Zlo? (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2011

ZÁHADA ZVANÁ ZLO

  

Kde se bere zlo? Proslulá otázka po původu zla má v teologii celou řadu řešení, jedním z nejrozšířenějších je asi odpověď, že je důsledkem svobody, kterou stvoření od Stvořitele dostalo – tudíž se může dobré kazit, a co se pokazit může, to se pokazí.

Ale co je vůbec zlo? Dá se to stanovit? Je zlo, když v bouři padne strom a zabije člověka? Je zlo, když nám povodeň strhne půl domu a zničí skoro všechno, co jsme měli? Je zlo, když šelma uštve srnce nebo roztrhá ovci? ...

Existuje odůvodněný postoj, který za zlo uznává jen to, co má morální povahu, tedy to, co někdo záměrně působí. Z tohoto pohledu spousta věcí, které nás potkávají, je sice bolestivá, tragická, ale není to zlo. Je to nešťastná náhoda.

A co na to Bůh? Ví předem, co se stane, a koho to postihne? Jestli ano, proč to tak nechá? – Na to si odpovídám podle Lk 13. Ježíš odmítá vůbec spekulovat o důvodech či smyslu neštěstí, které se stalo. Neštěstí se dějí, tragika patří k životu. Život je křehký a ohrožený – proto je tak vzácný. Představa, že by Bůh hlídal každý krok a chránil člověka před újmou, se sice v bibli najde - ale častěji najdeme nářek a prosby, aby to či ono přestalo, skončilo. Bible nedává recept na způsob života, kterému by se vyhnula bolest a smrt. Takový recept zřejmě není – ani Bůh ho nemá. Ale má něco jiného – má způsob, jak se s bolestí a smrtí vyrovnat. Nejde-li se jim vyhnout, můžeme je přijmout, snést a neztrácet naději – protože Bůh možná nechrání před autonehodami, ale určitě křísí mrtvé.

A pachatelé zla mezi lidmi? Starý zákon je velí kamenovat, Nový zákon spíš radí odpouštět. Luther radí velmi jasnozřivě obé spojit: odpouštět a nechat si skoro všechno líbit, když jde jen o mě – a neváhat se zastat i silou a zbraní bližních, kterým hrozí nespravedlivé násilí, pronásledování či smrt. Zastat se – ne mstít! To by bylo podlehnutí zlu (Ř 12,19).

A stejně mám rád Clinta Eastwooda...

J. Halama

   

ZLO VE SPOLEČNOSTI

  

Poslední dny mi není dobře – jsem unavená, nemůžu spát, mám pocit, že se se mnou „něco“ děje. To je tím počasím – řeknu si: udělám si čaj, něco si přečtu – a bude zase dobře. Stále se to ale nelepší – a tak přehlédnu svou osobní situaci, která sice není kdovíjak uspokojivá, ale zase se to poslední dobou docela stabilizovalo, takže v tom to taky není: to bude těmi problémy v práci (autorka působí jako farářka evangelického sboru, ale také jako vězeňská kaplanka – pozn.aut.) - tak si počkám, až to přejde. Ale ono se to stále nějak nelepší. A tady je jasné, že problém je jinde a že je třeba se zaměřit na širší souvislosti vlastního života.

Netrávíme své dny ve vakuu, ale jsme součástí organismu společnosti. A kdo není necilitvý ignorant, může pravděpodobně ve svém soukromí pocítit doteky zla, plynoucího odkudsi z neznáma. Věřím, že naše osobní negativní stavy mohou být reakcí na širší kontext společenské situace. Žijeme-li ve zdravé společnosti, dýchá se nám lépe, než když permanentně narážíme na stagnaci, korupci a Havlovu „blbou náladu“ na každém kroku. V politice, v zaměstnání, v církvi, v institucíh nejrůznějšího druhu. To, co se děje kolem nás, nás ovlivňuje a musíme se s tím chtě nechtě nějakým způsobem denně vyrovnávat, zkrátka a dobře pro to, že žijeme v době a zemi, ve které žijeme. A vyrovnat se neznamená vždy se smířit - ale právě „vyrovnat“, tzn. být minimálně stejně silný, jako to, s čím se vyrovnávám, být s tím na stejné rovině ve smyslu vyvážení sil. Jde tedy o jakýsi permanentní zápas – a každý zápas, jak víme, stojí vnitřní energii. Vyrovnat se s věcmi stojí síly – a čím je toho, s čím se musíme vyrovnávat, více, tím více sil vydáváme. Vlastně se ruinuje pouhé vyrovnání – dorovnání do minimálně stejné pozice, jako má, zlo kolem nás. Abychom mu nepodlehli, musíme s ním vlastně permanentně zápasit: čím je ho kolem nás více, tím více s ním pak zápasíme, tím více času a sil to stojí. Všude tam, kde na něj v běžném životě narazíme – v drobné lži, lenosti, neochotě státního úředníka, v drobné zradě, úhybu kolegy v práci – všude tam stojíme před dvěma možnostmi: jednou je sklopení hlavy a postoj, jímž vyjadřujeme, že se nás to netýká – že to nevidíme, nechceme se tím zabývat (protože zabývat se zlem je vysilující i v těchto drobných případech) – anebo právě nové a nové postavení se čelem: ale to je to, co nás vysiluje tak, že se cítíme nedobře – a možná ani nevíme proč. Zlo ve společnosti se projevuje v těchto nepříjemných každodenních drobnostech. Společnost pak tvoří naše vztahy k druhým lidem. Domnívám se, že všude tam, kde se rozhodneme nepodlehnout mu právě v těch nejobyčejnějších každodenních situacích, a kde jsme ochotni se nechat tak trochu vyčerpat nějakým svým drobným zápasem, přispíváme právě v malém k pozitivní změně. A od toho tu jako křesťané máme být, domnívám se. Je to sice vysilující a nepřináší to člověku rozjásanou tvář, ale je to přinejmenším postoj – a to je něco, co – zdá se – společnost, v níž žijeme – postrádá. Alespoň se o tom tak mluví.



Autorka je farářka ČCE v Hvoznici a vězeňská kaplanka.

Kalusová, Vendula

BUĎTE ZELENÍ ...

  

“Válka je vůl“,

zpívali za mého dětství. Vůl je lidmi stvořené monstrum, kastrovaný tvor hrubé síly k těžké práci. Úplně jak válka. Člověk neví, jak spravovat zemi, a sahá po hrubém nástroji. Války byly a budou. Příčiny hledám v bohatství a chudobě lidí a v hříchu. Hlavně v těch dvou smrtelných – v závisti a obžerství.

Aby ten vůl šlapal aspoň trochu dle pravidel, lidé vymýšleli, jak ho kočírovat. Čtěte si o spravedlivé válce, o konvencích. A vězte–že současné války jsou nejbrutálnější v dějinách. S armádou jsem např.viděl: vdovy a sirotky; masové hroby; dokonalé krásné zbraně; lidi bez končetin; chlastající zoufalce; generálské výložky; humanitární organizace s obrovskou pomocí; chlapské přátelství; krásnou zemi plnou min; Saddámův palác; syn. seniora s presbyterem, jak nesli muslimské rodině, která přišla ve válce o tátu, humanitární dar ČCE - kamna a pračku.Viděl jsem točit film o válce. Dnes ráno zemřel mně blízký voják. Z každé vojenské mise jsem se vrátil udiven mírem, v kterém zde mohu žít.

Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná, jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody.

Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, že dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.



Autor působil jako farář ČCE v Náchodě Šonově a Letohradě, jako vojenský kaplan v Bosně a Kuvajtu, současnosti je kaplanem v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

Ruml, Pavel