proč to bylo docela. Jinak, než to mělo
být podle varování mého poradce...?
Bylo to Tak Dobré.
Nejčastěji, opakovaně a z vláštním
způsobem jsem to zaž il ve skupině.
Ta většinou musela nejprve prožít
bolestné chvíle, kdy naši „OPPSV“ dělali, co mohli. Varovali
nás. Upozorňovali, že t i „druzí
za to nestojí“, na to, jak jsou jiní. Pak
na nebezpečí, které tu je, říkali: „tohle
je šílené“ a ukazovali dveře ven. Někteří
z nás odešli. (I já jsem dvakrát odejel.)
Ale z nějakého důvodu párkrát pár lidí zůstalo a...
A pak, když naši OPPSV postupně neochotně
zmizeli..., se všechno změnilo
tak, že to bylo předt ím nepředstavitelné.
Vznikla aspoň chvílemi pouta,
která nesvazovala. Komunikovalo se ne
s opatrností a podezřením a pragmaticky
a na povrchu a přes myšlenky a z odstupu,
ale tak – z hloubky srdce a bez
strachu a s takovou radostí...! Svlékla
se brnění, sundaly se masky. Čas plynul
jinak. Práce se dělala jinak. Energie bylo
tolik navíc...
Může se tomuhle ř íkat „komuni ta“
– zvláštní způsob komunikace, za vyloučení OPPSV?
Mohu to tak mít i s Bohem, co myslíte?
 
anketa
Komunita je parta. Pokec. Důvěra. Pohoda. Sdílení. Alena, 22 let
• Společenství svázané více než parta kamarádů. Mají nejen společné zájmy, ale
také cíle, hodnoty, životní styl, sny. Vzájemné pouto je prostě uloženo hodně hluboko
a velice pevně. Vlastimil, 29 let • Komunita je společenství lidí, kteří
jsou k sobě něcím, více či méně těsně, vázáni a komunikují spolu. Například sbor,
rod nebo třeba open source programátoři. Přemysl, 27 let • Pro mě je
komunita společenstvím živých organismů byvše vespolek k uspokojení minimálně
jedné jsoucí podstaty žití, třebas lidských jedinců tlachajících u piva. Rád bych věřil
tomu, že na rozdíl od člověčího stáda komunita zachovává alespoň základní prvky
kultivovanosti, tedy že si již jmenovaní pivní mozoulové provoplánovaně nebudou
mlátit půllitry přes hlavu, ale jimi cinkat na znamení svornosti. Petr, 33 let
• Skupina lidí, které spojuje touha dělat, myslet, tvořit „něco jiného“. Funguje asi
jako „stát ve státě“: vedení, pravidla, síť komunikace, byrokracie, zahraniční politika…
V dobrém i špatném smyslu. Hana, 23 let
Otázka příště: „ Kdy se prostor mění v chrám?“
 
SKAUTSKÝ ODDÍL KOMUNITOU? Alena Popelová
Většina skautských oddílů, které znám
osobně nebo z doslechu, rozhodně jsou
komunitou. Někdy připomínají až komunu.
V oddíle, kam jsem chodila jako
13-tiletá holka, na výpravách kolovaly
svačiny do posledního drobku. Nepodělit
se by si přece nikdo nedovolil.
Myslím, že mladší děti (vlčata a světlušky)
společenství tolik nevnímají, víc si
všímají osobností vedoucích a zábavnosti
programu, výpravy a schůzky jsou pro
ně asi jako kroužky a školní výlety. Pro
puberťáky, kteří vytrvají, a hlavně pro
rovery (skauty od 15ti let) je oddíl hlavně
banda vrstevníků. Skauting staví výchovu
na společných zážitcích v přírodě, při
práci, při sportu a také vyžaduje hodně
vašeho volného času. Takže jednotlivci
toho mají spolu hodně za sebou.
Když má oddíl problémy, všichni zúčastnění
to bolestně nesou a důkladně to
trápení rozebírají na takzvaných radách...
Nic se v oddíle dlouho neutají...
V oddílech bývá ke slyšení svérázná hantýrka,
notoricky známé fórky a historky,
které jsou pro nově příchozí nepochopitelné,
jakkoli se skauti snaží být otevření.
Nepochybně je oddíl skvělý prostor
pro výměnu názorů na všechno možné,
v oddílech se potkávají děti z různých
církví s dětmi bez vyznání - samé užitečné
zkušenosti.
Někteří lidé dokonce říkají, že se jim oddíl
stal druhou rodinou, že je v pubertě
ovlivnil víc než rodiče. Mnozí si také
nacházejí v oddíle partnera, dokonce se
pak i doma oslovují přezdívkou!
Myslím, že diagnóza je tedy jasná, v dobrém
i v tom horším: co oddíl, to živá komunita.
Autor: 
Junová, Miriam
Autor: 
Martinek, Michael
Autor: 
Jun, Pavel
Autor: 
anketa
Autor: 
Popelová, Alena
Rok vzniku: 
2005