Pracuji, pomohám, na peníze nekoukám (soubor textů)

Otištno z časopisu Bratrstvo 9/2004

Vššechno má své místo a svůj čas

Filip Keller, farář pro mládež, ČCE

Jsou lidé, kteří dělají spoustu věcí nezišštně, tj. nic za to

nechtějí. Jsou lidé, kteří se mohou roztrhnout, pro druhé.

Někdy se posléze rozpoltí; zhroutí, chcete-li. Jsou jiní, kteří

se nepřetrhnou. Jsou dalšší, kteří se bez okolků ptají, co za to.

Ješště jiní by se rádi zeptali, ale je jim to hloupé. Většinou proto,

žže je přemůžže předsudek, žže přece „tohle“ bych měl dělat

ve prospěch druhých a bez nároku na náhradu.

Vššechno má své místo a svůj čas. A tak to vidím i s prací

a pomocí. Nazvěme si činnost za úplatu prací, činnost bez

úplaty pomocí, a penězmi odměnu a obecně to, co potřebuji

k zachování žživota.

Je moc potřeba, abychom si pomáhali. Spousta dobrých

věcí stojí na dobrovolné pomoci, na “nezaplacených“ hodinách.

 V sociální oblasti, v církvi, mezi přáteli, v rodině. Kdo

neumí pomáhat, je sám, bez ohledu na to, kolik má peněz.

Je stejně tak potřeba, abychom pracovali. Bez práce nejsou

koláče nebo biblicky: Kdo nechce pracovat, ať nejí. A nemusí

jít jen o jídlo moje, ale také o jídlo těch, které mám žživit: děti,

rodiče. A nejde jen o jídlo, ale také o ostatní věci k žživotu

potřebné či služžebné (tj. ty, bez kterých to jde, ale s nimiž je

to snazší).

T쾞ko můžžeme stanovit obecné pravidlo, abychom věděli,

co si nechat zaplatit a kdy na peníze nehledět. Vššechno

má své místo a svůj čas. A také svou míru. Jsou doby, kdy

mohu hodně pomáhat, protožže mám o žživobytí postaráno:

rodiče, dobrej job, úspory. A mohu tak pomáhat i tam, kde

jsou za totéž jiní placeni. Mám svou profesi, která mne žživí,

a tak mohu své umění jinde uplatnit zadarmo. Tak to chodí

v neziskovkách, v církvi i jinde. Jsou jiné doby, kdy musím

hodně pracovat: osamostatňuji se, mám rodinu, zajišťuji si

bydlení. A nechávám si platit i za to, co jiní dělají zadarmo.

Je dobré a potřebné, abych si i tehdy uměl udělat čas na pomoc.

Získávám tak svobodu a nadhled. Mohu a je dobré,

kdyžž se umím rozdávat. Ale jen potud, pokud mám z čeho.

Nejméně ščasté je, když pomáhám s pocitem, žže bych

za pomoc měl dostat zaplaceno. Svobodu pak ztrácím, trápím sebe i druhé.

Nekoukat na peníze mohu tehdy, kdyžž nějaké mám.

Peníze nejsou od zlého. Jsou odměnou za dobře vykonanou

práci. A mám je užžívat rozumně pro potřebu svou i druhých.

A mám zůstat od peněz svobodný, abych ve svobodě doká-

zal pomáhat. Ne proto, žže by se „to“ mělo (onen předsudek),

ale proto, žže chci.

 

Co k tomu Bible?

Michal Kitta

Podle nadpisu to vypadá, jako

by církev zneužžívala dobráky,

kteří se rozhodnou pracovat

v pomáhajících profesích.

Ješště jim za námahu „od nevidím

do nevidím“ pořádně nezaplatí.

Možná se najde pár tisíc lidí,

které druzí zneužívají. Je to

problém, hořkost. Ale mnohem

větší problém je, žže se desítky

tisíc jiných jen vezou. Tedy ne

aby pár dostalo zaplaceno, ale

aby mnohem víc odvedlo skutečně

kvalitní práci vycházející

z Božího povolání.

„Z žživota své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím,“

říká Jób, aby osvětlil, jak je to

s lidskými nároky. „Nemohu

se chlubit tím, žže kᾞu evangelium;

nemohu jinak, běda mně,

kdybych nekázal.“ – to zas říká

Pavel – nelze uniknout povolání

k následování. Jestližže křesťan

prožžil, žže mu Bůh nějak pomohl,

nemůžže sám nepomáhat. Otázka

peněz je podružná. „Kdybych

to činil ze své vůle, mám nárok

na odměnu; jestližže jsem byl

povolán, plním svěřený úkol.

Zač tedy mohu čekat odměnu?“

(1 Kor 9,17-18) Pokud pomáhač

pracuje pro Pána, čeká odměnu

od něho.

Co k tomu ještě Bible? Předevím je v ní těžké najít

model pro to, co máme – žže existují

„křesťané“ za peníze. Není čas

přehodit výhybku zpátky k „Zadarmo

jste dostali, zadarmo

dejte!“ (Mt 10,8)?

 

Úděsné, banální

Míla Lapáček

„Haló, prosím vás, to je záchranná služba? U telefonu Kříž. Potřebuju naléhavě sanitku. Asi od třiadvacáté hodiny má syn záchvaty kašle, dusí se, nemůže popadnout dech a stále to nepřestává. Kde bydlím? Tam teď nejsem. Stojím s autem na návsi ve Lhotě, u obecního úřadu; volám z automatu. Chtěl jsem hocha dovézt, ale auto mi selhalo. Prosím vás, pospěšte si, mám o kluka hrozný strach!“

V šeredném tichu noční nemocniční chodby čeká otec, až z oddělení vyjde lékař. Bezradně a bezmocně přechází z místa na místo. Svírá ho úzkost, narůstá hněv. Proč ho ten starej krám musel zradit zrovna dnes. Co chybělo a mohla se stát tragédie; raději nedomýšlet. Auto je ale už v zoufalým stavu; není divu, že kleklo. Kolikrát už chtěl pořídit novější, míň zhuntovaný. Jenže kde má na to vzít. Manželka na mateřský; půjčka na ložnici (aby po deseti letech už nemuseli spát na zemi na molitanech); sám vydělá měsíčně sotva osm tisíc čistýho; k tomu nájem. Jak by se zmohli na nějaký auto. Dělá mizerně placenou práci. V domově důchodců, u ležících pacientů. Všichni mu obdivně klepou na rameno, jaká je to potřebná služba; a on ji dělá rád – je užitečný, pomáhá bezmocným. Ale za almužnu. Vždycky nějak doma vyšli; dokázali se uskrovnit. Ovšem je fakt, že co nedostali nebo nepořídili na úvěr, to neměli. Nějaký vedlejšák by kvůli přivýdělku bral; jenže copak by měl na to čas. Týden co týden za ním přijde někdo ze sboru: prosímtě, potřeboval bych to a to...; v kostele po bohoslužbách se na něj duchovní s důvěrou obrací: přijdeš nám pomoci, viď, alespoň v úterý a ve čtvrtek, děkuji... Navštěvuje staré a nemocné farníky (vždyť kdo jiný by to měl dělat, než on, s takovou erudicí...)

A pak: veze v noci syna v ohrožení života do nemocnice a napůl cesty mu chcípne auto. Což není úděsné, ale banální. Je to banální: kdyby vydělal víc, kdyby si něco přivydělal, mohl mít méně nespolehlivé auto, nestalo by se mu to, co dnes v noci, neohrozil by život svého syna, nemusel by se teď cítit jako kretén...

Z oddělení vyšel lékař: „Pane Kříži, je to akutní laryngitida. Hocha se nám podařilo stabilizovat, už je mu lépe. Jeho stav byl vážný, to nemá cenu zastírat, ale dostane se z toho. Přijďte dnes dopoledne, teď tady opravdu nejste nic platný. Také si potřebujete odpočinout. Máte se jak dostat domů?“

 

Je třeba odhodlání a nadšení

Rozhovor s dobrovolnými pracovníky

ptala se Eva Tkadlečková

Nejprve definice dobrovolníka – je to člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch lidí či společnosti. Dobrovolníci se většinou rekrutují z řad studentů, důchodců nebo maminek na mateřské dovolené. Většinou jde o práci v sociálních službách, kultuře, ale také ve stavebnictví a administrativě. Dobrovolník koná z dobré vůle a rád.

K dobrovolnictví je třeba odhodlání a nadšení, bez těchto dvou důležitostí to nejde. Pak také k práci dobrovolníka musíte být povolán. Vnímám to v biblickém významu – zaslechnu volaný hlas, který mne zve, a já se nebráním volání slyšet. Většina pomahačů, se kterými přicházím do styku, právě toto může potvrdit.

 

Církev

Práce a pomoc zdarma, ta je v církevním prostředí běžná a dá se říct, že normální. Jen málo našich sborů zaměstnává sborovou sestru, kostelníka, učitele nedělní školy nebo varhaníka. Myšleno tak, že je tato osoba vůči sboru v zaměstnaneckém poměru a za svou práci pobírá plat či mzdu. Většinou by se běžný sborový provoz bez dobrovolné práce neobešel. Odměnou nám pak je úsměv na rtech, zdařená práce – jen je důležité nebrat práci zdarma automaticky.

K nám do sboru dochází dva vozíčkáři, při rozhovoru s jedním z nich jsem zjistil, jaké má problémy dopravit se k lékaři, na nákup nebo jen tak na výlet. Já jsem v důchodu, a tak jsme si ještě s jedním bratrem ze sboru řekli, že právě pro vozíčkáře v našem městě zajistíme dopravu. Funguje to jednoduše – vozíčkáři nebo i osoby hůře pohyblivé o nás vědí (přes sbor), a tak když potřebují, tak si zavolají a my je autem svezeme, kam je potřeba. Časem se k nám přidali i další lidé, kteří k těmto lidem docházejí na návštěvu, dělají jim společnost. Je to vlastně taková nadstavba křesťanské služby.  (Jan, Švýcarsko)

 

Postavil jsem dům

Po vysoké škole jsem se rozhlížel po práci, kde bych si „odpočinul“ od počítačů, než se tím začnu živit. Na internetu jsem našel i stránky organizace ADRA. Nabízeli práci v provozu a administrativě tady v ČR, já jsem si ale vybral dobrovolnickou práci – výstavba školy v Rumunsku. Nikdy v životě jsem nic podobného nedělal, zlákala mne možnost být někde na vlastní pěst, být užitečný a ještě se něco přiučit. Byli jsme čtyři kluci a jedna holka – pod vedením místního „adráka“ jsme dva měsíce budovali školu a její okolí a několik domů ve vesnici, kterou zničilo zemětřesení. Žili jsme uprostřed lidí z vesnice a učili se od nich mnoho. Neodvezl jsme si žádné peníze, ale zato mám mnoho zkušeností a přátele. (Petr, Praha)

 

Opakuji to každou návštěvu

Studuji speciální pedagogiku v Praze, do školy potřebuji splnit určitý počet hodin praxe a je třeba, aby praxe byla různorodá, na vícero místech. Přes inzerát na školní nástěnce jsem se dostala k organizaci, která zajišťuje osobní asistenci u lidí s Alzheimerovou chorobou. Po několika hodinách zaškolení a nutných pokynů jsem dostala několik „klientů“ a s nimi nebo s jejich rodinou si pak domluvila časy návštěv. Mým úkolem je si s lidmi povídat, číst jim knihy, naslouchat jejich příběhům, vzpomínkám. Je ale také zapotřebí vyučovat je, tj. procvičovat jejich mozek. Učím se s nimi říkadla a krátké básničky, zkouším, zda vědí, jaký je den a rok, zda vědí, kde bydlí – zkrátka jako s dítětem v předškolním věku. Na návštěvě u jedné paní musím zopakovat třeba i třikrát za návštěvu, kdo jsem a co tu dělám. Původní záměr (splnit kolonku v praxích) se mi už dávno vytratil, docházím k lidem, se kterými je milé mluvit a být s nimi. Návštěvy jsou o klidu a vyrovnání, těším se na ně. Je to náročné, ale kupodivu si zde odpočinu. Tuto práci děláme hlavně my studentky, dostáváme i malou finanční odměnu. Tato práce by stejně nešla finančně plně ohodnotit. (Hanka, Šakvice)

 

Hlavně si hlídej odpočinek                                         Na dny, které jsem prožila v komunitním domě Archa v Polsku uprostřed lidí s mentálním postižením ještě dnes vzpomínám se sentimentem. Odjela jsem tam asi po třičtvrtě roce fungování ve společenství rodin s dětmi s postižením, kde jsem byla společníkem u dětí, trávila s nimi cca třikrát dvě hodiny týdně. Chodili jsme na procházky, malovali, hráli si. Potřebovala jsem si odpočinout jak od této náročné práce, tak od zaměstnání, vlastně se tak trochu najít. V komunitě Archa jsem žila jako další obyvatelé s nezměněnými povinnostmi a právy, jen jsem neměla diagnózu. Bylo na nás všech podělit se o úklid domu, praní, žehlení, přípravu jídla, nakupování, stejně tak i o odpolední zábavnou činnost. Každý den jsme jezdili pracovat do dílny. Vzpomínám na to, že jsem se do všeho pouštěla s obrovskou vervou a vždy mi bylo připomínáno, že na tu práci mám určený čas, pokud to stihnu dřív, tak mám být sama se sebou a odpočívat; a tento čas si hlídat. Byla to cenná rada. Vrátila jsme se s pocitem užitečnosti a platnosti, získala jsme nové zkušenosti a přátele. Stejně tak to byl čas naplněný modlitbou. (Eva, Strakonice)

 

Co nic nestojí, za nic nestojí…

Tak právě toto pořekadlo dobrovolníci svou prací popírají – nebýt jich, tak se neudělá mnoho potřebné práce, kterou by stejně nebylo možné dát do platových tabulek. Dobrovolníci nejsou lidé, kteří jsou hmotně zajištěni a kteří by snad měli přebytek volného času. Naopak, jako hybný moment se více než materiální a hmotné zabezpečení ukazuje zájem o druhé  a aktivní postoj k lidem a životu. Dobrovolnickou činnost často stíhají právě plně vytížení jedinci.                               

 

Anketa

Pracuji, pomáhám, na peníze nekoukám...

Považujete některá povolání pro věřícího člověka za vhodnější?

 

Emanuel Chmelík

z Chmelnice

katastrofista a deformátor

„Buď se vogóluješ s boható kó, jenže to je konec svobodnýho života. Nebo budeš muset, milé zlaté, začít makat. A pak už je putna, kde bócháš, páč je to vlastně taky konec svobodnýho života. Vybíré dobře, ale nemáš na vybranó.“

(Toto Chmelíkovo hluboké moudro odráží jeho vlastní nevyřešené dilema: nikdy se neoženil a nikdy také nezačal pořádně pracovat.)

 

Vladimír Hauser

herec Divadla Husa na provázku, 49 let

Spíš některá za méně vhodná.

 

Eva Henychová

zpěvačka, kytaristka, 29 let

Ani ne, snad jen prostituce a jim příbuzné obory nejsou příliš typické:o) (nebo vhodné).

 

Radůza

zpěvačka, skladatelka,

textařka, 30 let

Jakékoliv povolání, které nepoškozuje jinou bytost a je vykonáváno s láskou je vhodné.

Eva Tkadlečková

pracuje na oddělení mládeže ČCE,  25 let

Třeba farář by měl věřit v Pána Boha. Jinak se bojím spojení: práce v sociální oblasti = věřící člověk. – „Nevěřící lidé“ mohou být ve zdravotních, sociálních, pedagogických a jiných profesích stejně dobří, stejně obdarováni.

 

Barbora Veselá

výtvarnice, 47 let

Ne. Křesťan ať si dělá takové povolání, které umí a činí ho spokojeným. Někomu se daří neúnavně sloužit potřebným, jiný zase radostně vydělává peníze. A protože je křesťanem, může je přesouvat tam, kde chybí těm sloužícím.

 

Joel Ruml

synodní senior ČCE

51 let

Tradičně řečeno - věřící ustojí leccos. Znám lidi, kteří museli dělat, co nechtěli; ba i to, co je asi nikdy nenapadlo; a časem nelitovali takové zkušenosti. Ve volbě povolání záleží mnoho na konkrétním člověku. Budu-li mu smět radit, pak pochopitelně doporučím takové povolání, které je pro něho nejvhodnější. Najde-li v něm další bohatství života, to už není pouze věc onoho povolání.

 

Bohdan Pivoňka

evangelický farář,

hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let

Nikoliv. Spíš obráceně řečeno: nepovažuji některá povolání za méně vhodná pro křesťana, navzdory tradici; myslím si, že by se to ku př. v policii a vězeňství mělo věřícími lidmi jen hemžit, což by evidentně zlepšilo morální stav těchto institucí.

 

Jonáš Hájek

student teologie

20 let

Například považuji za vhodnější, aby třeba farář byl věřící. Ale stejně pořád nevím, jak to chcete posuzovat?

 

Jan Hanák

kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let

 

Je vhodné dělat tu profesi, ke které jsem kompetentní. Pak ji dělám dobře a je to dobré i pro ostatní. I když jistě existuje množství okolností, které ten výběr ovlivňují. Např. je určitě legitimní rozhodovat se i podle výše platu, pokud za mnou stojí rodina, kterou mám povinnost zajistit.

 

A co vy na to:

• Myslíme si, že věřící člověk může vykonávat v podstatě jakékoli povolání - „vhodnost“ určité práce záleží spíš na osobních povahových vlastnostech a schopnostech jedince.

  45 let, překladatelka + 41 let, žena v domácnosti

• Povazuji za vhodnou pro křesťana každou práci, kterou je třeba udělat. Od profesora po popeláře. Včetně politika nebo policajta. Druhá otázka je, jak tu práci onen konkrétní křesťan dělá...

   farář, 32 let

• Mezi křesťany existuje mýtus, že nejvhodnější zaměstnání pro křesťana je farář, pracovník v sociálních službách, lékař, možná učitel a pokud možno mají pracovat za nízkou mzdu. Každému z nás bylo dáno určité obdarování a to máme využívat i ve svém zaměstnání, proto si máme volit to, co je pro nás vhodné, co budeme dělat s plným nasazením a radost z toho budeme mít nejen my, ale i ti, kteří jsou kolem nás.

• Spis některá za nevhodnější.    studentka, 22 let

• Nepovažuji. Domnívám se, že věřící křesťan v kterékoli profesi na kterémkoli místě je společnosti přínosem. Vlastně je přínosem i církvi - svým myšlením a názory, které nejsou ovlivněny studiem teologie, obohacuje církev o nové nebo spíše jiné nazírání na věci týkající se církve, života a víry.student, 21let

• Věřící člověk by se měl vyhnout kompromisům ve svému přesvědčení a víře. S omluvou, že to přeci tak dělají všichni, jinak bych se neuživil, u Božího soudu rozhodně neuspějeme.

• Podle mě jsou vhodnější ty způsoby obživy, při kterých se dělá něco užitečného nebo krásného, kromě dobývání peněz. Ale to platí i pro nevěřící.    25 let, studentka chemie

• Pro věřícího člověka je možná přitažlivé volit povolání, v němž může uplatnit svou touhu sloužit bližním, nést břemena druhých. Na druhé straně jsme jako křesťané povoláni zvěstovat evangelium, být odrazem Ježíšova světla na zemi. Tak se uplatníme kdekoliv si nás Pán Bůh přeje mít. Existuje jedno krásné francouzské přísloví: Musíte umět vykvést tam, kam vás Bůh zasadil.