O rozsévači

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2005
 
Kolikrát si člověk posteskne, jak málo lidí
pozná onu úžasnou sílu, která je uložena
ve víře. Jak málo z těch, kdo se setkali
s křesťanstvím, pochopí důležitost vztahu
k Bohu. O kolik dobrého se ochuzují.
Třeba ti sympatičtí chlápci, s nimiž jsme
debatovali před měsícem do noci v podniku
za rohem. Škoda, že se nepřišli do
kostela ani podívat, a přitom to byl tak
hluboký duchovní rozhovor.
To ten mladý pár, co sedával v předposlední
řadě vpravo, to bylo něco jiného.
Chodili pravidelně, i na střední generaci.
A kdyby jim to nebylo hloupé, chodili
by snad i s dětmi do náboženství. Kolik
ti toho museli načerpat! Ale už se delší
čas neukázali. Že už by to bylo víc než
dva měsíce? Tolik nadšení, jako měli oni,
snad nedá dohromady zbytek našeho
sboru. No jo, měli …
Nebo spolužáci. Když jsem je zval,
aby se přišli podívat na jednu
skvělou akci, tak se
jeden s úšklebkem
zeptal: „A ty tam musíš?“
Další se začali
pochechtávat. Zkusil
jsem jim to vysvětlit,
že to není povinnost.
Nevím, zda se to povedlo.
Nedorazil ani
jeden, i když se tu
a tam ptali na něco,
co je z mého výkladu
zaujalo.
Připomínají vám ty stesky něco? Je to
skutečnost, v níž jsme sami namočeni.
A když si člověk vezme do ruky Bibli,
aby se trochu potěšil, přečte si o misijních
úspěších apoštolů a o rozmachu
první církve, pocit vlastní neschopnosti
druhé oslovit se ještě prohloubí.
Co když ale dojde na podobenství
„O rozsévači“?
Ježíš už nějaký čas putuje Galileou, káže,
uzdravuje. Pocit blízkosti Boží se sype
shůry jako zrno z ruky rozsévače. Padá
a padá – a dopadá. Sype se – a všude ho
leží plno. Kdekdo slyšel, viděl, v zástupu
chválil Boha. Ale opravdu s Ježíšem
je stále jen ten malý hlouček učedníků.
Ostatní si poslechnou, podebatují. Ale
zrno dopadlo na nábožensky udusanou
půdu a ani nevzklíčilo. Jiní se párkrát
objeví, ale jejich zájem brzy zchladí
další události. Nebo ho sežehne žár jiné
Superstar? A další jsou zardoušeni tíhou
toho všeho, co jako věřící musí, trní
povinností je drásá tak, že se všeho
raději zbaví. Kde nic, tu nic – jen
ten malý hlouček
učedníků.
Má nás těšit, že nebyl
žádný „zlatý“
věk, kdy dát druhým
zahlédnout skvělost
víry bylo snadné?
Že dokonce Ježíš
své první učedníky
musel utěšovat, aby
nezmalomyslněli?
I to na nás může zapůsobit.
Ale on je tu ještě závěr: „A jiná
zrna padla do dobré země a vzcházela
a rostla, dávala úrodu a přinášela užitek
třiceti i šedesáti i stonásobný.“
Biblický odkaz: 
Marek 4,1–9
Autor: 
Mostecký, Aleš
Rok vzniku: 
2005