Do kostela to stačí (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2004

Do kostela

to stačí

Barbora Veselá

Kostely byly přebohaté. Vznosné klenby, těžké textilie,

obrazy v drahých rámech, zlacené sochy, monstrance,

baldachýny, bohaté oltáře, vůně svící, barevné odlesky vitráží,

ornamenty... vší tou nádherou, přepychem a uměním

byl oslavován Bůh. Jen tím nejlepším, tím nejkrásnějším

od nás, od lidí.

Avšak čeho je moc, toho je příliš. Protestanti na to nahlíželi

jinak. Unaveni předmětnou bohatostí, která časem

stále víc vystavovala na odiv dovednost lidských rukou

a hlasitě volala, co všechno lidé dokáží svému Bohu vyrobit,

koupit a zaplatit, vyhlásili krásu střídmosti. V bílých,

čistých kostelích a modlitebnách odpočíval jejich zrak a oni

se tak mohli soustředit na svou cestu k Bohu skrze slovo,

hudbu a zpěv.

Oslavování a velebení Boha hudbou a zpěvem ve svých

střízlivých modlitebnách dokázali rozvinout do pěkné košatosti

a pestrosti a my dodnes z této tradice čerpáme. Zpíváme,

hrajeme a posloucháme Slovo. Na kázání jsme velmi

nároční. S oblibou posloucháme vyhlášené kazatele a kvůli

nim navštěvujeme sousední sbory. A zpíváme. Zpěvník

máme obsáhlý a přibyly i dodatky. Velmi nám záleží také

na nadaných varhanících. Leckde je možno uslyšet mnohé

jiné hudební produkce i pěvecké sbory máme.

To, co v kostele posloucháme, je pro nás velmi důležité,

ale co s tím, co v kostele vidíme? Jaké je to místo, kde každou

neděli před Boha předstupujeme?

Radikální rozhodnutí našich protestantských předků bylo

ryzí a přesvědčivé: na nádheře místa nezáleží, k sejitím

nad Slovem poslouží světnice, stodola i palouček. Jistě

tenkrát neměli na mysli nezájem o bohoslužebné prostředí.

Bylo prosté proto, že tomu tak chtěli. Zůstal takto zřetelný

postoj i nám? Víme, proč to v našem kostele právě takhle

vypadá? Kostel je veřejný a každý nový návštěvník je vítán.

Jak na něj zapůsobí interiér místa, na který my jsme zvyklí

a už o něm ani nepřemýšlíme? Co o nás vypovídá? Jak

se v něm sami cítíme? Nebo je to lhostejné? A je to vůbec

důležité?

Jsme stvoření obdařená smysly. Pět nám jich pomáhá

poznávat svět, žít, neublížit si, bavit se, radovat se i bát.

Co k tomu Bible?

Pavel Pokorný

Lid staré smlouvy, Izrael, věnoval

chrámu (a ještě předtím stánku

úmluvy) a jeho vybavení značnou

pozornost. Hospodin sám ústy

Mojžíše přikázal vše zhotovit z vzácných

materiálů na vysoké řemeslné

a umělecké úrovni (popsáno třeba

v Ex 25 – 27). Jeruzalémský chrám

byl krásný a jeho zničení je důvodem

k pláči (Pl 2,15).

Centrální místo chrámu, jeho

krása a dokonalost jsou odkazem

k místu, které uprostřed Božího

lidu zaujímá Hospodin sám. Proroci

nekritizují nádheru chrámu, nýbrž

záměnu chrámu za Boha – k čemuž

dochází, když lid Boží přestává naslouchat

Božímu Slovu a spoléhá

na pouhou existenci chrámu a jeho

kultický provoz (Jr 7,1-11).

Ježíš navazuje na proroky. Putuje

ze vzdálené Galileje do chrámu,

aby zde slavil svátky. Vyhání penězoměnce

a prodavače obětního

zvířectva z chrámového nádvoří

(L 19,45-46), protože sloužili

snadnému a hladkému kultickému

chodu, který člověka od setkání

s živým Bohem spíše vzdaluje. Ježíš

předjímá zkázu chrámu římskými

vojsky (L 21,5) a nad městem

pláče (L 19,41-44).

Bible se brání pohanskému

zbožštění chrámu. Bůh na něj

není vázán (Sk 7,48), jeho sídlem

je celé nebe i země. Chrámem

(příbytkem, svatyní) Božího Ducha

je člověk (1 K 3,16-17). Bible

zároveň lid Boží vybízí, aby si toto

vše o Bohu a člověku připomínal

společně (Žd 10,25). A když už

tak nevšední a krásné věci máme

slýchat na společných shromážděních

v nějakém baráku (kostele či

modlitebně), pak ať je to prostor

nevšední a krásný.

Jsi přece krásný...

Pavel Prejda

Do kostela to stačí

Hospodine,

svatý a dobrý Bože,

Kráso našeho života!

Odpusť upjatost našich myslí.

Domníváme se, že slova o Tobě všechno vypoví.

Musíš se nám smát.

Odpusť strohost našich modliteben.

Myslíme si, že prázdné zdi, staré židle a vybledlé

záclony nás Tobě přiblíží.

Vymlouváme se na prostotu a jednoduchost naší

tradice.

Svou pozornost prý tak upínáme jen na Tebe

a nechceme se rozptylovat.

Odpusť neútulnost našich kostelů.

Zašlé omítky, roztřepené ubrusy a léta neleštěné

dlaždice

vypovídají spíše o nás, než o Tobě.

A mnohdy přitom stačí jen málo

a chrám Páně se stane domovem též člověku.

Odpusť syrovost našich far.

Svých domů si hledíme více, než místa, kde

se setkáváme s Tebou.

Špinavé záchody, zaprášená okna, skladiště

v kanceláři.

Jsme příliš zaměstnáni starostmi o Tvou církev,

než abychom se právě tímhle zdržovali.

Odpusť

všechnu ponurost, nevlídnost, kýčovitost, lacinou

všednost.

Ty šedivé okamžiky

kdy na Tobě chceme za každou cenu šetřit.

Bože,

Jsi přece krásný

a v kráse promlouváš.

Nebo ne?