Dá se víra naučit?

Verze pro tiskPDF verze

Modlíte se s dětmi před jídlem? A před spaním? Čtete si s dětmi biblické příběhy? Nebo si je vyprávíte? Zpíváte? Nebo spíše doufáte, že se to všechno naučí v nedělce, v biblické či v kostele. Protože doma na to není čas. A děti vlastně na takové věci nejsou ani zvědavé. A vůbec. S vámi třeba rodiče taky nic takového nedělali, a přesto jste v Boha uvěřili. Na to přeci není žádná metoda. Nebo je? Existuje nějaký recept na to, jak děti přivést k víře? Kdyby byl, asi by už dávno koloval v emailové korespondenci, visel na kostelových nástěnkách a na církevním webu. Ale on není. Každý to má jinak. Někdo svoji víru potřebuje sdílet s ostatními, někdo ji tiše žije. Někdo se modlí s dětmi, někdo raději sám, za děti.

Jak to máte vy? Neměli byste chuť si o tom popovídat? S přáteli, ve sboru, na sejití střední generace? Třeba by vám jako východisko mohl posloužit text ze staré rodinné kroniky, kde jeden pradědeček popisuje, jak vypadal duchovní život v rodinách. Psáno v roce 1941 na jižní Moravě ve snaze zachytit život kdysi na Valašsku, odkud se rodina přistěhovala.

Možná se vám po přečtení textu bude chtít samotným zapřemýšlet, jak je to vlastně u vás, a povzpomínat, jak to bylo, když jste byli dětmi. Pokud by se vám to chtělo i sdílet s ostatními, napište nám (vychova@e-cirkev.cz). Můžeme vaše postřehy, po domluvě vámi požadované míry anonymity, zveřejnit na tomto webu. Třeba se vaše vyprávění stane inspirací k přemýšlení a sdílení ostatním.

Daniel Bednaříková


Naši předkové žili bohabojně. Byli písmáky. V každé rodině byla truhla s knihami, obyčejně v koutku za stolem taková do trojúhelníku dělaná skříňka, dost vysoká, asi na 4–5 polic, a ta byla plná knih. Byly tam všecky bratrské náboženské knihy, různé postily, Lipské a Třanovské kancionály, modlitební knížky. Čím byl kdo větší milovník knih, tím jich měl víc. Rodina, která neměla knih, ta byla v opovržení, s tou se nikdo nestýkal a také se s takovou rodinou neradi spřízňovali, nebylo takových rodin mnoho, ale 2–3 se vždy v obci našly.

Na svěcení nedělí a svátků byli přísní. V neděli se nesmělo ničím tlouct a šramotit, nesměly se dělat žádné práce vyjma poklidu dobytka, a to se moselo všecko v sobotu nachystat, aby se nemoselo v neděli šramotit a pracovat, všecko se moselo udělat potichu.

Ráno se svolala celá rodina, všichni se umyli, pak vzal hospodář modlitební knihu, všeci poklekli okolo lavic, které byly v každé jizbě, a společně se modlili. Byla-li modlitba dlouhá, tu někteří si při tom i zdřímli, ale přece se modlili, někde se i zpívalo. Potom se snídalo a zas byla společná modlitba před i po jídle, to se modlili obyčejně děti nahlas nějakou krátkou modlitbičku, ale Otče Náš byl vždy za ní. Potom se daly rozkazy a šlo se do práce, v poledne u oběda a večer u večeře to samé. Večer byla zas společná modlitba před spaním, děti obyčejně chodily spát dřív, ty se modlily zvlášť, nahlas, vždy vkleče. Rádi zpívali, ráno hospodář rád si zpíval i hospodyně, zvlášť kde měli dosti čeledě, že nebyli při poklidu tak zaměstnaní. V neděli se šlo do kostela, v některých rodinách bylo zvykem, že se hospodář všech tázal, jaký byl text a co si kdo pamatuje z kázání. V neděli po obědě se zpívaly dvě písně z kancionálu. Po jídle. Staří zpívali většinou zpaměti, mladí si vzali kancionály, proto byla truhlice za stolem v koutku, tzv. „kútnica“, aby byly vždy po ruce kancionály.

V některých rodinách chodívali zas odpoledne na nešpor. Kde to nebylo možné, tam se po obědě a po poledním poklidu držívala společná domácí pobožnost. Zpěv, čtení z Písma svatého a kázání z postily, tak jak v nedělu. Také kdo nešel v nedělu do kostela, už z jakékoliv příčiny, ten si udělal vždy doma takovou domácí pobožnost, a to se už hledělo tak udělat, aby to bylo ve stejný čas, jak v kostele.