Láska, nebo zákon?

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2001

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ano jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

 

Četl jsem jednou kritiku křesťanství spisovatele Ludvíka Kundery. Vyčítal křesťanům, že jasně stanovená pravidla Mojžíšova zákona nahradili mlhavým pojmem lásky, který svojí neurčitostí umožňuje, aby se pod ní schovalo takřka cokoli.

    Uvědomuji si, že to tak opravdu často je. Láska pro nás bývá výmluvou, kterou si často zdůvodňujeme neochotu přijmout náročnost spravedlnosti a pravdy. Láska, kterou vykládáme zcela po svém, pro nás bývá argumentem, který nám dovoluje, abychom pominuli, že je třeba hledat a respektovat, co je obecně spravedlivé, poctivé a pravdivé.

    Proto je dobré slyšet, že už Ježíš předjímá podobné nepochopení u svých stoupenců. Mojžíšův zákon Ježíš neruší a nenahrazuje něčím jiným. Je to cesta, kterou jde, jejíž smysl naplňuje. Jít za ním tedy neznamená vyměnit jednu cestu, jednu věrouku za jinou - třeba židovskou za křesťanskou, s tím, že zákon je tvrdý, kdežto láska je milosrdná. Zdůrazňuje-li Ježíš lásku, pak jen proto, že mu se zákonem souzní, že se v ní naplňuje spravedlnost, kterou zákon ukládá. Jeho spory se zákoníky nejsou o tom, zda zákon ano nebo ne, ale co mu opravdu odpovídá, jaké jednání ho naplňuje.

    Ježíš, stejně jako později apoštol Pavel, vyhlašuje lásku jako naplnění zákona nikoli proto, že by ho změkčovala, ale proto, že osvobozuje spravedlnost od sobectví, které ji deformuje a omezuje, když jako její cíl vidí jenom svoji čistotu. Komu jde o to, aby prokázal svoji dobrotu, ten se striktně drží jen daných požadavků a přijímá jen ty, které jsou splnitelné, protože potřebuje mít splněno, potřebuje se vykázat.

    Nebudete-li v přístupu ke spravedlnosti jiní, pak jste vedle, říká Ježíš. Nepřijmete -li spravedlnost tak, aby vás vždycky přesahovala, abyste s ní nikdy nemohli být hotovi, abyste si nikdy nemohli samolibě říct, že máte splněno, nepřijmete-li spravedlnost jako stálou výzvu, která má probouzet váš odpovědný zájem o druhé, pak se se smyslem zákona míjíte. Ten tu není proto, abyste si na něm dokazovali svoji mravní uvědomělost, ale proto, aby vás vedl a inspiroval k životu ve prospěch druhých.

    Proto nestačí plnit, byť sebedůsledněji, jednotlivá přikázání. Proto je třeba přijmout ono neomezené ''miluj'', ve kterém na sebe člověk bere riziko odpovědnosti, neboť se nikdy nemůže ujistit, že splnil, co měl. Ve kterém nestačí ani to, že jsem neudělal nic zlého, ve kterém jde o to, zda jsem pomohl, zda jsem k radosti někoho přispěl.