Říkat ne! (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2004
Být sám svůj
Samozřejmě ano. Uf!
Filip Keller, farář pro mládež ČCE

 

Co nás vede k tomu, abychom odpovídali samozřejmě ANO, i když tušíme – nebo taky ne, protože na to přijdeme až později -, že (si) tím zaděláváme na problém (Uf!)? Proč je tak těžké říct NE, aniž by nás hryzalo černé svědomí, že jsme někoho odmítli, nechali ho v bryndě, že jsme se zachovali nekřesťansky?
     • Nechceme zklamat důvěru – když po mně někdo něco chce, asi očekává, že to zvládnu, udělám. Vkládá do mne naději, důvěřuje mi. Přece nemohu odmítnout! Navíc, když řeknu NE, může si to onen druhý vysvětlit tak, že s ním (s danou věcí) nesouhlasím, že se mi nelíbí, co po mně chce. Ale to tak není! Jenže když řeknu ne, určitě to tak pochopí. A navíc: když teď řeknu ne, neodepíše mne? Neřekne si, že nemá smysl mě o cokoli žádat? Nepřestanou se mnou druzí počítat?
     • Chceme pomoci – věc, která se po mně chce (předpokládám, že jde o smysluplné žádosti), je dobrá, objektivně je potřeba ji udělat, já mohu přispět, je mým úkolem se na ní podílet.
     • Nejsme přece sobci – jistě je mnoho věcí v našem životě, které jsou důležité, ale tohle je pro druhé, netýká se to jenom mne, takže to má přednost. (Miluj svého bližního, buď služebníkem všech, čteme v Bibli.)
     • Trpíme spasitelským komplexem – vím, že na to mám, vím, že bych to udělal dobře. Nejen to. Vím (nebo si to alespoň myslím), že bych to udělal líp než jiní. Když do toho nepůjdu, mohlo by se to nepovést, určitě by to nedopadlo dobře, byla by to škoda.
     Jistě je důležité umět si vzájemně pomáhat, nestarat se pouze o sebe, ovšem samozřejmé ANO může být leckdy daleko horší než uvážené NE. Zklamat důvěru můžeme několikerým způsobem. Jeden nezanedbatelný je, že něco slíbíme a pak nejsme s to svému slibu z nějakých důvodů dostát. Nemáme kapacitu na to, abychom to či ono zvládli. Nemůžeme být na dvou místech najednou, ani se nedokážeme přesouvat světelnou rychlostí. Auto má pouze pět míst a den 24 hodin. Že chceme pomoci ještě neznamená, že můžeme. Zároveň řekneme-li NE, neznamená to, že nechceme, ale jednoduše nemůžeme. Naším ANO zaděláváme na problém nejen sobě. Proto je lepší s čistým svědomím dokázat říct NE. To nemusí hned znamenat, že jsme sobečtí. Jistě, objektivně vzato je potřeba to či ono udělat, rád bych ti pomohl, ale nemohu, protože buď bych nezvládl něco jiného, musel bych upozadit někoho jiného, nebo bych obojí udělal špatně. ‚Uf!‘ by se pak netýkalo jenom mne, ale taky tebe. Zvlášť v případě spasitelského komplexu se ono ‚uf!‘ honí často v hlavách druhých, ne vždy v té mé, protože se velmi těžko přiznává, že jsem něco, v čem jsem byl „zaručeně“ lepší, nezvládl. Být sám svůj v titulku nechce říct: být sám pro sebe. Ani to nemá být polemika s odpovědí na první otázku Heidelberského katechismu, která mluví o tom, že jedinkým potěšením v životě a smrti je, že nejsem sám svůj. Tady jde o něco jiného. Být sám svůj chce říct: buď tím, kým jsi. Nepřetvařuj se, nenechej se ovládnout tíží okamžiku (ten má velkou váhu, všimli jste si tolika „teď“ výše?). Uvaž co je v tvých silách, co ještě můžeš. Do toho jdi. A co prostě nezvládneš odmítni a neměj kvůli tomu výčitky. Posuď, co bude ku prospěchu nejen druhým, ale i tobě, nejen tobě, ale i druhým. Na základě toho se rozhodni. Rozhodni se svobodně. A hleď se rozhodnout tak, abys svému rozhodnutí mohl dostát. Až se rozhodneš, „neufej“.
Biblický odkaz: 
2 Paralipomenon 24,6
Biblický odkaz: 
Matouš 17,24
Autor: 
Keller, Filip
Autor: 
Pokorný, Pavel
Rok vzniku: 
2004