Zlí vinaři

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2005
Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal
nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený
čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale
oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho
zpolíčkovali a zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných - jedny zbili, jiné
zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si:
‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic.
Pojďme a zabijme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice.
Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo:
‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to
podivuhodné v našich očích‘?“ Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to
podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
 
Tohle podobenství řekl Ježíš proti svým
(a Božím) nepřátelům. „Aha, tak to můžeme
nechat být. To se nás netýká. Proč
se tím zabývat?“ A nechali to a odešli.
Neboť se báli. Pravdy o sobě samých.
Na takovém útěku bych si tě, milý čtenáři,
dovolil zastavit. Spolu s apoštolem
Pavlem bych si dovolil upozornit: „I my,
Boží nepřátelé, jsme byli s Bohem smířeni
smrtí jeho Syna.“ (Ř 5,10) Vždyť i my
smíme žít na té překrásné vinici, kterou
pro nás její majitel uchystal, smíme
se těšit z jejích plodů. A i za námi přicházejí
služebníci majitele, kteří nám připomínají,
že jsou ty správné chvíle a časy,
kdy máme dát kus úrody zpět majiteli.
Kolikrát odešli zpět s prázdnou? Ze své
(opravdu ze své?!) úrody jsme nebyli
schopni vrátit Pánu vinice ani kuličku
hroznového vína. Nemůžeme si dovolit
tvrdit, že nevíme, co to je nepřátelské
chování vůči majiteli vinice a vůči mnohým
jeho služebníkům. Ale že bychom
my zabíjeli jeho jediného Syna a nebrali
na něj ohled? Tvrzení, že za to mohou jedině
oni, ti druzí, vedlo v historii k mnohým
hrůzám křesťanskému antisemitismu.
Ovšem to není ten nejzásadnější
argument. Musí zaznít, že i my se sápeme
po dědictví, chceme být jako majitel vinice,
chceme zaujmout jeho místo. Podléháme
pokušení být jako On, libě nám
zní to našeptávání, že by to snad přeci
jen šlo. Vždyť na samém počátku Písma
čteme jasně, že jde o příběh obecně lidský.
A tedy i můj osobní, chci-li se nazývat
člověkem (Adamem). Kristus je i mým
hříchem křižován a zabíjen, i pro mě
umírá jediný Syn, pro mou bezohlednost.
Taky „má vina, má veliká vina“ to je.
Ale Ježíš to podobenství říká přeci
v Chrámě velekněžím, zákoníkům a starším.
Představitelům Izraele, pokrevním
potomkům Abrahamovým, vůdcům lidu
smlouvy uzavřené na Sinaji skrze Mojžíše.
Má-li toto být poslední zoufalá vytáčka,
vrať se, bratře či sestro, na začátek
této úvahy a čti znovu. Je-li to však
vážně míněná starost o Izrael a otázka,
kterak se to má s jejich spásou, pak se ti
pro tentokrát stane apoštol Pavel oporou
a odpovědí: „Pokud jde o evangelium,
stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo
prospěch; pokud jde o vyvolení,
zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť
Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“
(Ř 11,28n)
Biblický odkaz: 
Marek 12,1–12
Biblický odkaz: 
Římanům 11,28
Autor: 
Mostecký, Aleš
Rok vzniku: 
2005