Tak to teda PÁN BŮH S NÁMA! Vánoční hrátky - Poděbrady 1993 - podle Zd.Šorma I. P A S T Ý Ř I (PASTÝŘI NA BETLÉMSKÝCH PLÁNÍCH. JE VEČER, VÁNOCE, ZIMA A TMA. JEN OHÝNEK NABÍZÍ LEPŠÍ NÁLADU. A TU NAJEDNOU FUNĚNÍ JAKÉSI. TO FILIP S JUDOU ODKUDSI SE HRNOU - A MĚLI TO AS ŘÁDNĚ DO KOPCE.) FILIP: Tohle nám byl čert dlužen! JUDA: Já to pořád nemůžu pochopit. Takovejch lidí! Vždycky je tu pusto, prázdno, a najednou - ani si není kam sednout! Co se to děje, prosím vás? FILIP: Čert nám to byl dlužen! ISACHAR: Pánové, kudy to bloudíte, kde se to touláte nocí? EFRAIM: A že jste nějak rozladění, copak, copak? JUDA: Ále! Že prý "na jedno". Tak jsem se dal přemluvit, táhnu se s ním až dolů do Betléma... FILIP: Čert nám to byl dlužnej... JUDA: Tam vám je lidí. Davy, davy! Hospoda praská ve švech! Vůbec jsme se nedostali dovnitř. Tak nabito! Samej cizinec - a domorodec aby si hledal novej lokál. Jenže kde? Všude je to stejný. Davy, davy! Samej cizinec! EFRAIM: Houby samej cizinec! To jsou přece rodáci, staří dobří rodáci. Na tyhle dny bylo přece vyhlášeno všeobecné sčítání lidu. Všichni musej domů, všichni se musej dostavit a hlásit se. JUDA: Jo ták! Já tušil, že to nebude samo sebou! FILIP: Čert nám to byl dlužnej! ISACHAR: Člověk by nevěřil, kolik rodáků odsud pochází, že? Taková díra, ten Betlém, a kdo všechno se tu nenarodil, co! JUDA: No, když se to vezme s týhle strany, my se vlastně nacházíme na docela významným místě! FILIP: Čert nám to byl dlužnej! EFRAIM: No já bych teď pár dní na Betlém opravdu raději zapomněl. To bude jen zmatek nad zmatek. FILIP: Čert nám to byl dlužnej! EFRAIM: Buďme vděční za ten klídek tady. Važme si toho, že tady se nám nikdo nenarodil a snad nenarodí a nepožene se nám sem teď hlásit! ISACHAR: Ale proč by se taky někdo chodil hlásit sem, do chlíva, prosím tě? EFRAIM: Jakobys nevěděl! Pánové nahoře si to vždycky nějak zorganizujou. Potřebují si čas od času zjistit, kolik vlastně těch poddanejch mají, kolik mají daňovejch poplatníků... ISACHAR: Co je jim do toho, kolik nás je?! EFRAIM: To by ses divil! Ti mají i ty naše ovce spočítaný! ISACHAR: Kdyby to byli aspoň naši lidi! Ale tihle cizáci? Římáci! JUDA: Pššššššš!! FILIP: Čert nám to byl dlužnej! JUDA: Pššššššš!! ISACHAR: Cizáci jsou to, Římáci! A jestli chceš slyšet nadávku: Syčáci jsou to, Římáci ... Kde je naše právo na sebeurčení?! JUDA: Pššššššš!! EFRAIM: Nech ho. Kdopak nás tady slyší? A navíc má pravdu, ne? Kde je naše hrdost?! Ztratila se, zašla spolu se slavnou dobou našich králů! JUDA: S dobou králů? Vždyť krále máme! ISACHAR: Ale jdi ty! Takového šaška? Copak to je nějaký král, Herodes? JUDA: Pššššššš!! FILIP: Čert nám to byl dlužen! JUDA: Pššššššš!! ISACHAR: Jaképak pšššššššt? Copak tomu chlapovi leží na srdci?! Vlastní pohoda a důležitost! Plazí se kvůli tomu před císařem... Hamba! Representace národa! JUDA: No ale krále máme, ne? Lepší ňáký, než žádný, ne? ISACHAR: Když říkám král, tak myslím král! Myslím někoho, komu leží na srdci o b e c n é blaho. JUDA: Jo takový král? To by ovšem bylo něco jiného. Nech si o něm zdát, snílku! Šťastný národ, který takového najde... EFRAIM: Takový se ovšem nenajde. Takový bývá leda dán. ISACHAR: Jo. A šťastný národ, který si toho pak dovede vážit. JUDA: Jenže! Haha! Copak je to možný - král - a takový klady? EFRAIM: No přece ... ISACHAR: Zadrž! Vyzkoušíme ho. No?! Jakpak jsi dával pozor v Nedělní škole? Teď se pochlub? Král - klaďas. No? JUDA: Jo jo jo, něco se mi vybavuje... EFRAIM: No výborně! Ale co? JUDA: Ééééééé... ISACHAR: No - D! JUDA: D? EFRAIM: A! JUDA: A? ISACHAR: V! (ATD. VYJDE Z TOHO SAMOZŘEJMĚ "D-A-V-I-D") JUDA: Jo David!!! No to je jasný! No to jo, to je ovšem jiná! To byl pan Někdo! ISACHAR: No vidíš! Už víš! Konečně chápeš, o kom je řeč! JUDA: Ééééééé? ISACHAR: Vzpomínej! Bylo to napínavý... S tím náfukou, přece... S filištýnem... No, jak mu to natřel! - Né on jemu! Naopak! On jemu! Nó! Vzpomínej! JUDA: A jó! FILIP: No vidíš!!! Dívej! Támhle si to zrovna šine... (DAVID UŽ MEZITÍM PŘICHÁZÍ S POHVIZDOVÁNÍM A S BATOHEM NA ZÁDECH) JUDA: No to nám byl čert dlužen... II. Velkolepá scéna S GOLIÁŠEM (DAVID S BATOHEM) 1.STRÁŽ: Kampak, kampak, mladíku? Tady hledáš maminku? DAVID: Ale kdepak maminku. Za bratry jsem přišel. Jestli by nedostali vycházku. 2.STRÁŽ: Ale co tě vede, tady je válka, všeobecná pohotovost! Žádné opušťáky, žádné vycházky, všechno zrušeno. DAVID: Tak aspoň na pár slov, na bránu mi je zavolejte. Nesu jim nějaké zásoby. (NABÍZÍ Z BATOHU STRÁŽI MRKEV) A taky panu hejtmanovi, veliteli vašemu, 10 syrečků posílá táta. Zajímá ho, chtěl by zvědět, jak se vám tu daří... 1.STRÁŽ: A pod jakými jmény že tví bratří světem chodí? DAVID: Ach ovšem: Elíab, Abínádab a Šema. Tedy podle nového překladu. Po kralicku jsme jim říkali prostě Eliab, Abinadab a Samma - se dvěma em, prosím. 2.STRÁŽ: Tak ti jsou hned tady za bukem. Dobří chlapci, dobří! Můžeš na ně být hrdý! DAVID: Ahoj kluci! ELÍAB: Kde ty se tady bereš? ABÍNÁDAB: Tys nám tu teda vážně scházel! ŠEMA: Počkejte, nechte ho! Cos nám přines, Davídku, ukaž. (HRNE SE K BATOHU) DAVID: No přišel jsem se podívat. Táta posílá něco na zub. A jak prý se vám vede? ELÍAB: Ále, ani se neptej... ŠEMA: A maž rychle zpátky ke své harfě! ABÍNÁDAB: Tady se nepleť. ŠEMA: Tady jde do tuhého. ELÍAB: Tady to není pro takový kluky... ABÍNÁDAB: Go-go-go-goliáš!!! Zachraň se kdo můžeš! (NA PAHORKU V POZADÍ SE S HLOMOZEM VZTYČÍ GOLIÁŠ S HLÁSNOU TROUBOU A SE ZBROJNOŠEM, COŽ NA "NAŠÍ" STRANĚ VYVOLÁ PANIKU, BRATŘI A VŠECKO VOJSKO ZALÉZÁ DO DĚR...) GOLIÁŠ: (KE ZBROJNOŠOVI) Vidíš někoho? Já ne. (SLOŽITĚ ZVEDÁ HLEDÍ, ROZHLÍŽÍ SE) Kde jste kdo? Pojďte sem! Já vám naženu strach, vy bábovky třasořitky... (ZBROJNOŠ PODÁVÁ GOLIÁŠOVI HLÁSNOU TROUBU) Na vědomost se dává, abyste věděli, že proti nám nic nezmůžete! My máme moc! My máme sílu! My jsme vééélcííí! My máme pravdu! Vítězství je na naší straně! Vyzýváme všechny, aby se s tím smířili! Kdo nevěří, ať sem běží - jen ne všichni najednou, prosím vás, netlačte se - jeden stačí! Natřu mu to za všechny! Nóóó? kdo to bude? (KE ZBROJNOŠOVI) Vidíš někoho? Ti jen tak nevylezou. Přece tady nebudeme tvrdnout, pojď na pivo. (PYŠNĚ ODKRÁČÍ A BRATŘÍ VYLEZOU S ÚKRYTŮ) DAVID: Tak? Co bude? ABINADAB: Co, co bude? Maž domů! ELÍAB: Tohle není nic pro děti, to je pro skutečný chlapy, viděls, ne? DAVID: No to jsem teda viděl... ABINADAB: Mají moc, mají sílu. Utíkej, asi mají i pravdu! ELÍAB: A moc o tom doma nefantazíruj, pasáčku... DAVID: Copak vy to necháte jen tak? ŠEMA: Co máš jako na mysli, bráško? DAVID: No toho chvastouna, vy ho necháte při tom? ABINADAB: Jo, na tvoje úvahy jsme tady čekali, ty hrdino! ŠEMA: Počkejte! Musíme mu to vysvětlit. Přece nedáme na takové žvásty, brácho. Moudřejší přece ustoupí, ne? To tě nenapadlo? Tos to nepochopil? DAVID: Ahá... bratři: No vidíš! DAVID: Tak vy jste jako moudří? To jste chtěli říct? To jsem měl pochopit? - Takový Goliáš vám nestojí za to, že! bratři: No ano, přesně! DAVID: Jenže to by to tu kolem vás nesmělo tak páchnout, víte. Totiž strach, ten umí ze všeho nejdřív rozpumpovat především potní žlázy, víte. Takže člověk, který se bojí, se zákonitě začne potit, víte. Někdo víc, někdo míň, pravda, ale vždycky je to cítit. Každý pes to pozná! Takže když se bojíte, tak řekněte, že se bojíte, a nevymýšlejte si žádný řeči o moudrosti, jo! ABINADAB: No no no. Jen se nevytahuj! ŠEMA: Prcku! ELÍAB: Vejtaho, maž domů, než se tu něco semele! DAVID: Co by se tady tak mohlo semlít, prosím vás, když se jen schováváte? Kde je vaše víra, která vás přivedla do téhle bitvy? Vždyť vy toho burana málem vzýváte - vy mu dáváte za pravdu! Vy mu vlastně vytváříte příznivé veřejné mínění! Vždyť vy ho berete vážně víc, než on sám sebe. Zatím se zmohl jen na velký kravál! Nebýt vás, tak si ho nikdo ani nevšimne! Vzpamatujte se! ELÍAB: Hele, neprovokuj, jo. Když seš tak hrozně chytrej, tak si to zkus sám! (DAVID JDE) Kam jdeš?! DAVID: Říkáš, ať si to zkusím sám, tak si to jdu zkusit sám. 1.STRÁŽ: Tak hotovo, vyřízeno? Pozdravuj doma! DAVID: Ale kdepak. Jdu si teprve toho Go-go-goliáše najít. 2.STRÁŽ: Tak to prrr! To by ses musel napřed dovolit u krále! Zpátky! Tady není žádná kolonáda promenáda! 1.STRÁŽ: Tady nejseš v žádných lázních, tady je vojenské ležení! SAUL: Co se tady děje? 2.STRÁŽ: Ale tady takový kluk, prý jde na Goliáše, hahaha! SAUL: Chceš si asi prohlédnout, komu my tady zdatně čelíme, viď. DAVID: Ano. Slyšel jsem křik nějaký filištýnský. SAUL: A bojíš se, viď. Neboj se, jsem tady! DAVID: Bojím, jak by ne. Drsný má hlas, hrůzný zjev, ale chci s ním bojovat. SAUL: Jakže? Slyším-li dobře, ty a bojovat s Goliášem? Vždyť je to bojovník, nad jakého není: od mládí cvičený, hormonama živený, propagandou školený, dálkově vedený... Jen se podívej, jak hluboké za ním zůstávají šlápoty! (PODÁ MU DALEKOHLED) A co ty?! DAVID: Ale vždyť je to jen trouba! Hlásná trouba hlouposti a pýchy, nic víc. To jen náš strach z něho dělá obra. Strach má velké oči. Já vím, nic mu není svaté - a tím je nebezpečný. Ale o to spíš se mu musí někdo postavit! SAUL: Dobře díš, statečná slova znáš, všechna čest. Ale teď už běž domů, ať nemají starost. A vyřiď, že ses nám tu líbil, jaks nám to tu pěkně pověděl. Zdar. DAVID: Pěkně pověděl, pěkně pověděl... Jak by ne! Přece jsme o tom tolikrát mluvili v Nedělní škole, každou neděli se o tom u nás káže. SAUL: Nepřeháněj, mládenečku! DAVID: To byly jen řeči, které se hodí na kazatelnu, ale na bojiště už ne? SAUL: No no no! Abych snad mladého pána nesrážel v rozletu! Jak chceš! Když myslíš, že jsi takový hrdina... DAVID: Děkuji ti, králi, za podporu. (ODCHÁZÍ) SAUL: Stůj! Nespěchej. Musíš se přece vyzbrojit! Vybavím tě svými zkušenostmi, pravdami a názory. Vyzbrojím tě svým brněním a mečem. (KE SLUHŮM) Připravte ho k boji! (SLUHOVÉ ZAČNOU NAVLÍKAT DAVIDA DO SAULOVA BRNĚNÍ. CHRASTÍ TO A RACHOTÍ - ALE KDYŽ PAK CHCE DAVID VYKROČIT, NEMŮŽE SE HNOUT, UPADNE, POTÁCÍ SE, NEVIDÍ PŘES HLEDÍ... ) DAVID: No tohle! V tom mám bojovat? To je vězení a ne brnění! Nedá se v tom hýbat! Nedá se v tom dýchat! Není tu vzduch! Není tu duch! Pomóc, pomóc! Zachraňte mě! (VYPROSTÍ SE) Do takového zápasu se nedá jít za strašáka! Půjdu tak, jak jsem, jen se svým prakem - a se svou vírou! GOLIÁŠ: Hohoho, co je to tu za trpajzlika? To mi posílají jednohubku! Svačinku! To mě chtějí pobavit a rozesmát! Hodní, hodní, pohostinní! Tak pojď ty skrčku, dám si tě mezi dva chleby, udělám z tebe fašírku, rozčtvrtím tě, rozmačkám, rozsekám, roztrhnu jak žížalu... (ALE DAVID JDE, SEBERE GOLIÁŠOVI HLÁSNOU TROUBU A ROZŠLAPE JI. PAK UŽ JEN SLYŠÍME JEN PLECHOVÝ RACHOT A ZAHLÉDNEME PRCHAJÍCÍHO GOLIÁŠOVA ZBROJNOŠE. JÁSOT, SMÍCH A POD.) III. P A S T Ý Ř I (podruhé) (piseň V+W+J: "DAVID A GOLIÁŠ") JUDA: Ten mu to teda natřel! ISACHAR: Co? JUDA: Že mu to pěkně natřel, povídám. ISACHAR: On někdo něco natíral? JUDA: Ale - nandal mu to, myslím! ISACHAR: Nandal? Kam mu to nandal? JUDA: No - jakože mu dal, co proto! ISACHAR: Pro co? JUDA: Prostě mu ukázal, zač je toho loket! Viděls, ne? ISACHAR: Jakej loket, prosím tě? Proč by mu ukazoval loket? JUDA: Ach jo. ISACHAR: Jó, ty myslíš Goliášovi? No to jo. Tomu to teda natřel. To mu to fakt nandal, ten mu dal co proto, to mu teda ukázal, zač je toho loket! To teda jo! EFRAIM: Ale všimli jste si hlavně, jak to ukázal bratřím svým statečným? A Saulovi královi? A vlastně nám všem? FILIP: No ale Goliášovi nejvíc. To byl přece rachot! JUDA: To teda byl! Jeho pád byl véééliký. Tady všude padal. Jak dlouhý, tak široký - vždyť to fakt byl Goliáš jak Brno! ISACHAR: Brno? Kdys byl naposledy v Brně? To je náhodou větší! EFRAIM: Ale vy už mluvíte jak ti Davidovi bráchové. Copak jste nedávali pozor? Goliáš přece vůbec nebyl tak veliký! Na něj přece stačilo trošičku střízlivosti, trošku věcnosti, špetka vynalézavosti - jen to, co Davidovi dávala víra - a Goliáš byl najednou jen takový, jaký byl: tákhle malinkatej. FILIP: Ďjó David... Ten věděl, jak na to. Však se taky stal králem! JUDA: A jakým, panečku! To byly časy, mít takovýho krále. To byla radost! Ne jako dnes. Být tady dneska David, to by se to žilo, to by se to páslo! To by se to nadýmalo! FILIP: Nadýmalo? JUDA: No hrdostí, víš. Vždyť za Heroda aby se člověk leda styděl i před Římanama. EFRAIM: No - já bych se ani tím Davidem moc nechlubil. Vždyť to byl taky jen člověk. A někdy taky pěkně ubohý! Jen si vzpomeňte. Be...Be... Jak ona se to jen jmenovala? Bé - bé FILIP: Bébé? EFRAIM: Né bebe. David a Bé... (VZPOMÍNÁ) FILIP: Abé? EFRAIM: Né! FILIP: David a bé? A bé? A bé? Á bé cé... EFRAIM: (VZPOMÍNÁ) Nó! Bé-, bé-, bé... ISACHAR: Co tady bečíte jak ovce? JUDA: Bébébé! EFRAIM: Jo! Bétsábé! Ta to byla! To znáš, né? FILIP: Éééé... Né. ISACHAR: Co tys v té nedělce dělal? EFRAIM: Podívej, támhle ti zrovna sedí, támhle se zrovna pěstí, v kosmetickým salónu. Ale takhle na očích!? FILIP: No toto! ISACHAR: Jo. Toto je Betsabé. JUDA: A tady jde David s Josafatem, podívejte. FILIP: Tohle že je David? Ten se ale změnil! ISACHAR: Změnil. Je starší. A hlavně už je taky králem. FILIP: Proto mi tak připomíná Saula! EFRAIM: Pšššššt! Poslouchejte! IV. Pokleslá scéna S BETSABÉ (DAVID KRÁL S JOSAFATEM. STRANOU PŘED ZRCADLEM ČEŠOU BETSABÉ.) DAVID: Ty, Josafate - co je to za ženskou? JOSAFAT: Za kým? Jo za ženskou! To je přece Betsabé, Davide. DAVID: To je teda kus, to ti povím. A která že Betsabé? JOSAFAT: Ale králi! Máš smůlu, ta je stejně vdaná... A ty máš ostatně dost jiných žen. To by ti mohlo stačit, né. DAVID: (PRO SEBE) Stačit? Stačit by mohlo. Ale nestačí. (VZPAMATUJE SE) No dovol, co si o mně myslíš? Zajímám se, starám se - leží mi na srdci obecné blaho všech mých poddaných! I těch provdaných. - A čípak že je tahleta, jakže se jmenuje? Bébébé? JOSAFAT: Betsabé, králi. Jejího pána přece znáš, určitě. Uriáš se jmenuje, Chetejský. Vždyť zrovna teď v plné polní - ve jménu tvém válčí s Ámonem... DAVID: Jakou já mám smůlu? JOSAFAT: Prosím? DAVID: Tys říkal, že mám smůlu! JOSAFAT: Já? DAVID: No ano, říkals to. A já ti říkám, že si hrozně odporuješ. Všiml sis toho, jak ty si odporuješ? Ty řekneš například, že já mám smůlu, že je vdaná. Budiž. Správně. Je vdaná. Ale pak řekneš: muže má v boji, v plné zbroji... Cha! Jak ty si odporuješ! Kdo tady má smůlu, co? Já? Přemýšlej, prosím tě! JOSAFAT: Ale králi, kam to míříš? Obávám se, že ti - DAVID: - nerozumíš? Pořád nerozumíš! JOSAFAT: Obávám se naopak, že tentokrát ti rozumím. DAVID: Nic proti Uriášovi nemáme, že... Je to statečný a věrný služebník, má naši plnou důvěru, že... Hmmm. Ať tedy bojuje s našimi nepřáteli jak se sluší a patří, že. My jsme mu tady zatím povinováni královskou péčí o jeho rodinu, že... JOSAFAT: Ovšem, králi. DAVID: Co oko nevidí, to srdce nebolí. Hlavu vzhůru, Josafate! JOSAFAT: Ale králi! DAVID: No no no. Jen klid. To je normální. Mé úvahy i činy přece vždycky udivovaly přímočarostí a nebojácností. JOSAFAT: To snad nemyslíš vážně, králi. DAVID: Jenom mi, prosím, neříkej, že moudřejší ustoupí! Tyhlety poraženecké řeči nesnáším už od mlada. Hned pro ni pošli! JOSAFAT: Ale králi! DAVID: Králi? Jsem tedy král? Tak plň rozkazy a nekomentuj! Uriáš se nic nedozví... (JOSAFAT JDE, BERE ZA RUKU BETSABÉ A VEDE JI POD BALDACHÝN. H U D B A POSLÉZE VYCHÁZÍ SEBESPOKOJENÝ DAVID. ZA CHVÍLI VYBĚHNE JOSAFAT.) JOSAFAT: Králi, Betsabé posílá vzkaz. DAVID: Anó? JOSAFAT: Ano.(ŠEPTÁ DAVIDOVI DO UCHA. DAVIDOVI TUHNOU RYSY, ZDÁ SE, ŽE RADOST ASI NEMÁ) DAVID: A hrome! Co teď? JOSAFAT: No snad by bylo správné... DAVID: Nezajímá mě, co by bylo správné! Jsem král a Betsabé je moje! JOSAFAT: Jenže Uriáš... DAVID: Uriáš, Uriáš. Betsabé je moje - poddaná. A Uriáš jakbysmet! Tak jaképak ciráty! Vem si papír a pero! Napíšeme dopis! JOSAFAT: Myslíš, že tě pochopí? DAVID: Co by nepochopil? Napíšeme to jasně! JOSAFAT: (PÍŠE) Milý Uriáši. Čárka nebo vykřičník? DAVID: Co blázníš! Milý Joabe, čárka. Jeho veliteli Joabovi napíšeme. Doporučující dopis, víš. Zaslouží si přece náš chrabrý Uriášek, abychom na něho upozornili, aby si ho velení všimlo, ne? Tak piš: Veliteli královských vojsk, vznešenému Joabovi, to už máme, čárka. V národním zájmu... Ne, ne: ve vyšším zájmu - ne: v nejvyšším zájmu, napiš, nařizuji: Uriáš Chetejský nechť je vyznamenán za hrdinství v boji medailí in memoriam. JOSAFAT: In-me-mo-ri-am... Jak se to píše? Co to je za medaili? DAVID: To je taková - posmrtná. JOSAFAT: Propánakrále! DAVID: No co co co! Dostane řád - bude rád. Jak by mohl dostat řád in memoriam, kdyby nepadl, chápeš? Já to dělám pro jeho dobro, pro jeho slávu, ne pro svou! O mně se přece vůbec nemusí - nesmí! - vědět, že v tom mám prsty... - Tak dál: Až nepřítel zaútočí, nepleťte se do toho, zdatný Uriáš ať sám může prokázat chrabrost, věrnost, udatnost... A tak dál. Razítko, pečeť - A ještě připiš jednou, ať to nepopletou: P.S. Ať je zabit a zemře. Tečka, razítko, pečetidlo a odchod na poštu. A nezapomeň: Přísně tajné! (JEN JOSAFAT ODEJDE, VPADNE NA SCÉNU ZUBOŽENÝ POSEL Z BITVY.) 1.POSEL: Králi, králi, zlé zprávy! Zdrcující porážka Ráby. Pod hradbami našla smrt hromada našich bojovníků. DAVID: A proč byli zas pod hradbama?! To nevíte, že tam po vás zbude vždycky jen hromada? Po kolikáté už vás takhle zasypali kamením?! Kdo tomu zas velel? To mi draze zaplatí! 2.POSEL: I tvůj důstojník Uriáš Chetejský padl... DAVID: Tak Uriáš? Inu válka je válka, smrt si nevybírá, co se dá dělat... Uctíme jeho památku! (5 SEKUND TICHA. DAVID POKUKUJE PO HODINKÁCH, ABY ZBYTEČNĚ NEPŘETÁHL) Děkuji vám. A teď zpátky do boje, bojovníci! Vyřiďte pěkné pozdravení - a nelezte mi zase pod hradby! Nazdar, nazdar! (POSEL ODCHÁZÍ. PŘICHÁZÍ NÁTAN) NÁTAN: Nazdar, králi. DAVID: Nazdar. Á, Nátan. Rád tě vidím. Pojď mi něco povídat, má duše je neklidná až běda... Pobav nás, proroku, rozptyl náladu! Co je nového? A to radši ne! - Co je starého, povídej. Třeba mezi lidma. NÁTAN: Mluví se stále o tobě, králi, jaks porazil hrozného Goliáše. DAVID: (JEŠITNĚ) Ech - tak to si nech. Něco ne o mně. Vyprávěj něco z bible třeba, z našich slavných biblických dějin. NÁTAN: Rád, králi. DAVID: Ať se trošku seberu... NÁTAN: No to by bylo načase! Tak poslyš. Byli jednou v jednom městě dva. Jeden chudý, druhý bohatý. Boháč měl obrovská stáda a chudák jen jednu jedinou ovečku. O to víc mu přirostla k srdci. Měl ji rád jako vlastní. Jedla s ním z jednoho hrnce, spávala mu na klíně. Ale tu přišli jednoho dne k boháči na návštěvu neohlášení hosté. Pohostit se je slušelo, řádně uctít. I vzal boháč celou ovci, ovečku - jenže ne ze svých stád. Vzal ji tomu chudákovi, jeho jedinou. Zabil ji a upravil, vynikající, ale vynikající krmi hostům připravil ... DAVID: Ach běda! Já tě žádal o něco uklidňujícího, povznášejícího! Copak něco takového je v bibli? NÁTAN: Ovšem. I to je v bibli. DAVID: To jsem teda mohl číst rovnou noviny... Ale toto se stát někde u nás, tak se neznám! Neušel by trestu, takový darebák! Takový neznaboh! Čtyřikrát by mi splatil takovou podlost! NÁTAN: Ty sám jsi ale ten muž, Davide.. DAVID: Říkáš něco? Co to povídáš? NÁTAN: Ty jsi ten muž, králi Davide. DAVID: Já jsem teda muž, to jo, ale o mně jsem nechtěl mluvit, Nátane, teď mluvíme o bibli, neodbíhej od tématu. NÁTAN: Já nikam neodbíhám. Jen říká, že to bylo o tobě, králi. Vždyť to je přesně tvůj problém. DAVID: Můj problém? Co tím myslíš, co tím chceš říct, co si to dovoluješ! Takhle vykládat bibli, copak se to smí? NÁTAN: To ne já, já nevykládám. To Betsabé. To přece Uriáš, ten Chetejský, ten sám je výkladem toho místa! Což to nechá-peš, nerozumíš? DAVID: Ach běda! Rozumím! Mé tajemství. Jak jsem byl slepý! Je to pravda! Já to spáchal! Ba ještě něco horšího! Jak já viděl jen sebe! Kdo mě teď ještě může brát vážně, kdo může odpustit, co nelze vzít zpátky! Smiluj se nade mnou, Bože můj....... V. P A S T Ý Ř I (potřetí) [VARIACE NA PÍSEŇ DAVID A GOLIÁŠ] Je to bída, je to bída, je to bída, když už není spoleh ani na Davida. Každý myslí jen na sebe, člověka až z toho zebe, co všechno se dovídá. * Každý jak jen může si pomůže zítra ať už je s ním třeba amen hlavně že je dneska králem * Je to bída, je to bída, je to bída, když už není spoleh ani na Davida. Když sleduju tohle drama, říkám si, no Pán Bůh s náma, to to pěkně začíná! JUDA: No toto teda! FILIP: A to byl král! Co pak můžete chtít po vobyčejnejch lidech! EFRAIM: Jak se člověk dostane nahoru, jde to s ním s kopce. ISACHAR: A jak se na něj pořád vzpomíná! Jak na svatýho! FILIP: No ale - ono mu to nakonec přece jen došlo, víš. To zas klobouk dolů, ne, to je na tom zas bezvadný! JUDA: No král, který ví a promluví i o svých vadách a vinách, který nesvádí všechno na nepřátele - to není tak špatné. EFRAIM: To jo, v tomhle měl David víc štěstí než rozumu. ISACHAR: Štěstí. Co je štěstí? On měl štěstí hlavně na dobrého proroka! Že mu ho Pán Bůh v pravou chvíli poslal do cesty. A že se mu nebál říct pravdu. FILIP: Štěstí na proroka? No to je ono! Farář! To je jediná naděje světa. Pořádní faráři kdyby to vzali do ruky, to by se to žilo, joj! ISACHAR: Myslíš? FILIP: Nó - a proč ne? Máš zas něco proti? ISACHAR: Ale to né, nechci ti brát ideály. Nic jsem neřek. Nevšímej si mě... JUDA: No počkej, něcos chtěl říct, tak povídej! ISACHAR: Ale ne... JUDA: No tak, nezlob! ISACHAR: Ale vy řeknete, že moc čtu! FILIP: Prosím tě, z toho tebe podezírat nikdo nemůže. Copak ty umíš číst? ISACHAR: No tak - byl jsem u toho, když se to četlo. A bylo to o farářích, no. Vždyť to musíte znát. Je- - JUDA: Co Jé? EFRAIM: Nic není. Jé... (KONEČNĚ SI VZPOMENE) Jeremiáš!!! JUDA: A jó! Jeremiáš! FILIP: A kdo to byl? ISACHAR: Kdo to byl, kdo to byl! EFRAIM: Támhle se ti ho zrovna chystají lynčovat, podívej.. JUDA: A proč? Co vyved? ISACHAR: Co vyved? Co může vyvést prorok Boží? Řek lidem pravdu... FILIP: To si teda dovolil hodně! JUDA: To mu to stálo za to? FILIP: A jakou pravdu, prosím tě? EFRAIM: Támhle ho máš, zrovna vstupuje na scénu. Kostel, Jeruzalém - poslouchej. VI. Scéna s P R O R O K E M (SROCENÍ LIDU KOLEM JEREMIÁŠE, ROZHORLENÉ RUCE NAD HLAVOU... BUDE TO DRAMA.) JEREMIÁŠ: Běda, běda! Myslíte, že vám kostel něco pomůže, pokrytci, když budete setrvávat ve zlém? Anebo už jste i s kostelem skončili? Udělali jste si víc času na sebe, říkáte. Ale k čemu? Abyste žili jen od burzy k burze? Abyste si mohli říkat: klídek, klídek? Copak už nic nevíte o horlivosti pravdy vašich otců?! Copak jste se úplně přišli o schopnost se aspoň stydět? Běda, běda, dopadne to s váma bledě! PROROK: Co si to dovoluješ! KNĚZ: Kdo ti dal vůbec slovo?! Kdo ti dal právo! JEREMIÁŠ: Myslíte, že to vaše náboženství někoho zachrání? Vždyť vy si pletete víru s pověrou! Myslíte si, že vás spasí, když budete věřit = na kdejaké záhady - duchaplné dohady - na tajemné síly - vodníky a víly - v ufóny a v čarování - v tom hledáte požehnání? Běda, běda! Na co všechno spoléháte! - Jenom bibli, tu nemáte? Tu neznáte!? Běda, běda! Dopadnete bledě... PROROK: Co ty o tom víš, že se vysmíváš? KNĚZ: Co ty si to dovoluješ? PROROK: Kritizovat, kritizovat, to dovede každý! KNĚZ: Co ty víš o složitostech života! Rodinu nemáš, funkci žádnou, jenom si tak prorokuješ, prorokuješ... PROROK: Provokuješ, provokuješ! KNĚZ: My že nemáme bibli? PROROK: My že neznáme bibli? KNĚZ: Sám by sis ji měl přečíst! Abys věděl, že Pán Bůh je hodný, že nám všechno odpustí... PROROK: Správně, odpustí! Je hodný, my si můžeme dělat, co chceme! KNĚZ: Tebe potrestá! Že se rouháš nám, jeho služebníkům! JEREMIÁŠ: Takhle vy znáte bibli, to je o vás známo. Ale já vás nestraším, já vás varuju! Já proti vám prorokuju ne, že bych to tak strašně potřeboval, ne že bych si v tom liboval, ale protože vy to potřebujete, jde o vás! Pánu Bohu na vás záleží, proto mě poslal, vy bambulové! Nechce, abyste se hnali do zkázy, chce vás zastavit, zachránit, dřív než bude pozdě! Stojíte na samém krajíčku propasti, vy sebevrazi amatéři! KNĚZ: Sám budeš mít na krajíčku, amatére! PROROK: Sám budeš mít na kahánku, kolego! KNĚZ: Sám se ženeš do záhuby, oprátku si pleteš! PROROK: Ano, na šibenici s ním! KNĚZ: My ti ukážeme! Takhle nás zneklidňovat! PROROK: Pomlouvat a remcat! KNĚZ: Klid rušit! My ti dáme slovo Hospodinovo! (A UŽ JEREMIÁŠE VLEČOU VEN Z KOSTELA. CESTU JIM ZASTOUPÍ VELMOŽ.) KNĚZ: Ten muž zasluhuje smrt. Rouhal se! VELMOŽ: Rouhal? KNĚZ: Rouhal! Mluvil proti nám, kritizoval nás, co chodíme kostela! PROROK: I nás, co nechodíme! KNĚZ: Že prý ničemu nevěříme! PROROK: Že prý věříme kdečemu - všemu! KNĚZ: Rouhal se! PROROK: Kritizoval nás. Nás! Dovedete si to představit, ctihodnosti? Nás! VELMOŽ: Proto snad ještě nezasluhuje smrt! Pusťte ho! Chcete se dopustit horšího, než se dopouštíte na sobě? Umlčeli jste svědomí v sobě i mezi lidmi, a teď chcete umlčet ještě hlas posledního proroka? Co když je to opravdu posel Boží? Co když má pravdu? Propusťte ho! A rozejděte se, čeládko jedna! VII. P A S T Ý Ř I (naposled) JUDA: No to je teda síla! FILIP: Ještě že se tam našel aspoň jeden rozumnej! JUDA: Jinak by ho fakt zabili! Oni to snad mysleli vážně! EFRAIM: No to si piš, že to mysleli vážně. FILIP: A kdo to tak rozvášnil? ISACHAR: Kněží, proroci a všechen lid - všichni křičeli, slyšels. FILIP: Ale kdo to ved, kdo to zorganizoval? JUDA: Faráři - kněží a proroci... Tak jest psáno, slyšels to. FILIP: Tak to teda Pán Bůh s náma! Když už ani ti se nestydí... To to s náma dopadne! JUDA: To je opravdu zoufalý! Jak pak má být na světě dobře? Když každý má za důležitýho jen sám sebe! Všichni jsou stejný! Králové i proroci, kněží i poslanci, starostové i bisku-pové... FILIP: No Pán Bůh s náma. EFRAIM: (ZARAŽENĚ PŘEMÝŠLÍ) Pán Bůh s náma? Pán Bůh s náma? Immanuel! JUDA: Co? EFRAIM: No Immanuel! Pán Bůh s náma! FILIP: Jo. To je moje řeč: Pán Bůh s náma. Je to v háji, v pytli je to s náma! ISACHAR: Ale Pán Bůh s náma, to je šance, to je naděje. Immanuel. EFRAIM: (BERE BIBLI A LISTUJE, ABY PŘEČETL:) Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to znamená: Bůh s námi. JUDA: S náma, jó? ISACHAR: Ne. S námi! JUDA: No tak s námi! To bych ale chtěl vidět! S pasákami, jó? FILIP: To by jako sem - za náma - do chlíva? A Bůh, jo? Pha! ISACHAR: Dyť by ho pak ani do kostela nepustili, tak umazanýho! Jako nás... EFRAIM: No jo, to by to s náma teda chyt! I ty Římáky! JUDA: Bůh bez kostela a ve chlívě? No to určitě! FILIP: Přece Pán Bůh není blázen, člověče! JUDA: To by nás musel mít móc rád! Víc než moje máma! Zavři to, prosím tě. Takový knihy! Že se to vůbec ještě vydává... ISACHAR: Asi kvůli poézii vánoc. Ale jinak, kdo to může brát vážně? (ISACHAR ODKLÁDÁ BIBLI. EFRAIM SE PROTÁHNE A ZÍVNE) EFRAIM: Lidičky, ono snad už svítá. To nám to uteklo. ISACHAR: Ale prosím tě, vždyť se sotva setmělo. To se stmívá! EFRAIM: Tak teda hoří! JUDA: Neříkej. FILIP: Salaš nám hoří! Pomóc! Vodů! JUDA: Tak honem, hasit! EFRAIM: Hoří! Utíkejte do Betléma pro hasiče! jeden přes druhého: Hoří! Pomóc! Do háje! Do Betléma! Pro hasiče! Do Betléma! Hoří! (A ZA TOHOTO KŘIKU VŠICHNI HOREM PÁDEM PRYČ. KAM? NO PŘECE DO BETLÉMA PRO HASIČE.) F I N Á L E: Kam si to hasíte, pastýřové Vy asi nevíte, co je nové Pán Bůh že nenechá žádného člověka napospas temnotám že ho má rád Zpomalte, pastýři, nespěchejte Hasiče zbytečně nevolejte Salaš vám nehoří to anděl hovoří, Pán Bůh že s náma je, Immanuel. Nebuďte, prosím vás, vyděšení Vždyť je to k vašemu potěšení když hvězda zazáří nad vaší salaší to Pán Bůh sám chce vám nablízku být Nebojte se jenom o salaš svou Nehaste hned všechno nedůvěrou Co ještě neznáte V co už nedoufáte to Pán Bůh připravil milostí svou A vy ostatní nezůstávejte pouhými diváky, zazpívejte, Pán Bůh nás nenechal neste to taky dál Pán Bůh že s náma je Immanuel Immanuel Immanuel ... /Narodil se Kristus Pán...\ KONEC Milá babičko, především děkuju za dárky. My letos slavíme vánoce ve sboru zase divadlem. Je to docela legrace, protože ti starozákonní hrdinové jsou vlastně úplně obyčejní, skoro jako my. Až na to. že oni se za své výhry ani prohry nestydí. Vánočním pastýřům samozřejmě do zpěvu není, je jim zima a tma a naříkají nad poměry, však to znáte. Utěšujou se aspoň vzpomínkama na zlaté zašlé časy. Např. na dobu slavného krále Davida: jaký to prý byl chlapík už od mlada, jedna radost, ale jak taky dovedl selhat, až hanba. Takže ty vzpomínky nakonec vyvolají leda smutek - jako že všichni jsou stejní. Prostě: Je to bída, je to bída, je to bída, když už není spoleh ani na Davida. Když sleduju tohle drama, říkám si, no Pán Bůh s náma, co se člověk dovídá! A tak pastýři upnou svou naději jinam: na lepší, zbožnější lidi - na církev. Což je ale, Bohu žel, jenom dorazí. To by ses divila, babi, co se v kostele může stát: Málem tam kvůli pravdě zlynčovali jednoho proroka. Ještě že pastýři znali bibli! Našli v ní slovo, které tu jejich zkušenost a skepsi proměnilo v naději. Div divoucí! To jejich odevzdané "tak to teda Pán Bůh s náma" se jim nakonec objevilo jako možnost, jako zaslíbení: Immanuel! Načež je ovšem z těchto nadějných meditací vyruší jakési divné světlo. A oni Ti to, babi, hrají tak přesvědčivě, že my vlastně dodnes nevíme, co to bylo: jestli jim svitlo anebo jim fakt někdo zapálil tu jejich salaš? Končí to splašeným úprkem do nejbližší vsi (do Betléma) - pro hasiče. Takže my za nima z plných plic musíme hulákat takovou skoro nevánoční písničku, čímž to končí úplně. Jakož i já. Pěkné vánoce, babi! Kam si to hasíte, pastýřové... OSOBY A OBSAZENÍ: 1. pasák ISACHAR 2. pasák EFRAIM 3. pasák FILIP 4. pasák JUDA 5. mládeneček DAVID 6. bratr ELIAB 7. bratr ABINADAB 8. bratr ŠEMA 9. GOLIÁŠ 10. král SAUL 11. stráž 12. král DAVID 13. kancléř JOSAFAT 14. prorok NÁTAN 15. BETSABÉ 16. posel 17. JEREMIÁŠ 18. KNĚZ 19. PROROK 20. VELMOŽ