Otištěno z časopisu Bratrsvto 5/1999

Petr Pokorný, 66 let, děkan Evangelické teologické fakulty UK	Vinu pociťuji nejsilněji tam, kde ji už nemůžu napravit.
Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR	Kdykoliv poruším Boží řád. Jsem velmi rád, že jsem stále schopen vinu skutečně cítit. Jen tak je totiž možné jít vpřed. Uznání viny, lítost, pokání, usmíření a rozhřešení jsou základem stále nového počátku a duchovního růstu.
Hana Halfarová 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí	Když udělám nesprávné rozhodnutí, trápí mě výčitky, že se něco pokazilo kvůli mně.
Václav Malý 49 let, katolický světící biskup	Pokud někoho zraním nevhodnou poznámkou, zkratkovitým úsudkem či neochotou naslouchat.
Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji	Když nemám dost času a trpělivosti tváří v tvář konkrétním jednotlivcům, kteří se na mne obracejí a já nestačím.
Petr Brodský, 52 let, tajemník Evangelické teologické fakulty UK	Kdo je bez viny!? Cítím odpovědnost za mnohé nezdary v životě osobním i společenském.
Petr Vacek, 33 let, herec (YPSILON), zpěvák (MIŠPACHA)	vinu pociťuju pokaždé, když mám mít s někým nějaký konflikt, třeba když řeknu taxikáři, že mě okradl, mám pocit viny, že ho zahanbuju.
Tomáš Kapusta, hokejista HC ZPS BARUM ZLÍN, 32 let	Vinu pociťuji vždy, když učiním něco, co není v souladu s mým svědomím. Myslím si, že Bůh dal nám lidem dar rozlišování mezi dobrem a zlem. Ten se projevuje právě v našem svědomí, jehož citlivost dle mého názoru závisí na způsobu života každého člověka.

Odjinud

- keď sa nezachovám pekne k svojim najbližším - studentka, 25 let

- vinu pociťuji, když někomu něco zatajím nebo mu ublížím. Proč? Protože zradím sama sebe. - studentka, 14 let

- když někoho zradím, podvedu nebo mu nepomůžu - student, 13 let

- když vím, že jsem něco měla udělat, ale neudělala jsem to, když jsem něco špatného řekla, udělala... - studentka, 18 let

- když něco nedodělám - student, 14 let

- když uděláme to, o čem víme, že se to dělat nemá - studentka, 13 let

- když někomu zalžu a stejně vím, že jsem to neměla dělat - studentka, 13 let

- když někomu zbytečně ublížím - anonym

- když porušuji Boží přikázání - proto, že zrovna na tom mi velmi záleží - student, 25 let

- když něco špatného provedu - proto, že jsem to provedl - pracující, 27 let

- nechovám-li se férově, nejednám-li na rovinu - student, 22 let

- často, když jednám proti dvojpřikázání lásky. - anonym

- když někomu nepomůžu, i když mám dost času a mohla bych - studentka 13 let

- když někoho pomlouvám - student 16 let

- proč bych měl pociťovat vinu? - student, 22 let

- když někomu vynadám jenom proto, že mám špatnou náladu - 14 let

- když vím, že mám něco udělat a pak to neudělám kvůli své zbabělosti - 21 let

Bible a vina

Už první z oddílů, kde téma viny přichází v Bibli ke slovu, nás může dobře orientovat. Když prvorozený "syn Člověka" (Kain) v hněvu zabije svého bratra (Ábela), řekne nakonec: "Má vina je větší, než je možné odčinit" (Gn 4,13). To je typické. O vině se totiž v Bibli nemluvívá nijak obecně - nejčastěji je vyznávána jako vlastní zlé a politováníhodné jednání, vina moje. Běží pak především o to, jak zarazit to zlé, co jsem uvedl do života, jak vinu odčinit. V uvedeném příběhu Kaina a jeho bratra vstupuje do děje sám Hospodin - ten nenechá biblickou dějepravu běžet tam, kam ji přesměroval Kain (v.14), nýbrž postaví hráz samospádu zla: bratrovraha označí "Kainovým znamením" (jakousi ochrannou známkou) a místo údělu "psance a štvance" mu nakonec dá "usadit se v zemi". Žádné "oko za oko" (Ex 21,24) se tu kupodivu nekoná.

Zdaleka to však neznamená, že by se za vinu neplatilo. Vina si žádá zahlazení, smíření, to je veledůležitý biblický termín). Pro Bibli je přitom příznačné, že všechno lidské zlo - i takové, které si dělají lidé mezi sebou navzájem - vposledu chápe jako odcizení od Boha, jako hřích". Například v barvitém příběhu krále Davida, který dá kvůli krásné Batšebě jejího muže (svého chrabrého vojáka!) zamordovat, nakonec zazní Davidovo zoufalé: "Zhřešil jsem vůči Hospodinu!" (2S 12,13) To je totiž vnitřní povaha Davidovy viny, která má jinak samozřejmě i své právní a společenské souvislosti.

Uvidět svou vinu je samo o sobě už "zjevení". A vyznání viny je pak bytostným projevem víry. (Proto je přinejmenším podivné, pokud někdo začíná evangelizaci od "vyhřešení". Teprve víra, i kdyby viděla jen zábleskově, může zahlédnout bídu našeho odcizení se Bohu.)

Svéráz Bible není v tom, že o vině mluví, ale v tom, že zvěstuje jedinečný způsob, jak s ní naložit - jak sebe i společenství zbavit jejího "prokletí": vlastní vinu vyznat, vinu druhých vůči sobě odpustit.

Zcela klasicky to vyjádřil Ježíš, když své učedníky učil, jak se modlit: je třeba volat k nebeskému Otci.... a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se vůči nám provinili (Mt 6,12). To je ta jediná prosba Otčenáše, která je takto zdvojena - dej..., jako i my dáváme. Nejde totiž jen o to, že biblickým "receptem" na vinu je odpuštění (Mt 18,21-22). Běží o to, že odpuštění je typický Boží "dar" - dar "nebeského království" pro naše pozemské žití, dar, který je štědře nabízen, ale uplatní se jen ve způsobu vzájemného sdílení (Mt 18,23-35).

A "last but not least": tento "recept" (tuto Tóru) nabízí ten, který svou smrtí podle svědectví Písma "snímá hříchy světa" (J 1,29), ačkoli na něm "žádná vina" (J 18,38) nebyla nalezena.

Martin Prudký, přednáší na ETF UK Starý zákon

VINA ZDÁNLIVÁ A VINA RYZÍ

Vina je realita našeho života, všichni jsme viníci. Je to ale skutečnost, kterou jsme schopni unést jen ve světle milosti. Teprve naděje na spravedlivé posouzení viny dává odvahu vinu vyznat, přijmout odpuštění a být viny zproštěn. Nikdo nemá žít v nejistotě ani být manipulován pocity viny. Tak tomu chtěl Ježíš, který svým slitovným přístupem k hříšníkům vždycky tady a teď uzdravoval lidskou duši odpuštěním a všude se stavěl proti rafinovanému kalkulování s budoucím Božím účtováním. My máme jít v jeho šlépějích a dokázat totéž. Byly nám k tomu darovány všechny nezbytné podmínky - zjevené slovo evangelia k orientaci, společenství víry k vzájemné podpoře a svátosti zpečeťující odpuštění.

Když si takto v krátkosti představíme celou šíři problému, můžeme si také čestně přiznat, že s vinou to není nijak černobílé. Kolosální příklad se nabízí v těchto dnech, kdy jsme spravedlivě pohoršeni nad důsledky srbského nacionalismu. Ten se zdá být naprosto očividný, přesto jeho nositelé nejsou schopni jít k vlastním kořenům a sami se považují za oběti. Jak bylo napsáno: "Tady by spíš než bomby pomohla kolektivní psychoanalýza." Platí to stejným způsobem v životě jednotlivce, pokání je veliký dar. Falešné pocity viny, vyvolávané lidskými soudy, a pravý pocit viny, který je dán Božím soudem, se spolu neustále a nebezpečně proplétají a zaměňují. (Paul Tournier) Rozplést je může jen spravedlivý Bůh sám, na nás je ale, abychom si vzájemně k němu ukazovali co možná čestně, věrohodně, moudře a věcně.

Teď už ze mne mluví pastorační poradce, připravený vytvářet hájený prostor pro každého, kdo na tom chce pracovat. Je to proces růstu a někdy jako by na něj v církvích nebyl čas nebo scházela vůle. Ze své práce v SOS centru SKP Diakonie mám zkušenost, že lidé v krizi, přicházející s prosbou o pomoc, by rádi přišli na to, co udělali v životě špatně, ale uvědomují si, že k tomu budou potřebovat průvodce. Duševní bolest je donutila hledat a oni začínají tušit, že v jejich nitru se mohou nacházet různé roviny s klamavým povrchem, které jim brání otevřenému pohledu ke zdrojům vlastního jednání a přijetí jedinečné odpovědnosti za ně. Takový očistný průhled je skutečně velký nesamozřejmý dar a pevná vůle ani plánovité odhodlání na této cestě samo nestačí. U lidí v krizi jsem se naučil vnímat otázky podobné těm Jóbovým: Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. (Jb 13,23) Příklad Jóba neznamená žádné přehánění. Lidé pod vahou životních katastrof se nemohou spokojit s náhražkou, potřebují opravdu vědět, co se stalo v jejich životě. A to je pokaždé jiné. Proto je na Jóbovi sympatické i poučné, že odmítal šablonovitá vysvětlení rádoby poradců ze svého okolí, a rval se sám. Na té cestě se v mnoha podobách setkal se všemi mohutnostmi Božího stvoření a na konci zápasu se nestalo nic jiného, než že se sklonil před Hospodinem. Ale byl to jiný Jób než na začátku.

Povzbuzující poselství lidí, jímž se životní krize stala výzvou, by mělo zaznít každému z vás, kdo zápasí ve svém svědomí: Nenechte se nikdy otrávit; volejte k Bohu řečí svých opravdových prožitků, sami za sebe; nepřestávejte věřit v Jeho bezvýhradné přijetí; nezůstávejte sami s tím, co si myslíte, že jste provedli zlého; nepřestávejte věřit, že vám bude dáno setkat se s někým, kdo vám opravdu hluboce porozumí.

Někdy je mi člověka dnešní doby opravdu líto, že nemá jasné autority, které by navigovaly jeho svědomí. Zároveň jsem vděčný za tuto situaci, v níž musíme v bolestné svobodě oddělovat někde v hloubi duše zrno od plev a nepravé pocity provinilosti, spojené povětšinou se zbytečným studem za nedostatečný výkon, umět provětrávat, stávat se sami sebou a zaměřovat se na skutečné viny. Takové, co se dávají poznat podle typické pachuti a šlo u nich o ty vlastní zrady a zradičky ve vztazích k bytostem kolem nás. Smyslem takové cesty je také poznání, že jednou z těchto bytostí, které nám Bůh v životě daroval, jsme i my sami. Zdá se mi, že naše postmoderní doba v tom má zvláštní zaslíbení a že v ní máme odpracovat něco z minulých nedorozumění našich předků. Vaší generaci může být dáno o krůček se přiblížit k dospělejší spiritualitě, v níž se křesťané naučí využívat rozvíjené citové inteligence k rozsuzování hříchů. Proto mám radost z toho, že většina anketních odpovědí vyjádřila smysl pro reálné vztahy.

Jan Mamula - pastorační poradce v SOS centru SKP Diakonie